KARMEL

Kněz nemůže pronášet k Otci slova poslední večeře, aniž by na ní měl sám podíl. Nemůže říci: „Vezměte a jezte z toho všichni: toto je moje tělo, které se za vás vydává,“ a neprožívat tutéž touhu obětovat vlastní tělo, vlastní život za lid jemu svěřený. Právě to prožívá ve výkonu své služby.

(papež František, apoštolský list Desiderio desideravi, odst. 60; červen 2022)

Pomyslete někdy na to pomodlit se Otče náš za celý svět: velice to pomáhá a pomáhá to i k tomu, že se ztratíme v církvi jako kapka v moři.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

(zakladatelka Karmelitek lásky /OCD/ • svatá • nezávazná památka 22. května)

Texty propria

Dříve než Francouzská revoluce rozpoutala zmatky, nepokoje, násilnosti a válečnou vřavu, dosáhl šlechtický rod de Vedruna v severovýchodním Španělsku vrcholu své moci a vážnosti. Byl nejvýš respektován pro svou čestnost a bezúhonnost, jakož i pro své postavení a vliv mezi elitními rodinami v Barceloně a na katalánském venkově. Lorenzo de Vedruna a jeho žena Teresa Vidal vychovali svých osm dětí tak, že z nich byli praví malí šlechticové, a ani ve snu je nenapadlo, že jejich páté dítě, malá Jáchyma, by mohlo být jiné a nějak mimořádné. Avšak bylo.

Duchu svatý, ty k nám stále přicházíš a my s úžasem vnímáme tvou přítomnost. Naše modlitba může být naprosto chudá, ale ty se modlíš i v tichu našich srdcí.

(bratr Roger /Robert Schütz; 1915–2005/)

Příliš často chápeme naději nadmíru individualisticky, pouze jako svoji osobní spásu. Avšak naděje se zakládá hlavně na velkých Božích činech v dějinách, na činech, které se týkají celého stvoření. Je očekáváním Paruzie, Návratu Pána, který přijde završit dějiny. Vztahuje se tak k osudu celého lidstva. To, co očekáváme, je spása světa. Ve skutečnosti naděje doufá ve spásu všech lidí – a v moji spásu doufá pouze v té míře, v jaké mezi ně patřím.

(Jean kard. Daniélou SJ /14. května 1905 – 20. května 1974/, Essai)

Pane, děkujeme Ti, že začínáme pociťovat vanutí a spřádání Tvého Ducha, jenž by nás chtěl přinutit, jenž by nás chtěl pohánět, jenž by nás chtěl hnát dál a dál. Pane, i když nás pálí strach, Pane, i když nás bodá zbabělost, prosíme Tě: nenaslouchej našemu strachu, nenaslouchej naší zbabělosti, vezmi si nás celé, vezmi si nás s tělem a krví, vezmi si nás s tělem i duší, vezmi si nás se srdcem a duchem. Vezmi nás celé do své svaté bouře, abychom mohli vanout, abychom mohli darovat, abychom mohli plápolat Tvou svatou láskou.

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 19; v době 2. světové války)

Plná úzkosti Tě hledám za symboly,
odejmi, odejmi slova,
přijď v duchu, přijď v pravdě…

(Raissa Maritain /1883–1960/, Noční dopis)

V jistém smyslu lze říct, že v každém povolání se postupně ozve dvojí „následuj mě“: to počáteční, které se vyznačuje jistou naléhavostí a velkorysostí, a to druhé, jež zaslechneme v hodině sklíčenosti, obtíží a zkoušek. Svatý Petr poznal obě tato „následuj mě“. A jeho život nám ukazuje, že to nevzdal ani v době, kdy pro něj bylo následování Krista krajně obtížné – poté, co zapřel Krista. Jeho selhání naopak znamenalo příležitost k nové zralosti, kdy se znovu rozhodl následovat Ježíše v lásce až do konce.
Vidíme to po Kristově zmrtvýchvstání v Galileji, kdy mu Pán pokládá zásadní otázku: Miluješ mě víc než cokoliv jiného? Víc než své vlastní pocity, své vlastní štěstí? A z Petrových úst zaznívá to nejkrásnější vyznání lásky, výkřik lásky tryskající ze srdce, které poznalo utrpení: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ A tehdy mu Ježíš podruhé říká: „Následuj mě.“
Tak i v našem životě se objevuje ono druhé „následuj mě“, které přichází v hodině zkoušky. Ač to tak nevypadá, tyto chvíle nám nikdy nebrání zůstávat v lásce a věrnosti, právě naopak: ve skutečnosti jsou to příležitosti k dozrávání, k hlubší odpovědi na Ježíšovu výzvu „následuj mě“.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

(karmelitán • svatý • nezávazná památka 17. května)

Texty propria

Podle nejstarších, historicky spolehlivých údajů byl Šimon Stock anglické národnosti, v letech 1256–1265 byl generálním představeným karmelitánského řádu (1), vyznačoval se svatostí života a zemřel pravděpodobně 16. května 1265 v Bordeaux ve Francii. Po jeho smrti jsou zmiňována zázračná vyslyšení těch, kteří s prosbou o přímluvu navštívili jeho hrob, a v průběhu 14. století vyrostl v Bordeaux místní kult k tomuto světci.

Duch, kterého nám o svatodušních svátcích sesílá Syn od Otce, je duchem věčného hovoru lásky mezi Otcem a Synem. Je to Boží řeč, která se stala osobou. Do této řeči jsme uváděni; dosud byla pro nás tajemnou cizí řečí; a přece, protože ohnivé jazyky sestoupily na církev, stala se naší vlastní „mateřskou řečí“. Prvním slovem, které se jako Boží děti v ní učíme žvatlat, je slovo „Abba“, to nás učí Duch Boží, jak to Pavel dvakrát výslovně říká. Tímto dětským slovem neoslovujeme lidi, ale Boha v řeči, která je jeho vlastní, které rozumí.

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, Trojitý věnec)