KARMEL

Ježíši, dovol mi, abych ti řekla v přemíře své vděčnosti, že tvá láska jde až k bláznovství… Jak můžeš chtít, aby se před tímto bláznovstvím mé srdce nevrhlo k tobě? Jak by má důvěra mohla mít hranice? … Já vím, svatí se pro tebe dopouštěli bláznovství, dělali velké věci, protože to byli orli… Ježíši, já jsem příliš malá, než abych dělala velké věci… Mým šílenstvím je naděje, že tvá láska mě přijme jako oběť…

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. B 4v)

Jak
Jak vypadá tvůj dnešní den
tak bude jednou vypadat celý tvůj život.

Bude v něm tolik četby Písma, vnitřní modlitby
života v otevřené Boží blízkosti a sebekontroly

kolik je toho dnes.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky, leden 1983)

Po celé ty prázdniny musíte hodně odpočívat. … Pobývejte však ve vnitřním ztišení před Ježíšem, před Trojicí, která je tajemstvím Pokoje.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Byla bych velmi šťastná, kdyby svatá Panna při svém nanebevzetí vzala s sebou všechny tvé starosti, přítomné, minulé i budoucí.

(Alžběta od Nejsvětější Trojice, dopis 207, adresovaný o svátku Nanebevzetí mamince)

Napsal jsem už ve svém minulém dopise, že Bůh nechává často trpět tělo, aby vyléčil nemoc naší duše. Jen důvěru! Udělej z nouze ctnost! Pros Boha ne o osvobození z tělesných útrap, nýbrž o sílu, abys z lásky k Němu snesla všechno, co On chce a jak dlouho se Mu zlíbí.
Vím, že taková modlitba je tvrdá pro naši přirozenost, ale Bůh to přijme tím raději – v tom je velká útěcha pro ty, kteří Ho milují. Láska se posiluje v utrpení. Když člověk Boha miluje, trpí pro Něho s radostí a odvahou. Udělej to tak, prosím Tě: hledej útěchu v Něm. On je jediný lékař veškeré naší nemoci. On je Otec ubohých, vždycky hotov nám pomoci. Miluje nás nekonečně víc, než si dovedeme představit. Miluj Ho tedy a nehledej pomoc u nikoho jiného než jen u Něho. Doufám, že tuto pomoc už brzy zažiješ. Bůh buď s Tebou. I já jsem se svými slabými modlitbami u Tebe a jsem stále v našem Pánu Ježíši Kristu Tvůj…

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 14)

Je to naprostá pravda: nikdy nebudeme dost milovat. Ale Pán Bůh, který ví, z jakého bláta nás uhnětl, a který nás miluje mnohem víc, než může matka milovat své dítě, nám řekl – On, který nelže –, že neodmítne toho, kdo k němu přichází…

(Charles de Foucauld (1858–1916), korespondence)

Ano, také tebe chci vyléčit z tvé slabé víry, z tvého života, který je spíš po mém boku než ve mně, z toho, jak málokdy a slabě vnímáš mou přítomnost. Mysli na tohle: můj velký Přítel, můj Snoubenec není nepřítomen. Je jenom neviditelný a nehmatatelný, ale je tady, v bláznovství lásky. A vezmeš z mé lásky a obětuješ mi ji, jako by byla tvá. Chceš? Tuto noc… hned… navždy…

(Gabriela Bossisová, On a já, deník, 23. července 1942)

Když už nemůžete, ať fyzicky nebo morálně, neupadejte do křečovitosti, do vzpoury, nepropadejte zmatku: předstupte před něho jako cosi uboze bezvládného, s čím si on může dělat, co chce. Buďte však před ním pasivní. Někdy postačí jen chvilka a spojení s tajemstvím jeho hlubin Vám navrátí, ne-li pokaždé pochopení, tedy alespoň pokoj, jistotu, že jste jeho dítětem a že on všemu tomu trápení žehná a otevírá jím ve Vaší duši nové prostory, kam by mohl přijít a kde by mohl přebývat.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Je dobré se stále vracet k věcem podstatným, i když jsme se jim nikdy zcela nevzdálili. Myslím, že právě to jsem slíbil Pánu: nikoliv že dosáhnu té či oné úrovně, ale že budu začínat stále znovu. Jako někdo, kdo ještě nic neudělal – a tedy nic nezničil, nic nepokazil. Vždyť právě ty nesčetné začátky darované Boží milostí umožnily, že už jsem získal jistý duchovní kapitál.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Dopisy Patrikovi)

Pohledem láskyplným
hledíš mi do očí a posloucháš
má slova šeptaná
a do hlubin srdce
plníš mě pokojem.

Tvá láska ale nemá dost
na této výměně
připouštějící rozloučení.
Tvé srdce chce víc.

Tvé tělo tajuplně
prorůstá mé
a duše tvoje s mou
stává se jedinou.

Už nejsem ta, co kdysi bývala.

Přicházíš a zase jdeš,
po tobě ale setba je tu
k budoucí slávě zasetá
ukryta v těle, co je prach.

(Terezie Benedikta od Kříže, báseň)