KARMEL

Ano, nekonečná dobroto mého Boha, vidím, kdo jsi ty a kdo jsem já; a v tom poznání, že jsi tak úchvatně jiný, potěšení andělů, chtěla bych se celá strávit v lásce k tobě. Ach, jak to snášíš, když ti někdo dovolí, abys mu stál nablízku! Jakým jsi mu, Pane, dobrým přítelem! Jakou přízní ho zahrnuješ, s jakou trpělivostí snášíš jeho vnitřní stav a vyčkáváš, dokud se nepřipodobní tvému!

(Terezie od Ježíše, Kniha života VIII,6)

Kvůli „pravidelnosti“ modliteb se netrapte, jednejte tak, jak to okolnosti vyžadují. Existuje cosi, co Vám nikdy nikdo nevezme: je to Vaše touha patřit Bohu, patřit Mu stále víc.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Pán se jako nový Adam nechce zapojit do společenství lidí bez spolupůsobnosti nové Evy. Teprve tím, že se činí závislým na ženě, úplně ukazuje, jak bezvýhradně vzal na sebe zákony lidstva. Člověk, který by nepocházel ze ženy, který by nebyl na ženě závislý, který by nevděčil ženě, jež je jeho matkou, nejen za svou tělesnou existenci, ale i za svou výchovu, za své základní názory, by nebyl člověkem mezi lidmi. Tak je Pánova Matka vtažena do dění, jímž je Zjevení. Stává se svým způsobem pramenem, ze kterého vychází Vykupitel, a tím i vykoupení. Tím, že si Syn zvolil Matku, vložil do ní celou svou lásku k lidem, aby se mu jí dostalo zase od ní. Dává jí, aby byla plodným pramenem, ze kterého sám vzniká, kterému stále daruje svou milost, jakou jí dal na začátku, milost, která je křesťanská tím, že nejen sama dává, ale když ji někdo obdrží, může ji znovu darovat dál.
Na každé sebeodevzdání člověka Pánu odpovídá Pán plodností, na níž má jeho Matka podíl. Zvolil si jednu Matku, aby měl všechny lidi za bratry. Ale když Matka předává své mateřství dál, stávají se Ježíšovi bratři sami matkami. Matčino „ano“, které žije dál, umožnilo splnění Synova výroku: že všichni, kdo řekli „ano“ a plní vůli Otce, stanou se nejen bratry a sestrami, ale i matkami Pána.

(Adrienne von Speyr /1902–1967/, Služebnice Pána; překlad Marta Pavlíková a Terezie Brichtová)

V Eucharistii dochází stvoření svého největšího povýšení. Milost, která má sklon se projevovat hmatatelným způsobem, dosahuje úžasného vyjádření, když se sám Bůh, jenž se stal člověkem, dává za pokrm svému stvoření. Na vrcholu tajemství Vtělení se chtěl Pán dotýkat našeho nitra skrze úlomek hmoty. Nikoli shůry, ale zevnitř, abychom se s ním mohli setkat v našem vlastním světě. V Eucharistii je plnost již uskutečněna a je životním centrem vesmíru, překypujícím centrem lásky a nevyčerpatelného života. V jednotě s vtěleným Synem přítomným v Eucharistii celý kosmos vzdává díky Bohu. Vskutku, Eucharistie je vlastně kosmickým aktem lásky: Ano, kosmickým! Protože i když se slaví na malém oltáři vesnického kostela, Eucharistie se vždy v jistém smyslu slaví na oltáři světa. Eucharistie sjednocuje nebe a zemi, objímá a prostupuje všechno stvoření. Svět, který vyšel z Božích rukou, se vrací k němu v radostném a plném klanění. V eucharistickém chlebu je stvoření nasměrováno ke zbožštění, ke svaté svatbě, ke sjednocení se samotným Stvořitelem.

(papež František, Encyklika Laudato si´, odst. 236; 2015)

Někteří „velmi věrní“ křesťané říkají, že se nestarají o politiku, a myslí při tom, kdoví jaká to není ctnost. A přece se tím „nestaráním se“ většinou jen umožňuje banditům všeho druhu, aby si dělali, co chtějí.
Nejkřiklavěji se toto naše selhávání ukázalo u Němců v minulé válce. Jde tedy, konkrétně vzato, o otázku kolektivní viny, viny v první řadě Němců, ale i všech ostatních, i nás. Mluvíme-li o tom, jak se chovali a jak se měli chovat za Hitlera Němci, především němečtí křesťané, má nás to přimět k porovnání, jak se chováme nebo máme chovat my, čeští katoličtí křesťané, při řešení analogických problémů…

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/; úryvek z článku Kdo byl vinen, aneb vy jste světlo světa, otištěno v „Katolíku“, 12. ledna 1947; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)

Nehledejte velké věci, prostě dělejte malé věci s velkou láskou. Čím menší věc, tím větší musí být naše láska.

(Matka Tereza, instrukce sestrám, 30. října 1981)

Vyhněte se každé přepjatosti ve vztahu k Bohu. Udělejte ze své činnosti rozjímání, to se Vám podaří, když v dětech a ostatních, s nimiž spolupracujete, budete vidět Krista. Přijímáte v nich Krista, který ve Vás chce růst, který od svatého křtu je ve všech.

Já sám – mohu Vám to svěřit? – nejlépe rozjímám uprostřed shonu při péči o nemocné. „Byl jsem nemocen, a vy jste mě ošetřili.“ Nemocné tělo mých pacientů je pro mne tělem Ježíšovým, kterého se v nevýslovném štěstí smím dotýkat.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, dopis řeholní sestře – učitelce, 21. října 1957)

Věčný Umělec si sám vytváří materiál
a formuje ho do konečné podoby různým způsobem:
jemnými doteky prstů, ale také údery dláta.
Jenže nepracuje s mrtvým materiálem.
Největší tvůrčí radost mu dělá,
když se mu dílo pod rukama hýbe,
když z něj proudí život,
který se s Ním chce setkat.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Skrytý život)

Když někdy delší dobu nemyslím na Boha, neznepokojuji se. Vyznám Bohu svou ubohost a obrátím se k Němu s důvěrou tím větší, čím víc mě to mrzelo, že jsem na Něho mohl zapomenout.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 3. rozhovor, 22. listopadu 1666)

Cele očekávejte pomoc od Boha, jenž je Láska. Ve chvíli, kdy vše bude vypadat zoufale, postačí jeho jediné dechnutí, a temnota se rozptýlí a Vám se dostane pokoje.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)