KARMEL

Kéž náš Pán, pojímaný jako jediný prvek, jako jediná nezbytná a dostačující kořist pro úspěch v životě, roste ve Tvém srdci. (…) Bůh je všechno. Tím, že k Němu úplněji a věrněji směřujeme a ze všech svých sil k Němu tíhneme, vyčerpáváme beze zbytku všechny užitečné síly svého bytí; sbližujeme se neomylně a bez nebezpečí, že ztratíme ty, které milujeme; nabýváme schopnost činit okolo sebe dobro, vyzařovat pokoj a dobro… Jediným úkonem, jediným postojem uskutečňujeme celou složitost našich tužeb a povinností. Není snad pravda, že je dobré se bezpečně a nenávratně oddat požehnané jednotě s Bohem, do níž jsou zahrnuty všechny věci a všichni lidé?

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 24. prosince 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Láska snáší s pozitivním duchovním postojem všechna protivenství. Znamená to zůstávat pevný v nepřátelském prostředí. Není to jen tolerování některých obtížných věcí, nýbrž je to něco mnohem širšího: dynamický a trvalý odpor, schopný vyrovnat se s jakoukoli výzvou. Je to láska navzdory všemu, a to i když celý kontext vybízí k něčemu jinému. Projevuje určitou míru houževnatého hrdinství, síly proti jakémukoli zápornému proudu, opci pro dobro, kterou nic nemůže zničit. To mi připomíná slova Martina Luthera Kinga, když i uprostřed nejtěžšího pronásledování a ponižování zdůrazňoval, že je třeba se rozhodnout pro bratrskou lásku: „Člověk, který tě nejvíc nenávidí, má v sobě něco dobrého; také národ, který nejvíc nenávidí, má v sobě něco dobrého; také rasa, která nejvíc nenávidí, má v sobě něco dobrého. A když se ti podaří podívat se do tváře každého člověka a uvidíš velmi hluboko v jeho nitru to, co náboženství nazývá „Boží obraz“, začni ho navzdory všemu milovat. Nezáleží na tom, co dělá, ty tam vidíš Boží obraz. Je tu nějaký prvek dobroty, které se nebudeš moci zbavit… (…) Když se pozvedneš na úroveň lásky, její veliké krásy a moci, pak jediná věc, kterou se snaž porazit, jsou zlé systémy. Lidi, kteří se chytli do pasti toho systému, miluj, ale snaž se porazit ten systém.“

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 118; 2016; papež zde cituje nositele Nobelovy ceny míru, amerického baptistického kazatele Martina Luthera Kinga /15. ledna 1929 – 4. dubna 1968/)

Mnohokrát jsem si všimla, že Ježíš mi nechce dávat zásoby, každou chvíli mi dává úplně novou potravu, nacházím ji v sobě, ani nevím jak.
Prostě věřím, že sám Ježíš, ukrytý v hloubi mého ubohého malého srdce, ve mně působí svou milostí a dává mi myslet na to, co chce, abych v přítomné chvíli dělala.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. A 76r)

Zdá-li se ti, že tě Bůh neslyší, volej o to hlasitěji, a pokud tě vyhání ze dveří, vejdi druhými. Řekne-li ti – tak jako kananejské ženě –, že nejsi hoden milosti, o niž prosíš, vyznávej, že právě proto neprosíš o výsostné milosti, ale pouze o možnost jíst drobty, které padají z Božího stolu.

(Jana Františka de Chantal /1572–1641/, Malé pojednání o modlitbě)

Drahá Marguerite,

tímto odpovídám na Tvůj dopis z 5. ledna, který mi přišel pochopitelně hodinu poté, co jsem hodil do schránky lístek pro Tebe. Děkuji Ti za přání do nového roku a ještě jednou: ať v Tobě přebývá čím dál víc Boží pokoj a uchvacující láska našeho Pána! Je možné, že se cítíš velmi daleko od ideálního a tak žádoucího sjednocení své bytosti v Bohu. Trpělivě se odevzdej. Podstatné je, že se touhou, modlitbami, úsilím zaměřuješ a pozvedáš ke Středu veškerého života a štěstí. Žádá se po nás jen dobrá vůle… Jakmile Bůh objeví v některé lidské monádě tuto dobrou vůli, dříve nebo později – třeba i ve smrti – doplní úsilí svého tvora a ujme se ho.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 12. ledna 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Svěřuji se laskavě do modliteb všem mým předrahým dcerám a sestrám společně i jednotlivě a prosím je, aby se snažily být svaté a aby neztrácely čas, a ať si stále uvědomují, že nebudou-li usilovat být takovými nyní, nebudou jimi ani později. Všecko pomíjí a všechno je bláznovství kromě věrné služby Bohu.
Ať Bůh tisíckrát žehná Vaší Důstojnosti a ať Vám dá tolik své lásky, kolik si jí pro Vás horoucně přeji, přál bych si Vás vidět celou planoucí tímto božským ohněm a tato moje touha je tak silná, že to nemohu nijak vyjádřit, neboť se mi zdá, že Bůh velice hladoví po Vašem srdci.

(br. Šimon od sv. Pavla OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605–1663/, 27. června 1647)

Nemůžeme pouze chválit Boha, který nám žehná. Musíme žehnat všemu, co je v Něm, všem lidem, žehnat Bohu a žehnat bratrům, žehnat světu – v tom spočívá křesťanská mírnost, tedy ve schopnosti vnímat požehnání a žehnat. Tento svět potřebuje požehnání, které můžeme dávat a dostávat. Otec nás má rád. A nám zbývá pouze radost z toho, že Mu můžeme dobrořečit a vzdávat díky, naučit se od Něho nezlořečit, nýbrž žehnat.

(papež František, katecheze o modlitbě: požehnání; 2. prosince 2020)

(karmelitán • svatý • svátek 9. ledna)

Texty propria

Ondřej Corsini se narodil na počátku 14. století (snad roku 1301) v aristokratické rodině ve Florencii jako jedno z dvanácti dětí Mikuláše Corsiniho a Gemmy degli Stracciabende. První zmínku o něm nalezneme v dokumentu z 3. srpna 1338, v němž je jeho jméno zaznamenáno mezi řeholníky konventu karmelitánů ve Florencii. V druhé polovině dubna roku 1343 se s ním setkáváme v Pise, jeho jméno figuruje na smlouvě mezi tamějšími karmelitány a firmou z Battuti (na dokumentu je podle zdejšího datování uveden rok 1344) (1).

Když mě nějaká vnější práce odvádí od myšlenek na Boha, upomíná mě Bůh na sebe v nejhlubším nitru mé duše, tichounce, a přece velmi silně. Niterně mě to tak rozohní a uchvátí, že je těžké to navenek skrýt.
Při své každodenní práci jsem s Bohem spojen víc, než když se uchýlím k hodinám vyhrazeným pro modlitbu. Zpravidla se od nich vracím s větší vyprahlostí ducha.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 3. rozhovor, 22. listopadu 1666)