KARMEL

Vzdaloval jsem se, vzdaloval jsem se od tebe, můj Pane, čím dál víc, a můj život…, můj život začínal být smrtí…, a přece jsi mne i v tomto stavu smrti chránil… Dal jsi mi pocítit hluboký smutek, bolestnou prázdnotu, smutek, který jsem nikdy předtím necítil… Vracel se mi každý večer, když jsem osaměl ve svém bytě…, držel mě němého a zkroušeného během takzvaných svátků… Dal jsi mi ten nejasný neklid špatného svědomí, které sice spalo, ale dosud nezemřelo. Nikdy jsem necítil takový smutek, takovou bolest, takový neklid jako tenkrát. Můj Bože, to byl dar od tebe… Vůbec jsem to netušil…! Jak jsi dobrý! Jak jsi mne chránil! Jak jsi mne ve chvíli, kdy jsem ani nevěřil, že existuješ, přivedl zpátky pod svá křídla!

(Charles de Foucauld /1858–1916/, La Dernière Place)

Má milovaná sestro, prosím vás, pochopte, že chce-li někdo milovat Ježíše, být obětí jeho lásky, pak čím je slabší, bez tužeb a bez ctností, tím je pro působení této stravující a přetvořující Lásky způsobilejší… Pouhá touha být obětí stačí, ale člověk musí souhlasit, že zůstane chudý a bez síly, a to je těžké… (…) Důvěra, a nic než důvěra nás má dovést k Lásce…

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 197, sestře Marii od Nejsvětějšího Srdce, 17. září 1896)

Ó, drahá matko, s jakou úzkostí se snažím dovědět, jak se Vám daří, ale dozvím se to až později. Ale přesto Vás prosím, snažte se snášet všechno, co se Vám přihodí, z lásky k našemu Pánu a utěšovat se Jím. Vizte, drahá matko, že jste jeho vyvolenou nevěstou. Radujte se tedy z toho, že máte, co byste mu mohla nabídnout, neboť Vaše Důstojnost dobře ví, že je třeba, aby nevěsta s sebou něco přinesla. Je pravda, že toto odloučení a nepřítomnost znamená pro Vaši duši nedostatek, přesto však, drahá matko, nepochybujte, že ten, který pro Vás tolik vykonal, vykoná ještě co má vykonat, a dá Vám, ne-li všechno ono uspokojení, které byste si přála, pak alespoň tolik, kolik budete potřebovat.

(br. Šimon od sv. Pavla OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605–1663/, 27. června 1647)

Celý Nazaret je shrnut v jediné větě evangelia, tak krátké, ale tak plné: „Poslouchal je“. (…) Uvědomujete si, jak trvalé hrdinství tato poslušnost znamenala? A Ježíš takto žil celých třicet let! Víte, co to znamená třicet let? S láskou konal vůli svého nebeského Otce tím, že konal vůli svého otce pozemského, člověka, který byl k této úloze vybrán.

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence I/132)

Z Boží vůle se s ním můžeme opravdově těšit ze svého spasení, jím nás chce také nanejvýš odměnit. Námi dochází své blaženosti, protože jsme pro něj nekonečným potěšením a z jeho milosti v něm najdeme svoji největší radost. Všechno, co pro nás dělá, udělal a bude dělat i nadále, mu nikdy není zatěžko a ani nemůže být.

(Juliana z Norwiche /1342–1416/, DT 23)

V tomto vtělení musíte vidět lásku k lidem, lásku, kterou k nim Bůh chová, a kterou tím pádem musíte mít i vy, abyste byli dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec… Poněvadž je tato láska aktivní, jednající, hluboká, Bůh překonává díky ní jako jedním skokem vzdálenost, jež odděluje konečné od nekonečného, a používá k našemu spasení ten krajní, neslýchaný prostředek – vtělení; on, Bůh a Stvořitel, přichází žít na zem jako stvoření…

(Charles de Foucauld /1858–1916/, Crier l’Évangile)

Má milá sestřičko, já jsem se za Vás hodně modlila u jesliček; ať Vám malý Ježíš, tak plný milosti a dobroty, dá své největší milosti a útěchy!
My ještě nemáme ubytování na zimu a nadto nám majitel nařídil opustit tento dům!
Dobrý Bůh dělá všechno tak dobře a my jsme o tom dostali tolik důkazů, že se víc než kdy dřív zcela odevzdávám Prozřetelnosti; je to tak příjemné, dělám, co můžu, ale bez jakéhokoliv rozčilení. Nedaří se to? Dobře! Bůh má tedy v plánu jiné řešení! Jdu dál; když se to podaří, bude to tak, když ne, jdu zase dál. Chudáci lidé, kteří neznají Boží lásku k Jeho tvorům a jejichž život je kvůli jejich obavám tak těžký, jak je lituji!

(císařovna Zita Habsburská /1892–1989/, dopis řeholní sestře Hilarii, 12. ledna 1923, v situaci, kdy je čerstvou vdovou s osmi malými dětmi, v exilu bez stálého bydlení)

Současní lidé vyžadují od dnešních věřících, aby jim nejen „vyprávěli“ o Kristu, nýbrž aby jim ho v jistém smyslu „ukázali“. Naše svědectví by však bylo nesnesitelně ubohé, pokud bychom nebyli my těmi prvními, kdo kontemplují Kristovu tvář. (…)
„Hospodine, hledám tvou tvář.“ Tato starodávná žalmistova touha nemohla dojít lepšího a překvapivějšího vyslyšení než v kontemplaci Kristovy tváře.

(Jan Pavel II., apoštolský list Novo millennio ineunte, II,16.23)

Vánoce na Karmelu jsou jedinečné! Večer jsem šla do chóru a strávila jsem tam celou vigilii, stejně jako svatá Panna, v očekávání malého Boha, který se tentokrát měl narodit ne v jeslích, nýbrž v mé duši, v našich duších, protože On je skutečně Emanuel, Bůh s námi.

(Alžběta od Nejsvětější Trojice, dopis 155, tetám Rollandovým)

Zadívej se na jesličky a nepozastavuj se nad naivním ztvárněním některých z nich. To je výkupné za lidský pohled na božské skutečnosti. V tobě ať vzbuzují jen myšlenku na toho, který je tvůj Bůh a volá tě k následování, k duchu dětství a odevzdanosti. Ať máš jako Ježíš k Bohu důvěřivý vztah maličkého dítěte. Ať máš jako on něžnou odevzdanost vůči Panně Marii, jeho matce, a ve všem ať se na ni obracíš jako malé dítě, které potřebuje mít u své kolébky maminku. Kolébka, nad níž se nesklání matka, je něco bolestného…

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, Bulletin vert, 1945)