Doporučujeme
Tvá láska nás stravuje, bělostné tělo;
láska, jež je hlad, láska nejniternější;
je to hlad Slova stvořitelského
který se stal tělem; stal se láskou života,
která se nenasytí objetím, polibkem
ani úkonem manželského spojení,
jen vzít a jíst – může uhasit naši touhu,
chléb nesmrtelnosti, božské Tělo z masa, kostí.
Naše nejniternější láska, láska učiněná hladem,
ach, Beránku Boží! Lahodný pokrm, jenž tě nasytí,
chce okusit tvou příchuť, chuť tebe samého,
okusit tvé srdce až na svou vlastní dřeň,
roztaje jak mana nebeská
v teple našeho suchého jazyka:
jak se netěšit z Tebe: to Ty jsi přijal, co je naše,
tělo jaké máme my a skrze své utrpení
znovu oživuješ mrtvé k životu.
A tvé rozpjaté paže jsou výzva, vzor
vydávání se v lásce, jež se stále děje:
„Pojď! Jez! Vezmi!: Toto je moje tělo!“
Tělo Boha, Slovo vtělené, vtěluje
náš hlad po Bohu do své tělesnosti.
(Miguel de Unamuno /1864–1936/, báseň Eucaristía v překladu Josefa Hrdličky)
Ne, já tě neprosím,
ne, ne, neprosím tě,
aby se rozlilo ještě víc
jakési světlo bez stínu,
světlo dokonalé.
(…)
Chci tě v temnotě.
V ní tvá pravda
má víc hloubky i dobra,
než mít ji dokořán.
Jsi důvěrnější. Miluji tě
v osamocení
svou živou hrudí,
jsi v mé krvi,
mými cévami protékáš
v opojení nevidomého…
(Vincente Gaos /1919–1980/, úryvek z básně Dios mío v překladu Josefa Hrdličky)
Jsem si naprosto jist, že ty veliké zkoušky mají nějaký cíl. Bůh, který je Láska a který nás miluje víc, než milujeme my jeho, dokonce víc, než si vůbec uvědomujeme, si nás k sobě přitahuje po cestách, jež jsou často značně tajemné. U něho je původ velkých úkonů víry a důvěry v něho, které činíme v temnotách, a on takto působí, že naše duše rostou.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Důvěřuj, opakuji Ti, a nech pracovat čas. Nyní nemůžeš předvídat, jak na tom budeš zítra s připraveností svého srdce a s láskou k Bohu. Proto Ti říkám, stačí, když se necháš vést a budeš přitom každý den pozorně klást své kroky tam, kam Ti Prozřetelnost naznačí. Tak dojdeš k pokoji.
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 7. října 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, 2021)
Vaše místo je mezi Duchem svatým a Pannou Marií. Chtějí Vás učinit místem jejich setkání, žít ve Vás dále to, čím spolu žili v době pozemského života Panny Marie, tvořit ve Vás to, co tvořili tenkrát. Jim se zcela odevzdejte, to je pro Vás cesta k Pánu Ježíši a skrze něho k Otci, k Nejsvětější Trojici.
(P. Metoděj Minařík, O.Carm. /1912–2003/, korespondence, 1993)
Nejdražší bratři, slyšte má slova o věci velmi důležité: ukojte žízeň svého ducha vodou z božského pramene, ale neuhaste ji! Pijte, ale tak, abyste byli stále při chuti. Už nás k sobě volá živý pramen, zdroj života slovy: „Žízní-li kdo, ať přijde ke mně a pije!“ (…) Z něho pije ten, kdo miluje; pije ten, kdo se sytí Božím slovem. Kdo hodně miluje, ten má velkou touhu. Pije ten, kdo plane láskou k moudrosti.
Podívejte se, odkud ten pramen prýští. Jistě odtud, odkud sestupuje také chléb. Vždyť jeden a tentýž je chléb i pramen. Tento pramen patří žíznivým, a nikoliv sytým. A proto k sobě volá lačné – které jinde prohlásil za blahoslavené –, kteří stále pijí a nikdy nemají dost, ale čím víc pijí, tím více žízní.
(Kolumbán z Bobbia /540–615/, Instructio de Christo fonte vitae)
Já dobře pramen znám,
jenž ven si cestu razí,
vstříc tryská temnotám,
vše kolem osvěží
a jasem je on sám,
z něj všechno světlo vzchází,
třebaže noci náleží.
O bystřině té vím,
že přebrodit se nedá,
že proudem vydatným
i peklo zalije,
zem, nebe pijí z ní,
však dna se nedohledám,
třebaže vprostřed noci je.
Zde tvory svolává
a vodami je sytí,
sám sebe vydává,
mou žízeň konejší,
jej v Chlebě poznávám –
zdroj života se třpytí
v útrobách noci vezdejší.
(parafráze Janovy básně Pramen)
Na počátku
mimo dosah smyslů,
tam je Slovo.
Ó přebohatá pokladnice,
v níž počátek
plodí počátek!
Ó srdce Otce,
z něhož bez ustání
k veliké radosti proudí to Slovo!
A přece to lůno
v sobě to Slovo uchovává.
To je pravda.
Z těch dvou jedna řeka,
z jejich lásky oheň,
ze dvou jedno pouto,
jež spojuje oba –
přelíbezný Duch, jenž
stále stejně proudí,
neoddělitelný.
Ti tři jsou Jedno –
ty víš, co? Ne. Co je,
to ví jen On sám.
(básně připisované Mistru Eckhartovi OP /1260–1327/, básně z mládí, I, II)
Ó, lásky živý plameni,
jenž v hloubi duše mojí
jsi příčinou mých trápení,
jsi bodcem, jenž má zranění
i rozrývá i hojí.
Mou trýzeň jemně zvětšuješ,
mě vznítil dotyk smělý.
Ach, skonči to už, jestli chceš,
vždyť čekám, kdy jen protrhneš
ten závoj, co nás dělí.
Ó, žehu slastný k závrati,
ó, ráno darovaná,
ó, ruko, která obrátí
smrt v život, dluhy zaplatí,
noc činí sladší rána.
Jak láskyplně přebýváš,
jak procitáš v mém lůně!
Svým dechem něžně zahříváš
mou slabost, jíž svou slávu dáš.
Má láska po tvé stůně…
(volný překlad Janovy básně Živý plamen lásky)
Je moc dobře, že se Vám líbí svatý Jan od Kříže. V těch hlubinách nenajdeme jiné novoty než opětovné vstupování do bezedné lásky. Skýtá to odpočinek od tolika věcí.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Svatý je schopen žít radostně a se smyslem pro humor. Být křesťany přináší „radost, jakou dává Duch svatý“, protože „milování lásky nutně přináší radost. Kdo totiž miluje, je sjednocen s milovaným. Lásku proto následuje radost.“ (Summa theologiae). Přijali jsme krásu Jeho Slova „v mnohém soužení, s radostí Ducha svatého“. Dovolíme-li Pánu, aby nás vyprostil z našeho krunýře a změnil náš život, pak budeme moci realizovat to, oč žádal svatý Pavel: „Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se!“
(Apoštolská exhortace papeže Františka Gaudete et exultate, odst. 122; 2018)