KARMEL

Rád bych ještě připojil jednu malou poznámku, nezanedbatelnou pro každodenní život. Součástí určité formy zbožnosti, dnes možná méně užívané, ale ještě donedávna dost rozšířené, byla myšlenka, že malé každodenní námahy, které nás zatěžují a přicházejí nečekaně jako malá, více či méně citelná bodnutí, je možno „obětovat“, a tak jim dát smysl. V této zbožnosti byla bezpochyby celá řada nezdravých a přehnaných věcí, nicméně je třeba se ptát, jestli také neobsahovala něco podstatného, co by mohlo být užitečné. Co vlastně znamená „obětovat“? Tito lidé byli přesvědčeni, že své malé námahy a starosti mohou zapojit do jednoho velkého Kristova spolutrpění, čímž přispívají do velkého pokladu soucitu-soustrasti, který lidstvo nezbytně potřebuje. A tak i drobné nepříjemnosti všedních dnů by mohly získat smysl a přispět tak do celkové bilance dobra a lásky mezi lidmi. Možná bychom se měli ptát, nejsou-li zde skryté možnosti i pro nás.

(papež Benedikt XVI., encyklika Spe salvi, odst. 40)

V utrpení mě prosíš, abych tvé utrpení odňal, ale přesně podle tvých představ. Obracíš se na mne, ale chceš, abych se přizpůsoboval já tobě. Jsi jako nemocný, který prosí lékaře o vyléčení, ale sám si vše ordinuje. Nepostupuj tak, ale modli se, jak jsem vás to naučil v modlitbě Otče náš: „Posvěť se jméno Tvé“, buď oslavený v této mojí nouzi a těžkostech. „Přijď království Tvé“ znamená, ať se vše přičiní o slávu Tvého království v nás a ve světě. „Buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi“, to znamená: Ty rozhoduj v této potřebě, učiň to, co Ty pokládáš za nejlepší pro můj věčný a časný život. Jestliže mi opravdu řekneš „Buď vůle Tvá“ – tedy postarej se o všechno – pak já zasáhnu s celou svou všemohoucností a vyřeším i nejobtížnější situace!

(Don Dolindo Ruotolo /1882–1970/, úkon odevzdanosti)

O milosrdenství potřebujeme neustále rozjímat. Je zdrojem radosti, vyrovnanosti a pokoje. Je podmínkou naší spásy. Milosrdenství je slovem, které zjevuje tajemství Nejsvětější Trojice. Milosrdenství je poslední a svrchovaný čin, kterým nám Bůh vychází vstříc. Milosrdenství je základním zákonem, který přebývá v srdci každého člověka hledícího upřímným zrakem na bratra, kterého na své životní pouti potká. Milosrdenství je cesta, která sjednocuje Boha a člověka, protože otevírá srdce naději, že jsme trvale milováni i navzdory hranicím, které způsobil náš hřích.

(papež František, bula Misericordiae Vultus, 2)

Ó můj Stvořiteli, stýská se mi po Tobě. Ty mi rozumíš, můj Pane. – Všechno na zemi se mi zdá být bledým stínem, já žízním a toužím po Tobě, přestože pro mě tak nesmírně mnoho děláš, vždyť mě sám zvláštním způsobem navštěvuješ, avšak ty návštěvy neutiší rány mého srdce, ale působí ve mně stále větší stesk po Tobě, Pane, ach, vezmi mě k sobě, Pane, je-li to Tvá vůle. Ty víš, že umírám a umírám steskem po Tobě, a umřít nemohu. Smrti, kde jsi? Přitahuješ mě, Pane, do propasti svého božství a ukrýváš se za temnotu. Má bytost je v Tobě celá ponořena, avšak já toužím na Tebe hledět tváří v tvář. Kdy to pro mě začne?

(sv. Faustyna Kowalská, Deníček, II. sešit, 841)

Přijměte tu suchopárnost modlitby, neschopnost modlit se, chladný vztah k Bohu. Říkejte jen své „ano“ k tomu všemu; nechť cítíte ve všem ruku našeho Pána, který Vás stále více k sobě přitahuje a zbavuje Vás všeho, co není on sám. Vězte také, že jej nejvíce a nejjistěji milujeme, když velmi trpíme tím, že jej nemilujeme.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 14. 2. 1950)

Nevím, co se mnou ještě Bůh zamýšlí. Jsem čím dál šťastnější. Celý svět trpí. A já, který si zasloužím nejpřísnější pokárání, zakouším trvale tak veliké radosti, že je sotva mohu snést.
Rád bych poprosil Boha o část Tvého utrpení, znám však svou slabost, je tak veliká, že kdyby mě jen na okamžik ponechal mně samému, byl bych nejubožejším člověkem mezi všemi smrtelníky. Nevím však, jak by mě mohl ponechat mně samotnému, neboť víra mi dodává silné, citelné přesvědčení a vědomí, že nás nikdy neopustí, když neopustíme nejprve my Jeho. Chraňme se toho Jej opustit! Zůstávejme stále v Něm. Chceme žít s Ním a s Ním zemřít. To ať je Tvoje modlitba za mne, i já se tak modlím za Tebe.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 13)

Poznámka: Vavřinec zemřel 12. února 1691, tedy před 330 lety.

Jsem otřesen, protože Tě vidím už tak dlouho trpět. Určitou úlevou a posilou v tom, jak trpím s Tebou, je mi jen vnitřní jistota, že Tvé bolesti jsou znamením Boží lásky k Tobě. Dívej se na ně v tomto světle a budeš je snášet snadněji. Jak to s Tebou vypadá, myslím, že bys měla klidně nechat stranou všechny lidské prostředky a odevzdat se zcela Boží péči. Možná, že Bůh čeká jen na tuto odevzdanost a na bezpodmínečnou víru v Něho, aby Tě uzdravil. Vždyť přes všechno úsilí neměly fyzické prostředky očekávaný účinek. Naopak: nemoc se zhoršila. Nebudeš tedy pokoušet Boha, když se odevzdáš bezpodmínečně do Jeho rukou a budeš hledět jen na Něho.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 14)

Je cosi závažnějšího než vědět, že milujeme Boha: totiž vědět, že on miluje nás. Ipse prior dilexit nos. I když to necítíme, sestupuje na nás podstata jeho lásky. A jestliže jsme neřekli „ne“, ona vstoupí a svým tichem působí v našem srdci.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Otec zpovědník mě spustil s plnými plachtami na vlny důvěry a lásky, které mě tak silně přitahovaly, ale po kterých jsem se neodvažovala plout. Řekl mi, že mé chyby Pána Boha netrápí, jako jeho zástupce mi na jeho místě říká, že je Pán Bůh se mnou velmi spokojen. Ach, jak jsem byla šťastná, když jsem slyšela tato slova plná útěchy! Nikdy jsem neslyšela, že chyby nemusí Pána Boha zarmucovat, toto ujištění mě naplnilo radostí, způsobilo, že vyhnanství života snáším trpělivě.

(sv. Terezie od Dítěte Ježíše, rukopis A)

Vaše touha po kontemplativním, vnitřním životě, Vaše žádost po sjednocení s Kristem může být uspokojena uprostřed činného života, jejž vedete. Věřte tomu, buďte jista, že je to možné, i když jste ještě málo zkušená a když se Vám to vždy nedaří. Vědět a věřit, že je to možné – a v určitých okamžicích života se přesvědčit, že se to daří – to je to nové ve Vás. Tento pokrok jste udělala v minulém roce. Není to maličkost, ale něco velikého, to sama cítíte.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 14. 10. 1932)