KARMEL

Každý člověk musí trpět a umírat, avšak je-li živoucí součástí tajemného těla, jeho utrpení a smrt získá výkupnou moc díky božství toho, který je jeho hlavou. To je podstatný důvod, pro který si každý světec přál utrpení.

(sv. Terezie Benedikta od Kříže)

Když nic necítím, když se nedokážu modlit a když nedokážu uplatňovat ctnosti, právě tehdy nadchází vhodný okamžik ke hledání drobných příležitostí, těch malých „nic“, která působí Ježíši větší radost než vláda nad světem nebo dokonce než velkodušně snášené mučednictví: například úsměv, laskavé slovo řečené ve chvíli, kdy má člověk chuť neříkat nic nebo dát najevo svou unuděnost.

(sv. Terezie od Dítěte Ježíše)

Stav své duše neumím definovat: jeden den temnoty a roztržitost, přestože vůle chce milovat našeho Pána, a to, že ho nemiluji a nemohu ho vidět, mi působí velkou bolest. Nejsem pak s to zadržet slzy, protože volám svého Ježíše s opravdovou úzkostí. Druhý den se naopak mohu usebrat ve víře, ale necítím nic, mohu pouze rozjímat. Do těchto temnot vstupuje trochu světla, což zvyšuje mé utrpení. Vnímám i svou bídu a nestálost, nenávidím sebe sama a zdá se mi, že mě nikdo nemiluje, a to mi působí utrpení, protože nenacházím pokoj a útěchu ani u Boha ani u lidí. Vidím nesmírnou Boží láska a cítím se neschopná ho milovat. …
Modlete se za svou hříšnici. A když Ježíš ve své svaté Oběti umírá ve vašich rukou, proste ho, abych i já zemřela lidem a sama sobě, aby ve mně žil On.

(sv. Terezie z Los Andes, dopis otci Blanchovi, listopad 1919)

Ráno, hned jak se vzbudíme, okamžitě se nás snaží tísnit povinnosti a nejrůznější starosti, pokud nás už dočista nepřipravily o noční klid. Přihlásí se úzkostná otázka: Jak se během jediného dne poperu se všemi těmi potížemi, kdy zvládnu to či tamto? Člověk má chuť přestat se modlit a okamžitě běžet za prací. Jenže právě tehdy je zapotřebí přitáhnout uzdu a říci si: Jen klid! Teď mě nic nedokáže připravit o pokoj, protože první hodina patří Pánu. Teprve s jeho pomocí zvládnu úkol, který mi svěřuje.

(sv. Terezie Benedikta od Kříže)

Jacques Maritain rád říká: „Existuje smrt, ale neexistují mrtví, všichni mrtví žijí.“ Jsou nám velmi nablízku. Základní myšlenkou poslední Maritainovy knihy je, že církev, naše církev, kterou milujeme, je už spíše v nebeské vlasti, kde nás očekává, než zde na zemi, kam za námi přichází na návštěvu.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Jak úžasný je Ježíš! Můj Bože, klaním se ti! Ty jediný jsi veliký, klaním se tvé velikosti, tvé moci! Ty jediný jsi hoden uctívání… Kdo se ti podobá? Není jiného, podobného boha na zemi! Jak jsem šťastná, že mě můj Bůh stvořil, abych ho mohla nazývat svým Bohem! Kdybys mě stvořil malým zvířátkem, nemohla bych říkat: můj Bože! Vzdávám ti díky, že jsi mi dal rozum; dávám ti ho. Jak jsem šťastná, že mám Boha, který naplňuje nebe i zemi! Ať se všechno rozezvučí chválami našeho Boha! Ať pahorky poskakují radostí! Ať se zachvěje země!

