Doporučujeme
Přání, na něž se příliš upínáme, nás snadno obírají o část toho, čím bychom měli a mohli být. Přání, která stále překonáváme kvůli přítomnému úkolu, nás naopak obohacují. Kdo nemá přání, je chudý. Vidím teď kolem sebe skoro jen samé lidi, kteří lpějí na svých přáních, a proto neznamenají nic pro své okolí, jsou hluší a neschopní milovat bližního. Myslím si, že i tady musíme žít, jako by nebylo žádných přání ani budoucnosti, a být zcela tím, čím jsme. Existuje naplněný život vzdor mnoha nesplněným přáním; to je zhruba to, co jsem chtěl vlastně říci. (…) Jinak musím na doplnění dodat, že víc než kdy jindy věřím, že jdeme vstříc splnění svých přání, a proto se nesmíme oddávat rezignaci.
(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, příteli, 19. března 1944; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)
Na všechny otázky, které Vám vyvstávají v srdci, je jedna odpověď, a to: pokaždé, když Vás zneklidňuje pomyšlení na nedodržení nějaké lhůty, pozvedněte oči k Bohu, který Vás miluje teď ještě víc než kdy jindy. „Ustaň a viz, že já jsem Bůh.“ V tom okamžiku se ve Vás zrodí mír. Z Vašich obav se vytratí tíže jedu a povedou k tomu, že budete ještě víc žadonit. A rovněž budete moci být vůči Bohu „náročná“, žádat ho, aby svou milostí osvítil srdce těch, kdo se dostávají do Vaší blízkosti. On Vám bude nápomocen v každé chvíli Vašeho života a vlije sladkost do toho, co bude hořké.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Má drahá sestro,
jak se mě můžete ptát, jestli můžete milovat Boha, jako ho miluji já? (…) Jsem si totiž jistá, že by Vám dobrý Bůh nedal přání být posedlá jím, jeho milosrdnou Láskou, kdyby pro Vás tento důkaz přízně nevyhradil, nebo Vám ho už spíš dal, protože jste se mu vydala, protože toužíte po tom, abyste jím byla stravována, a protože nám Bůh nikdy nedává touhy, které by nemohl uskutečnit.
(Terezie od Dítěte Ježíše, odpověď na dopis sr. Marie od Nejsvětějšího Srdce, září 1896)
Milá sestřičko,
přečetla jsem si Vaše stránky planoucí láskou k Ježíšovi… (…) Mám Vám to říct? Tak tedy: jste posedlá Pánem Bohem, ale posedlá ve smyslu… absolutně, jako jsou zlí lidé posedlí zlým. Chtěla bych být taky posedlá dobrým Ježíšem.
(Marie od Nejsvětějšího Srdce /1860–1940/, nejstarší sestra a zároveň křestní kmotra Terezky; úryvek z dopisu, v němž reaguje na rukopis B, září 1896)
Dávat a odpouštět znamená snažit se ve svém životě vytvářet maličké zrcadlení dokonalosti Boha, který dává a odpouští nadmíru štědře. (…) Je třeba mít na paměti, že všichni jsme armádou těch, kdo byli omilostněni. Všem se nám dostalo Božího soucitného pohledu. Jestliže s upřímností přijdeme k Pánu a posloucháme velmi pozorně, zaslechneme možná někdy výčitku: „Neměl ses i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?“ Hledět a jednat s milosrdenstvím, to je svatost.
(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 81.82; 2018)
Mám-li příležitost udělat něco dobrého, obrátím se dětinně k Bohu a řeknu mu: Můj Bože, nedokážu to, když mi nepomůžeš. Tak se modlím a dostanu pak sílu shůry – víc než dost.
Jestliže jsem pochybil a nesplnil své povinnosti, vyznám před Bohem svoje chyby. Řeknu mu docela jednoduše: Pane, když mě ponecháš mně samotnému, nebude to nikdy lepší. Jen Ty můžeš zabránit mým pádům a jen Ty můžeš napravit, co je ve mně zvrácené. Pak už si s tím nedělám starosti. S Bohem se člověk musí stýkat s největší jednoduchostí, hovořit s Ním upřímně a otevřeně a žádat Ho o pomoc ve všem, co se nás týká. Nikdy nám ji neodepře. Udělal jsem s tím častou zkušenost.
(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 2. rozhovor, 28. září 1666)
Ježíš je oběť, která v ohni utrpení v sobě sžíhá veškerou hříšníkovu opuštěnost Bohem, je proto obětí tělesně i duševně nejbolestnější. Jaké je postavení Marie vzhledem k této boholidské oběti? Maria neodvolává své ano, ale setrvává až do konce; nechá to dojít až do konce. Oč raději by Matka sama trpěla všechno to, co musí vytrpět Syn!
A když při mši svaté během kánonu církev neustále mluví o tom, že je přinášena oběť, že si Synovu oběť nejen připomínáme, ale že oběť přináší sama církev – kde jinde církev v pravdě realizovala, co ji stojí odevzdání Syna Otci, než tehdy, když v Marii přinesla Otci v oběť svého Syna? Hříšníci v církvi to nemohou plně pochopit. Ona, Nejsvětější, a pak nanejvýš hrstka těch, kdo byli protříbeni k nejryzejší lásce, mohou posoudit, jaký meč proniká srdcem církve, když obětuje Otci tohoto obětujícího se Beránka.
(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Kněžská spiritualita)
Srdce miluje opravdu jen tenkrát, touží-li po tom, co miluje; nelze milovat a netoužit; miluje-li kříž, touží po kříži; miluje-li Spasitele, touží po něm tam, kde jest, a tak, jak jest. Kdo věří, musí jíti; kdo miluje, touží jíti. Láska si nemůže vybírati a nevybírá; neodkládá a spěchá. (…)
Pohled na Krista ukřižovaného není jen k lítosti, ale i k radosti. Vidíme na něm srdce zeširoka probodené, aby naše vlastní srdce mohlo se v něm skrýti; vidíme hřeby v rukou a nohou, jimiž se dal přibíti, aby pevněji byl spojen s křížem, ke kterému nás zve a na kterém nás přijímá. Tento kříž s tělem Ukřižovaného jest vystavován k líbání přesvatých pěti ran. Líbat smí jen láska.
(Jaroslav Durych /1886–1962/, Srdce a kříž, soukromý tisk revue Na hlubinu, 1932)
Drahá sestro Olympie,
nadměrný žal nad našimi vlastními chybami není ani neškodný ani nutný. Většinou nás zraňuje nebo dokonce i ničí. A je ještě horší a zcela nesmyslné ničit se truchlením nad chybami druhých. Hlavně to znamená podávat ruku ďáblu a škodit své duši.
(Jan Zlatoústý /349–407/, dopis z vyhnanství, roku 404)
Některé duchovní směry trvají na tom, že je třeba se zbavit touhy, čímž se člověk osvobodí od bolesti. My ale věříme, že Bůh miluje radost člověka, že všechno stvořil, „abychom to mohli užívat“ (1 Tim 6,17). Nechme se unášet radostí z jeho něhy, když nás vyzývá: „Synu, máš-li něco, dopřej si. Nezbavuj se přítomného dobra“ (Sir 14,11.14).
(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 149; 2016)