KARMEL

Podzim

Jakoby zdálky padá, padá listí,
jak z dalekých vadnoucích zahrad v nebi;
padá s odmítajícím pohybem.

A za nocí zas padá těžká zem,
z hvězd ze všech padá do osamělosti.

Padáme všichni, i ta ruka tady.
Pohleď, ta druhá: padá prostě vše.

A přec je Kdosi, kdo ty všechny pády
nesmírně něžně drží v ruce své.

(Rainer Maria Rilke /1875–1926/, překlad Lumír Čivrný)

S pokornou vírou, která se vždy dotýká Pánova srdce, Mu opakujte: „Já nejsem nic, ale Ty jsi všechno. Nemám nic, ale Ty máš všechno. Nemohu nic, ale Ty můžeš všechno. To, oč Tě dnes žádám, je mnohem lehčí než přemístit horu, a takovou odměnu jsi slíbil za víru jako hořčičné zrno.“

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence I/489)

Vložil do mého srdce žízeň po nekonečnu a tak velkou potřebu milovat, že jen On ji může ukojit. A tak jdu k Němu jako malé dítě ke své matce, aby naplnil a zaplavil všechno, a aby mě vzal a odnesl ve svém náručí; zdá se mi, že ve styku s dobrým Bohem je třeba být tak jednoduchým!

(Alžběta od Trojice, dopis 169)

„Věř tomu, že konat své povinnosti znamená mě milovat. Můžeš mě tak milovat celý den. Ty si toho ani nevšimneš, ale já o tom vím.“

(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis z 3. října 1944, označený nadpisem „uprostřed tisíce povinností“)

Víra roste tehdy, je-li prožívána jako zkušenost přijaté lásky a předávána dál jako zakoušená milost a radost. (…) Jedině skrze víru víra roste a posiluje se. Neexistuje jiná možnost, jak získat jistotu ohledně svého života, než svěřovat se stále dokonaleji do náruče lásky, která se zdá být vždy větší, neboť má svůj původ v Bohu.

(Benedikt XVI., apoštolský list Porta fidei, odst. 7)

Právě když jsme pořádně zkrušení, plní hořkosti, k smrti znavení a když už nevíme, co by na nás mohl někdo mít rád, je nám on zcela nablízku, je niterněji přítomen v naší duši než v dobách, kdy ji zažíhá svou láskou. Nadcházejí chvíle žebroty, ba dokonce vnitřního znecitlivění, kdy už ani nedokážeme o cokoli prosit, ale kdy je duše před ním jako nuzačka, příliš sklíčená, aby cokoli říkala. A pak nová vzplanutí, o nichž nevíme, jak ani odkud přicházejí. A prostřednictvím těchto střídavých stavů, které prožíváte Vy i já a každá konečná duše toužící po nekonečnu, se v nás naplňuje jeho požehnané a tajemné dílo, jež nevidíme.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Díky, díky Ti, Otče věčný,
žes nepohrdl mnou, svým tvorem,
neodvrátil jsi ode mne svou tvář
a neodmítl jsi mé touhy.
Ty, světlo, přišel jsi ke mně, temnotám;
Ty, živote, ke mně, která jsem smrt;
Ty, lékaři, k mým těžkým nemocem;
Ty, věčná čistoto, ke mně plné bláta nesčetných hříchů;
Ty, nekonečný, ke mně konečné;
Ty, moudrosti, ke mně, která jsem pošetilostí.

(Kateřina Sienská /1347–1380/, modlitby 10)

Svatá Terezie říká, že je třeba udržovat lásku. Dřevo nemáme nadosah, když jsme ve tmě, na suchu, ale nejsme povinny přikládat alespoň malá stébla slámy? (…) Když nemám příležitosti, chci mu alespoň říkat, že ho miluji, to není těžké a udržuje to oheň; i kdyby se mi zdálo, že zhasl tento oheň lásky, chtěla bych do něj něco vhodit a Ježíš by ho pak uměl rozfoukat.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 143, Celině, 18. července 1893)

Mou duši často naplňoval obdiv nad velkou dobrotou Pána. Ráda jsem se zamýšlela nad jeho velebností a milosrdenstvím. Kéž je vždy veleben! (…) Ať byly mé skutky jakkoliv přízemní a nedokonalé, on je zlepšoval, zdokonaloval a dodával jim hodnotu, zatímco mým hříchům a chybám dával upadnout do zapomenutí. Ba dokonce připustil, aby byli oslepeni ti, kteří viděli, že jsem se jich dopouštěla, a aby na ně zapomněli. Pozlacuje mé viny a dodává lesku ctnosti, kterou on sám mi dává, jako by to byla moje, a tak mě skoro nutí, abych si ji udržela.

(Terezie od Ježíše, Kniha života IV,10)

Oheň lásky k lidem, jež miluje Bůh, vás stravuje stejně jako oheň Boží lásky – a je to ta samá láska. Spaluje vás hladem po nadpřirozeném štěstí nejprve pro ty lidi, jež znáte, pak pro ty, o nichž jste sotva slyšeli, a nakonec pro všechny. Tento oheň vás spaluje touhou, která nevede okamžitě k činu, ale k Bohu. A rychlým, míruplným, spalujícím proudem této touhy jste neseni k modlitbě spíš než k činu … (…)
Svatá Terezie z Avily, pros našeho Boha, aby naplnil svět ohnivými řekami spásy…

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 15. října 1948)