KARMEL

Zlý způsobuje, že svoji křehkost posuzujeme negativně, zatímco Duch ji slitovně vynáší na denní světlo. Toho, co je v nás křehké, je nejlépe se dotýkat něžně. Ukazování prstem a soud, který vynášíme nad druhými, jsou velmi často znamením naší neschopnosti akceptovat vlastní slabost a křehkost. Pouze něha nás ochrání před vlivem žalobníka. Proto je důležité setkání s Božím milosrdenstvím, zejména ve svátosti smíření, zkušeností pravdy a laskavosti. Paradoxně nám může povědět pravdu i Zlý, ale činí tak, aby nás zavrhnul. Víme však, že Pravda, která je od Boha, nás nezavrhuje, nýbrž akceptuje, objímá, podpírá a odpouští nám. Pravda se nám vždycky ukazuje jako milosrdný Otec z podobenství: vychází nám vstříc, vrací důstojnost, staví znovu na nohy a strojí nám hostinu s odůvodněním: »tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen.«

(papež František, Patris corde, Apoštolský list u příležitosti 150. výročí vyhlášení svatého Josefa za Ochránce všeobecné církve)

Ó Panno, vzpomeň si, že tvůj Syn na kříži řekl, s myšlenkou na mě, který bych se na tomto světě nikdy neopovážil zkřížit svůj zrak s Tvým: To je tvůj syn.

Ó můj bratře, ať už jsi kdokoli, ať už ve svém srdci skrýváš jakoukoli nečistotu, nezapomeň nikdy na poslední slovo, které ti věnoval Spasitel. Když na tebe hleděl z kříže, řekl ti: To je tvá matka.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)

Dokonce i ten nejubožejší člověk a ten, kdo je zatěžkán břemenem hříchů, si může stoupnout před Pána a modlit se za někoho jiného. Hlavně proto, že Pán není pouze spravedlivý, ale především milosrdný.

(sv. Terezie Benedikta od Kříže)

Důležitá a velmi povzbuzující poznámka: námaha, kterou podstupujeme, když usilujeme o důvěrné společenství s Bohem, je znamením, že nám Bůh chce své přátelství skutečně dát. Buďte si tím jist, vždyť i toto usilování je darem Božím. Každý učiněný krok je důkazem, že Bůh už předem připravil naši cestu. Každý úkon vůle, jímž se rozhodujeme pro spojení s Bohem, je znamením, že se nám od Boha dostalo této výsady.

(otec Jeroným /1907-1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, korespondence)

Co dělat v době krize? Především ji přijmout jako čas milosti, který je nám dán, abychom pochopili Boží vůli vzhledem ke každému z nás a vůči celé církvi. Musíme vstoupit do zdánlivě protichůdné logiky, v níž »když jsem slabý, právě tehdy jsem silný«. Je třeba pamatovat na ujištění, které dal svatý Pavel Korinťanům: »Bůh je věrný! On nedopustí, abyste byli zkoušeni víc, než snesete. Když dopustí zkoušku, dá také prostředky, jak z ní vyjít, a sílu, jak ji snášet«. Zásadní je nepřerušovat náš dialog s Bohem, i kdyby byl namáhavý. Modlit se není snadné. Musíme se modlit bez přestání. Neznáme žádné jiné řešení zakoušených problémů, než jedině více se modlit a zároveň dělat vše, co je v naší moci, s větší nadějí. Modlitba nám umožní »doufat proti všemu očekávání«.

(promluva papeže Františka k římské kurii, 21. 12. 2020, bod 9)

Největší neopatrností v duchovním životě je lidská opatrnost. Ta totiž z našeho života pozvolna vyloučí působení Boží všemohoucnosti a náš život víry tak zeslábne, že v něm nezůstane téměř nic nadpřirozeného.

(Benedikt Holota OFM /* 1922/, deník, 5. 3. 1972)

Bůh od nás nevyžaduje žádné velké oběti: čas od času na Něho trochu myslet, trochu se Mu klanět: občas Mu svěřit svoje starosti, jindy Mu zase poděkovat za požehnání, kterého se nám dostalo a stále ještě dostává – i při všech našich těžkostech a námahách. Prosí Vás, abyste u Něho čerpala útěchu, jak často jen můžete. Mějte vůči Němu srdce otevřené, třeba i v době jídla nebo když jste ve společnosti – přijme i sebemenší vzpomínku. Nemusíte Ho hlasitě volat: je nám blíž, než si myslíme.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 5)

Můžeme dáti srdce jen takové, jaké jest; můžeme-li z něho ubrati, přidati nemůžeme. Ale cítíme-li, že je spravedlivo něco obětovat, pak je lépe obětovat srdce tak, jak jest, než neobětovat nic. Snad to není dar důstojný. Ale co udělat, jiného-li daru není? Co udělat, když nejen nikde nic lepšího vzíti nemůžeme, ale ani se nic jiného jako oběť a dar nepřijme než jenom naše srdce, ať je jakékoliv, ať sebevíce se za ně stydíme, ať sebevíce jsme přesvědčeni o jeho znehodnocení a o krátkosti života, který mu zbývá. Nebylo-li srdce obětováno dříve, dokud bylo mladší, dokud bylo neporušeno, dokud mělo před sebou dlouhý život, ve kterém mohlo růsti velmi mnoho lásky, co zbývá jiného než obětovati srdce tak, jak jest. Není to dárce, kdo posuzuje dar, nýbrž obdarovaný.

(Jaroslav Durych, Srdce a kříž, soukromý tisk revue Na hlubinu, 1932)

Dřív než budeme naslouchat Slovu, ztišme se,
aby už myšlenky byly obráceny ke Slovu.
Ztišme se po slyšení Slova,
aby k nám mohlo dál mluvit,
aby v nás žilo a přebývalo.
Ztišme se ráno,
protože Bůh musí mít první slovo,
ztišme se dříve, než ulehneme ke spánku,
protože poslední slovo patří Bohu.
Ztišme se ne z lásky k tichu, ale z lásky ke Slovu.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/)

Při křtu Ježíš přijal a zahájil své poslání trpícího služebníka. Dává se započítat mezi hříšníky; už je „Beránek Boží, který snímá hříchy světa“; už předjímá „křest“ své krvavé smrti… Křtem je křesťan svátostně připodobněn Ježíši…

(Katechismus katolické církve 536.537)