Doporučujeme
Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein)
Intelektuál může najít cestu k lidu jen tehdy..., když se od intelektu v jistém smyslu osvobodí. To neznamená, že by jej měl popřít nebo se ho vzdát. Je Božím darem, který potřebujeme, a to nejen pro sebe, nýbrž také, a zvl. pro ty, od nichž nás odděluje. Intelekt si ale musí být jasně vědom svých hranic a tak se stát pokorným. Nadměrná chápavost, je-li čistě přirozenou chápavostí, vede zpravidla k intelektuální aroganci.
Člověk se cítí povznesen do výšin čisté abstrakce nad prostý dav, který je zajatcem nízkostí obyčejných životních potřeb. A právě tuto povýšenost, i když ji člověk nedává často najevo a možná ani není jeho vědomým přesvědčením, ostatní cítí a jsou jí odrazováni.
Ovšemže, odváží-li se rozum nejkrajnějšího, pak dospěje k svým vlastním hranicím. Vydá se na cestu, aby našel nejvyšší a poslední pravdu, a zjistí, že všechno naše vědění je částečné. Pak se zlomí pýcha a můžeme vidět dvojí: buď upadne do opačného extrému, tedy do zoufalství, nebo se v bázni skloní před neproniknutelnou pravdou a ve víře pokorně přijme, čeho se přirozená činnost rozumu nemůže zmocnit. Pak se ve světle věčné pravdy dostane intelektuálovi správného postoje i k jeho vlastnímu intelektu. Vidí, že nejvyšší a poslední pravdy nejsou odhalovány lidským rozumem a že tudíž, pokud jde o‘nejpodstatnější životní otázky a praktický život, může být prosté dítě, díky vyššímu osvícení od Boha, dál než největší učenec.
Na druhé straně poznává legitimní oblast přirozené činnosti rozumu a zde koná svou práci, tak jako rolník obdělává své pole. Tuto práci dělá jako něco, co je dobré a prospěšné, nicméně úzce ohraničené jako každé lidské dílo. Kdo dospěl až sem, nebude se na druhé ‚dívat spatra‘. Bude disponovat prostou a přirozenou lidskostí, nepředstíranou hlubokou skromností, která nenuceně překoná všechny překážky. Uprostřed lidí bude moci bez ostychu mluvit intelektuálním jazykem, protože pro něj bude tak přirozený, jako pro lid jeho způsob mluvy, a protože se jím očividně nebude povyšovat nad jiné.
A bude se moci zabývat svými intelektuálními tématy, protože je to jeho normální ‚řemeslo‘; bude potřebovat svůj rozum jako truhlář potřebuje ruce a hoblík, a když bude moci být svou prací někomu užitečný, s radostí a ochotně to udělá. A jako každá poctivá práce, kterou člověk dělá podle Boží vůle a k Boží oslavě, tak se může i tato stát nástrojem posvěcení.
(z pojednání: Intelekt a intelektuálové)
Edith Steinová se narodila v roce 1891 ve Vroclavi (Slezsko). Vyrostla v židovském prostředí. Od roku 1911 studovala psychologii. Na Nový rok 1922 se nechala pokřtít v katolické církvi. V roce 1932 – jako docentka v Münsteru – dosáhla vrcholu své akademické dráhy; v roce 1933 se na ni (jako ne-árijku) vztáhl zákaz učit na německých universitách. V srpnu 1942 byla deportována do Osvětimi, kde zahynula v plynové komoře.