KARMEL

Ó, můj pravý Bože a Pane! Pro duši, kterou unavuje samota způsobená Vaší nepřítomností, je velkou útěchou vědomí, že jste ve skutečnosti přítomen všude. Ovšem když se vzmáhá prudkost lásky a velké poryvy tohoto trápení, co jí prospěje, můj Bože? Vždyť rozum je rozrušen a schopnost rozpoznat tuto pravdu se ukrývá, takže to duše nedokáže vycítit ani poznat.
Poznává jen to, že je od Vás vzdálena, a nepřipouští žádný lék. Srdce, které velmi miluje, totiž nepřipouští žádnou radu ani útěchu. Pouze od toho, kdo je zranil.
S jakým slitováním a s jakou líbezností, s jakou rozkoší a s jakou něhou a s jak velikánskými projevy lásky léčíte tyto rány, které jste způsobil šípy téže lásky! Ó, můj Bože a Odpočinku od všech mých trápení, jak jsem hloupá! Jak by mohly existovat lidské prostředky k léčení toho, co onemocnělo působením božského ohně?

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 16,1.2; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Nesmíš podléhat ustavičným obavám, že v životě neděláš nic cenného nebo nic, co by bylo úměrné Tvým tužbám a Boží milosti. Myslím, že děláš dost – mnohem víc, než je vidět. K čemu se však vůbec zneklidňovat těmito otázkami? Což nestačí v nitru chovat velké ambice a věrně se snažit je uskutečnit, abychom měli právo se spolehnout, že Bůh zajistí jejich konečný úspěch? Možná ještě víc usiluj o to, aby ses – s ohledem na všechny věci – ztrácela v Bohu, až už ani nebudeš chtít vědět, zda na tomto světě děláš hodně, nebo málo, a jen budeš šťastná, že Jej v sobě cítíš, na počátku a na konci každé touhy a každého činu.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 5. srpna 1917; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Co vše by Kristus v nás vytvořil, kdyby v nás žil! Abyste tuto cestu našla, poradím Vám: začněte s modlitbou, dovolte Kristu, aby se ve Vás modlil. Bude potom postupně ve Vás jednat a cítit. Ale nepokoušejte se, abyste sama předbíhala. Dovolte, aby vše učinil Kristus.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 7. července 1952)

Stačí mi, že Bůh je Bůh, že jeho dobrota je nekonečná, jeho dokonalost že je nesmírná; málo mi záleží na tom, zda žiji či zda zemřu, protože můj Milovaný žije věčně vítězným životem. Ani smrt nemůže zarmoutit srdce, které ví, že jeho nejvyšší láska žije.

(František Saleský /1567–1622/, Pojednání o lásce k Bohu, V/3)

Uchraňte si čas pro rozjímavou modlitbu. Je posvátný. Nesmíme o něj okrádat Boha a dávat ho jeho tvorům. Alespoň pokud o to on sám výslovně nepožádá. Bude to pro Vaši duši nepostradatelná potrava, která Vám ve všem dodá chuť k životu.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Matka nepotřebuje mnoho slov, nepotřebuje, abychom se příliš namáhali s vysvětlováním, co se s námi děje. Stačí znovu a znovu šeptat: „Zdrávas, Maria…“

(papež František, závěr apoštolské exhortace Gaudete et exultate, odst. 176; 2018)

Josefova přívětivost nás zve, abychom přijímali druhé takové, jací jsou, bez výjimky, zvláště slabé, protože Bůh volí to, co je slabé. Je „otcem sirotků, ochráncem vdov“ a přikazuje milovat cizince. Napadá mě, že Josefovy vlastnosti mohly být pro Ježíše podnětem k podobenství o milosrdném otci a marnotratném synu.

(papež František, Patris corde, Apoštolský list u příležitosti 150. výročí vyhlášení svatého Josefa za Ochránce všeobecné církve; 2020)

To je Ježíš: žít čtyřiadvacet hodin denně se stádem, doprovázet je na pastvu, spát mezi ovcemi, starat se o ty slabší. Jinými slovy, Ježíš pro nás nedělá jen něco, ale dává všechno, dává za nás svůj život. Jeho srdce je pastýřské. On je naším pastýřem.

Dopřává-li nám Bůh další den života, znamená to, že od nás ještě potřebuje další úkon lásky zde na zemi.
Ano, ubývá nám sil, ale tím narůstá naše naděje a vděčnost za vše, co nám Bůh ve své lásce daroval.
Ať je tomu jakkoli, Vy si hlavně uchovejte pokoj a vnitřní rovnováhu. Často se v tichosti navracejte tam, kde dlí Bůh s nezměrnou něhou své lásky. Zejména toto má s postupem let naplňovat duši: pokoj, který se nezakládá na ničem jiném než na nekonečné jistotě jeho lásky; a že v posledním okamžiku tu bude on, aby nás sevřel v náruči.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Žijeme ve Tvé lásce jakožto Tvá oběť lásky; jako s Tebou žije Kristus ukřižovaný, Kristus opuštěný, Kristus umírající, Kristus pohřbený a do pekla sestupující, avšak takový Kristus, v němž září Otcovo světlo, v němž Otcovo světlo prostupuje celým světem. Přijmi naši vzpouru i to, že se bráníme Tvému Ano, pokud říkáme také ne! Neboť Ty sám jsi Ano kříže, Ano slávy svého kříže, Ano své lásky.

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 8; v době 2. světové války)