KARMEL

Vaše místo je mezi Duchem svatým a Pannou Marií. Chtějí Vás učinit místem jejich setkání, žít ve Vás dále to, čím spolu žili v době pozemského života Panny Marie, tvořit ve Vás to, co tvořili tenkrát. Jim se zcela odevzdejte, to je pro Vás cesta k Pánu Ježíši a skrze něho k Otci, k Nejsvětější Trojici.

(P. Metoděj Minařík, O.Carm. /1912–2003/, korespondence, 1993)

Nejdražší bratři, slyšte má slova o věci velmi důležité: ukojte žízeň svého ducha vodou z božského pramene, ale neuhaste ji! Pijte, ale tak, abyste byli stále při chuti. Už nás k sobě volá živý pramen, zdroj života slovy: „Žízní-li kdo, ať přijde ke mně a pije!“ (…) Z něho pije ten, kdo miluje; pije ten, kdo se sytí Božím slovem. Kdo hodně miluje, ten má velkou touhu. Pije ten, kdo plane láskou k moudrosti.
Podívejte se, odkud ten pramen prýští. Jistě odtud, odkud sestupuje také chléb. Vždyť jeden a tentýž je chléb i pramen. Tento pramen patří žíznivým, a nikoliv sytým. A proto k sobě volá lačné – které jinde prohlásil za blahoslavené –, kteří stále pijí a nikdy nemají dost, ale čím víc pijí, tím více žízní.

(Kolumbán z Bobbia /540–615/, Instructio de Christo fonte vitae)

Já dobře pramen znám,
jenž ven si cestu razí,
vstříc tryská temnotám,
vše kolem osvěží
a jasem je on sám,
z něj všechno světlo vzchází,
třebaže noci náleží.

O bystřině té vím,
že přebrodit se nedá,
že proudem vydatným
i peklo zalije,
zem, nebe pijí z ní,
však dna se nedohledám,
třebaže vprostřed noci je.

Zde tvory svolává
a vodami je sytí,
sám sebe vydává,
mou žízeň konejší,
jej v Chlebě poznávám –
zdroj života se třpytí
v útrobách noci vezdejší.

(parafráze Janovy básně Pramen)

Na počátku
mimo dosah smyslů,
tam je Slovo.
Ó přebohatá pokladnice,
v níž počátek
plodí počátek!
Ó srdce Otce,
z něhož bez ustání
k veliké radosti proudí to Slovo!
A přece to lůno
v sobě to Slovo uchovává.
To je pravda.

Z těch dvou jedna řeka,
z jejich lásky oheň,
ze dvou jedno pouto,
jež spojuje oba –
přelíbezný Duch, jenž
stále stejně proudí,
neoddělitelný.
Ti tři jsou Jedno –
ty víš, co? Ne. Co je,
to ví jen On sám.

(básně připisované Mistru Eckhartovi OP /1260–1327/, básně z mládí, I, II)

Ó, lásky živý plameni,
jenž v hloubi duše mojí
jsi příčinou mých trápení,
jsi bodcem, jenž má zranění
i rozrývá i hojí.

Mou trýzeň jemně zvětšuješ,
mě vznítil dotyk smělý.
Ach, skonči to už, jestli chceš,
vždyť čekám, kdy jen protrhneš
ten závoj, co nás dělí.

Ó, žehu slastný k závrati,
ó, ráno darovaná,
ó, ruko, která obrátí
smrt v život, dluhy zaplatí,
noc činí sladší rána.

Jak láskyplně přebýváš,
jak procitáš v mém lůně!
Svým dechem něžně zahříváš
mou slabost, jíž svou slávu dáš.
Má láska po tvé stůně…

(volný překlad Janovy básně Živý plamen lásky)

Je moc dobře, že se Vám líbí svatý Jan od Kříže. V těch hlubinách nenajdeme jiné novoty než opětovné vstupování do bezedné lásky. Skýtá to odpočinek od tolika věcí.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Svatý je schopen žít radostně a se smyslem pro humor. Být křesťany přináší „radost, jakou dává Duch svatý“, protože „milování lásky nutně přináší radost. Kdo totiž miluje, je sjednocen s milovaným. Lásku proto následuje radost.“ (Summa theologiae). Přijali jsme krásu Jeho Slova „v mnohém soužení, s radostí Ducha svatého“. Dovolíme-li Pánu, aby nás vyprostil z našeho krunýře a změnil náš život, pak budeme moci realizovat to, oč žádal svatý Pavel: „Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se!“

(Apoštolská exhortace papeže Františka Gaudete et exultate, odst. 122; 2018)

Nemějte už starosti; Pán je docela blízko, je nablízku. Je naprosto nezbytné, aby se duše radovala v Pánu, aby zanechala všech starostí, alespoň ve chvíli, kdy se oddává Bohu. Proto svatý Pavel říká: nemějte starosti, protože Pán je blízko, je nám nablízku, to znamená v největší hlubině naší bytosti, když nás nachází v nás…

(Mistr Eckhart OP /1260–1327/, Kázání Gaudete in Domino)

Panno, jsi bez poskvrny viny,
od prvotního hříchu uchráněná,
jímž lidský rod je zhoubně poraněn,
ty víš, že duše má od mládí nemá
opory lepší, ač zákeřné stíny
stále mě přepadají. Vím, jak nehoden
jsem božské přízně tvé.

Znáš srdce hříšníka a velkorysost tvá
mi odpustí a láskou pohostí,
ač přitom sužuje mě trýzeň přehořká,
že nezasloužím si té milosti.

Panno, už bolest drásavá
mi jazyk ochromuje, nedovolí mi
dopovědět, co srdce tíží.
Ty přesto slyšíš duši trpící,
jež neustále k tobě volá, vzhlíží…

(Fray Luis de León OSA /1527–1591/, závěr básně A Nuestra Señora v překladu Josefa Hrdličky)

Drahá Marguerite,
píšu, abych Ti oznámil, že zítra odcházíme do zákopů a zůstaneme tam pravděpodobně do Vánoc. (…) Odcházím bez velkého nadšení, ale i beze strachu. S tím, jak válka ztrácí na novosti a přestává být „povyražením“, zdá se člověku nástup do bojových pozic čím dál víc strohý. Na druhou stranu si lépe uvědomí, že následuje Pána a že je v jeho rukách. Rozhodl jsem se prožít ty hodiny tam co možná nejvíc ztracený v Boží vůli, hodinu po hodině.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 11. prosince 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)