KARMEL

Nemohu říci, že bych měl dostatečnou lásku, ne, nemám dost lásky. A jak si velmi přeji mít tisíckrát a tisíckrát více lásky! Svatá Panno Maria, svatá Marie Magdaléno, darujte mi lásku; skládám svou duši do vašich rukou, žebrám o lásku, prosím vás pro lásku Ježíšovu o trochu lásky, o hodně lásky ... O hodně lásky, neboť ústa, která milujete, řekla: „Dejte, když vás někdo prosí.“ Prosím vás: Dejte, dejte hodně ... „Všechno, co dáte jednomu z těchto malých, dali jste Mně.“ Dejte tomuto malému, dejte mu hodně, dejte mu drahocenné zlato lásky a dejte mu ho hodně. Dáte to Ježíšovi, neboť to dáte jednomu z Jeho údů ... Pomozte mi milovat! Protože od Ježíše tolik přijímám, pomozte mi, abych byl před Ním tím, čím být mám. Učiňte mé myšlenky, slova a skutky, všechno, co je ve mně, takovým, aby se to všechno Ježíšovi líbilo a Ježíše oslavovalo, aby všechno odpovídalo tomu, co ode mne chce, abych byl takovým, jakým si mne přeje, abych Ho co nejvíce oslavoval a činil ve všem Jeho vůli. Aleluja, aleluja, aleluja!

(Charles de Foucauld (1858–1916), zápisky, slavnost Zmrtvýchvstání Páně)

Veliká noc
se rozprostřela nad námi
od jednoho kraje bytí k druhému.
V hlubině její
tisíce zvonů čeká
v napětí naprostého ticha,
až se stane,
co ještě nikdy se nestalo
v napětí naděje,
jež nehne se vláskem.

S velikou nocí
na tebe, Kriste můj, čekám
nehybně dlouho,
zda zazním se zvony neuvěřitelnými
v rozbřesku rána.

(Zdeněk Kalista /1900–1982/, Veliká noc)

Můj Pán vstal z mrtvých! Aleluja, aleluja, aleluja! Můj Bůh už není v hrobě a hrob není otevřen: dveře zůstávají zavřeny, pečeti jsou neporušeny, ale hrob je prázdný, můj Bůh už není uvnitř. Vstal z mrtvých, jak řekl – Surrexit sicut dixit, alleluja, alleluja! ... Klaněl jsem se před studeným kamenem a můj Bůh už tam není ... Plakal jsem před náhrobkem a můj Bůh už není uvnitř ... Přišel jsem, abych truchlil pod stromy v chladném světle bílého měsíce ... Přišel jsem oplakávat svého mrtvého Pána, který zde leží pohřben, Milovaný ... Už není mrtev, už není pohřben, ale vždycky je Milovaný ... Už není v této zahradě, už není pod těmi tmavými stromy ... Žije ve věčnosti ... Aleluja, aleluja! Můj Pán vstal! Aleluja! Můj Milovaný vstal z mrtvých! Aleluja! Můj Bůh vstal z mrtvých, aleluja! Navždy žije Ten, jehož jsem oplakával jako mrtvého! Aleluja! Třpyť se, bílý měsíci! Chladný měsíci, spal naše srdce! Ó měsíci, sviť jako sedm sluncí! Prchni, noci! Stíne, ztrať se! Zazař, noci, zmizte, stíny! Objevilo se věčné Světlo! Buď veleben, buď veleben, buď veleben! Svatý, svatý, svatý! Veleben bud Pán, aleluja! Lumen Christi! Kristovo světlo září, noc se rozjasnila, noc se třpytí, Kristus vstal! Aleluja, aleluja! ...

(Charles de Foucauld (1858–1916), zápisky, slavnost Zmrtvýchvstání Páně)

Naprosto jistě vím, že jsem neschopen dokonalého úkonu lásky. Nedovedu následovat Ježíše na Kalvárii a zemřít s ním na kříži. Ani celá tisíciletí na tom nic nezmění. Ale to, čeho nejsem schopen já, boháč z evangelia, je možné Bohu. On mi dá milost, změní mne, uschopní mne, abych dokázal nemožné, a odvalí skálu, která mě dělí od jeho království. Stačí trpělivě čekat, pokorně a s důvěrou se modlit a neustále doufat. Bůh ještě nikdy nezůstal netečným k výzvám lásky. Skloní se i nad mou láskou.

(Carlo Carretto /1910–1988/, Dopisy z pouště)

Zvláště jsem se cítila dobře při modlitbě v Getsemanské zahradě. Tam jsem ho doprovázela. Když jsem mohla, myslela jsem na onen pot a sklíčenost, která se ho tam zmocňovala. Toužila jsem mu otřít onen tak bolestný pot. Zůstávala jsem tam s ním co nejvíc, jak jen mi to dovolovaly mé myšlenky… Po mnoho let, po většinu večerů, dříve než jsem usnula – když jsem se před usnutím odporoučela Bohu – vždy jsem trochu myslela na Ježíšovu modlitbu v Zahradě…

(Terezie od Ježíše, Kniha života 9.4)

Koho Pán povolává ke kněžství? Mimořádně aktivní jedince, jež si volí pro jejich velkou výkonnost? V tom případě si ovšem nevybral zrovna nejlépe. Na kněze vysvětil jedenáct svých učedníků a o většině z nich se neví, jestli vůbec někde působili a čeho dosáhli.
Bylo tomu jinak. Pán svěřil kněžství několika mužům, kteří chodili s ním, přilnuli k němu a zůstali mu věrní. Rozhodli se sdílet jeho život a navzájem si rozuměli jen proto, že ho každý z nich z celého srdce miloval: „A vy jste ti, kdo se mnou vytrvali.“

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, text adresovaný spolubratru v den jeho kněžského svěcení, 1979)

Potom, když Ježíš věděl, že už je všechno dokonáno, řekl ještě: Žízním.
Ach Ježíši, je pravda, že bys mohl žíznit po mé duši plné kalu? Je možné, že bys žíznil po těch kratičkých chvilkách modlitby, které si pro tebe každý den najdu?

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)

Ježíši, kéž mé smutky nejsou jedem! Ať mě navštěvují tak často, jak je potřeba: ať rmoutí mou duši, ať ji naplní až po okraj, to rád snesu, s tím předem souhlasím. Učiň však, aby hořkost a nouze, které mě zaplavují, nebyly nikdy hořkostí a nouzí vzpoury ani zoufalství. Přibliž ke mně v takových chvílích nekonečnost své agónie. Učiň, abych tím, že si budu v srdci opakovat slova, která se ti vyrvala z úst v přemíře tvého utrpení za lidi, pocítil, jak se má úzkost náhle rozplývá v té tvé jako slza v oceánu. Učiň, aby přestala být sobecká, aby započala své dílo vykoupení. Dej mi před smrtí tu výsadu, abych chvílemi alespoň v malé míře vytušil tajemství tvé vykupitelské noci a tvé opuštěnosti.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)

Je to od vás laskavé, že mi píšete. Ano, Otče, postní doba je téměř pryč – Ježíšovo utrpení přešlo kolem, aniž by se alespoň dotklo mé duše. Moje rozjímání, stejně jako všechno ostatní, jsou tak beze smyslu. Den za dnem opakuji stejnou věc – možná jen svými rty – „Učiň, ať cítím, cos cítil Ty. Učiň, ať s Tebou sdílím Tvou bolest.“ Chci Mu být k dispozici.

(Matka Tereza, korespondence, dopis otci Neunerovi, 11. dubna 1963)