(sv. Marie od Ukřižovaného, výroky z extáze, 1873)

Rozumíme-li správně eschatologickým textům Písma, budou důvěra a statečnost vůbec charakteristickými vlastnostmi křesťanů poslední doby. Vliv křesťanského kulturního prostředí a tradice ztratí na síle. To vše bude patřit k onomu nebezpečí pohoršení, o němž se v Písmě říká, že by „uvedlo v blud, kdyby bylo možno, i vyvolené“ (Mt 24,24).

Osamocenost ve víře bude hrozná. Láska vymizí z obecného smýšlení světa (Mt 24,12). Lidé ji nebudou chápat, ani jí nebudou schopni. Tím větší cenu bude mít, když bude spojovat jednoho osamělého člověka s druhým: bude to odvaha srdce, která vyrůstá přímo z lásky Boží, jak se zjevila v Kristu. Tato láska bude možná prožívána zcela novým způsobem ve své svrchovanosti a původnosti, ve své nezávislosti na světě a v tajemství svého posledního „proč“. Možná, že nabude takové hloubky vroucnosti a vzájemného porozumění, jaké tu ještě nebylo. Že v ní bude něco z toho, co je obsaženo v klíčových slovech Ježíšova poselství o prozřetelnosti: že se kolem člověka, který bude hledat nejprve Boží království a jeho spravedlnost, všechno promění (Mt 6,33).

Tento eschatologický ráz se, jak se zdá, výrazně projeví v náboženských postojích nadcházející doby. Tím nemá být hlásána nějaká laciná apokalyptika. Nikdo nemá právo říci, že přichází konec, když Kristus sám prohlásil, že o tom ví jen Otec sám (Mt 24,36). Když tedy zde mluvíme o blízkosti konce, není tím míněn konec ve smyslu časovém, nýbrž kvalitativním: že se naše existence blíží absolutnímu rozhodnutí a jeho důsledkům, nejvyšším možnostem i krajnímu ohrožení.

(Romano Guardini, závěr přednášek v zimním semestru 1947/48 na universitě v Tübingen, knižně 1950 pod názvem Konec novověku)

Můj život začíná nanovo každého jitra a končí každý večer; moje plány a záměry nemohou překročit tento rytmus, patří k tomu samozřejmě i předpoklady… avšak ty se nesmí stát starostí o příští den.

(sv. Terezie Benedikta od Kříže)

Musíme zůstat pokojní a přitom vědět, že jsme ubožejší, než si to kdokoli zde na zemi dokáže představit, ale že Ježíš nás miluje víc, než si to kdokoliv dokáže představit. Nemám Vám za zlé nestálost Vašich dojmů, něco takového je údělem téměř všech lidí, vytýkám Vám však to, že chcete svou diagnózu v tomto směru stanovit sama, zatímco Vaše diagnóza má vycházet ze dvou faktů:

1. jste ubožejší, než si dokážete uvědomit,
2. milovanější, než si dokážete uvědomit.

Pokud vše bude postaveno na tomto základě, uhostí se stálost v samé hloubi Vaší bytosti; utrpení tím nebude vyloučeno, ale bude napříště tajemně prosvětleno.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Říkám Ježíšovi: Pane, jsem jen nevědomé dítě, jsem slepá, bolí mě noha, jsem slabá. Přicházím k tobě, abych prohlédla, přicházím k tobě, abych mohla zase chodit, abych načerpala sílu a měla v sobě život. Smiluj se nad svým dítětem, jeho přirozenost je poskvrněná, pýcha ho znečistila… Přijď, přijď a dej mi sílu, mám strach, aby mě nezhltnul lev. Přijď, tvůj pohled mě uzdravuje a všechno bude zase tvé. Jediný tvůj pohled je život, má v sobě kouzlo! Vezmi si moje srdce, moji duši: sjednoť je se sebou a daruj je věčnému Otci. Bez tebe jsem nahá: oblékni mě; jsem nečistá: umyj mě!

(sv. Marie od Ukřižovaného o rozpoložení své duše, když přistupovala ke stolu Páně)