KARMEL

Bratři a sestry, pohleďme na Boží srdce, potřebujeme, aby církev a společnost byly církví a společností, které nevylučují, které nikoho nevylučují, které nikoho nepovažují za „nečistého“, aby každý člověk se svou vlastní historií byl přijat a milován bez nálepek, bez předsudků, aby byl milován bez přívlastků.
Prosme Pannu Marii: ona, která je Matkou něhy, ať se přimlouvá za nás a za celý svět.

(papež František, promluva při Anděl Páně, 30. června 2024)

(starozákonní prorok • svatý • slavnost 20. července)

Texty propria

„Eliášův cyklus“, zařazený do dvou knih Královských, byl sepsán v době babylonského zajetí (586–538 př. Kristem). Eliáš pocházel z Tišby v Gileádu a jeho jméno znamená „můj Bůh je Hospodin“. Za králů Achaba (871–852 př. Kristem) a Achazjáše (852–851 př. Kristem) vystupoval jako prorok, který se vymezoval proti kultům cizích bohů (Baal, Baal Zebub) a proti neomezené královské svévoli (srov. 1 Král 21). V Písmu se na něj odvolává prorok Malachiáš (Mal 3,23), dále Sirachovec (Sir 48), je zmiňován v První knize Makabejské (2,58), očekávají ho Ježíšovi současníci (např. Mt 17,10) a ukáže se spolu s Mojžíšem na Hoře Proměnění (např. Mt 17,3).

Ježíši, vím, že láska se nesplácí jinak než láskou, proto jsem hledala a nalezla prostředek, jak ulehčit svému srdci a oplatit láskou Lásku. (…)
Vzpomněla jsem si na Elizeovu prosbu, s níž se odvážil obrátit na svého otce Eliáše, aby mu dal dvojnásobek svého ducha, předstoupila jsem před anděly a svaté a řekla jsem jim: „Jsem nejmenší ze všech tvorů, znám svou bídu a svou slabost, ale vím také, jak ušlechtilá a velkorysá srdce ráda konají dobro, proto vás prosím, blažení obyvatelé Nebe, snažně vás prosím, abyste mě přijali za své dítě, sláva, kterou mi pomůžete získat, bude patřit jen vám. Prosím, vyslyšte mou modlitbu, je smělá, a přece se odvažuji vás žádat, abyste pro mě získali dvojnásobek své Lásky.“

(Terezie od Dítěte Ježíše, rukopis B, 4r; září 1896)

Všiml jsem si, že u bratří, kteří v opatství Nový Dvůr procházejí pouští – což je plodný zápas – a kteří vytrvají ve svém rozhodnutí následovat Krista, dochází k pozoruhodnému rozkvětu jejich mariánské zbožnosti. Zdá se, že je to znamení jejich vzdáleného znovuzrození, budoucího nalezení pokoje. Vnitřní mír, který je darem Theotokos… že by i mnich, dospělý člověk, potřeboval matku? A cožpak není právě Theotokos matkou církve?

(Dom Samuel Lauras OCSO /*1954/, předmluva ke knize Mary David, Radost z Boha)

V mém dětství se objevuje jeden starý jezuita, otec Michel, kterému jsem jednoho dne řekl: „Všichni světci, o nichž slýchávám mluvit, velmi uctívali Pannu Marii. Trápí mě to, protože já takovou zbožnou úctu opravdu necítím!“
Tehdy mi odpověděl: „S tím si hlavu nelam, je to úplně prosté. Pokaždé, když budeš sám, pomodli se Zdrávas Maria.“ Řídil jsem se tím, a to tak důkladně, že dnes, když je mi přes osmdesát, nedokážu usnout jinak než tak, že se opakovaně modlím Zdrávas!

(Abbé Pierre /Henri Grouès, 1912–2007/, Testament)

Důvěra, že něco z našeho pokoje a ticha proudí navenek do okolního světa a pomáhá těm, kdo ještě putují, mě smiřuje s tím, že jsem byla do tohoto podivuhodného ústraní povolána přednostně – před tolika lidmi, kteří by toho byli více hodni. Neumíte si vůbec představit, jak hluboce mě pokaždé zahanbí, mluví-li někdo o našem „životě oběti“. Život oběti jsem vedla, když jsem ještě žila ve světě…

(Edith Stein /1891–1942/, dopis Gertrudě von le Fort, 31. ledna 1935)

(OCD • blahoslavené • památka)

Texty propria

Blahoslavená Terezie od sv. Augustina a spolusestry, známé též jako mučednice z Compiègne, jsou prvními blahořečenými mučednicemi Francouzské revoluce. Sestry nabídly své životy Bohu jako smírnou oběť za pokoj pro církev a pro svou zemi. Společně pod gilotinou zahynulo čtrnáct sester a dvě laické služebné z komunity kláštera Vtělení v Compiègne (1).

Cokoliv
se chystáš obětovat Bohu,
bez váhání svěř jejím rukám.
Ona
se velkodušně ujímá záležitosti
svého nejmilovanějšího bratra.
Ukaž jí
svoji bolest a rány,
a ona pro tebe
ukáže svému Synu, tvému Soudci,
na svoje lůno a prsy
a pro své zásluhy tě odporučí
a přemocně se bude za tebe přimlouvat.
A podobně i Ježíš
ukáže Otci kvůli tobě svůj bok a rány
a nic ti nebude moci odepřít,
jestliže se budou za tebe přimlouvat
taková znamení
lásky.

(Arnold Bostius /1445–1499/, De patronatu et patrocinio Virginis Mariae, č. 1537)

Texty propria

Písmo svaté vyzdvihuje krásu hory Karmel, na níž prorok Eliáš zápasil o čistotu víry Izraele v živého Boha. Na těchto místech má na začátku 13. století svůj počátek karmelitánský řád, a sice pod názvem Řád blahoslavené Marie z hory Karmel. Tento název představoval jakýsi souhrn dobrodiní, která – podle zkušenosti bratří – plynula z Mariina patronátu nad jejich společenstvím.

Vždycky na nás spočívají milosrdné oči svaté Matky Boží. Ona je první, kdo otevírá cestu a provází nás při dosvědčování lásky. Matka milosrdenství shromažďuje všechny pod ochranou svého pláště, jak to bývá znázorňováno v umění. Důvěřujme její mateřské pomoci a následujme její neměnný náznak v pohledu upřeném k Ježíši, jenž je zářivou tváří Božího milosrdenství.

(papež František, Apoštolský list k závěru Svatého roku milosrdenství, odst. 22; 2016)