Doporučujeme
(OCD • svatá • patronka Evropy • svátek 9. srpna)
Texty propria
Edith se narodila roku 1891 ve Vratislavi (Wrocław) jako nejmladší z jedenácti sourozenců. Její rodina patřila k liberálním židovským kruhům, které se hlásily ke svému německému původu. Již v patnácti letech se odcizila židovské víře. Tehdy na deset měsíců přerušila školní docházku a pomáhala v domácnosti jedné ze svých sester, která žila v Hamburku. „Náboženství se v tomto domě vůbec nepraktikovalo. Zde jsem se také zcela vědomě a z vlastního rozhodnutí odnaučila modlit,“ píše ve své autobiografii (1).
Když jí bylo dvacet, začala ve Vratislavi velmi úspěšně studovat germanistiku, psychologii a především filosofii. Byla jednou z mála žen, které mohly před první světovou válkou studovat na universitě. V roce 1916 promovala u Edmunda Husserla, který učil nejprve v Göttingen a potom ve Freiburgu, stala se jeho asistentkou a zůstala jí do roku 1918. Edith toužila pracovat samostatně a ráda by se habilitovala. Husserl jí napsal doporučení pro Göttingen; ale tento její záměr se nakonec neuskutečnil.
Setkání s věřícími křesťany, které poznala v Göttingen a ve Freiburgu, ji ovlivnila natolik, že začala čím dál tím víc přemýšlet o svém ateistickém postoji. V roce 1921 prožila hlubokou krizi a měla pocit, že musí na nějakou dobu ‚zmizet‘, aby si udělala jasno ve svých osobních životních hodnotách i v tom, čemu vlastně věří. Rozhodujícím pro její obrácení ke křesťanství byla především četba autobiografie Terezie z Avily. Na Nový rok 1922 přijala křest a stala se katoličkou. Edith se rozhodla – pod vlivem své vnitřní proměny – vzdát se myšlenky na manželství a soukromým slibem se zavázala, že se dává k dispozici pro potřeby církve. Chtěla vstoupit na Karmel, ale ohledy na matku a mínění těch, kdo ji duchovně doprovázeli, takový krok zatím nedoporučovaly.
V následujících letech (1922–1931) Edith pracovala jako učitelka na dívčím lyceu a v učitelském semináři dominikánek ve Špýru (Speyer). Vedla zde velmi prostý život, její největší touhou bylo žít pod Pánovým pohledem a v Jeho blízkosti. Opětovně byla zvána na přednášky a kongresy doma i v zahraničí, díky čemuž ani teď neztratila kontakt s vědeckým světem.
Od roku 1928 se Edith Stein zabývala problémy moderní zaměstnané ženy. V přednáškách a článcích se zasazovala o zrovnoprávnění žen v zaměstnání a v politice.
Editino dlouholeté úsilí o pedagogickou činnost na nějaké německé vysoké škole – v roce 1919 se ucházela o docenturu v Göttingen a v Kielu, v roce 1931 ve Freiburgu a Vratislavi – nakonec vedlo k úspěchu, když ji v roce 1932 povolali do Münsteru, aby zde pracovala na Německém institutu pro vědeckou pedagogiku. Nicméně ‚slavná vědecká dráha‘ jí jako ženě a Židovce zůstala odepřená. Na žádné z německých universit se nemohla habilitovat. Když musela podle zákona o neárijcích v roce 1933 ukončit činnost v Münsteru, vstoupila do kláštera karmelitek v Kolíně. Tento krok pro ni „nebyl novým rozhodnutím, ale uskutečněním jednoho velmi starého, k čemuž zavdaly podnět tehdejší poměry“ (2).
Spiritualita Karmelu se svým prostým způsobem života odpovídala Editině touze kráčet v těsné blízkosti s Pánem a nechat se Jím vést. Nehledala pro sebe žádná privilegia, nýbrž zapojila se do úkolů, které bylo třeba vykonat pro fungování klášterního společenství. Po časných slibech (1935) ji představené pověřily, aby pokračovala ve studiích a připravila nějaké publikace. S tichým souhlasem spolusester pak Edith vypracovala obsáhlé dílo: Endliches und ewiges Sein (Časné a věčné bytí). O své práci v klášteře napsala jednomu ze svých starých přátel: „Pokud jde o práci, vyjde u nás nastejno, jestli člověk škrábe brambory, umývá okna nebo píše knihy. Obecně je ale člověk ‚používán‘ k tomu, k čemu se lépe hodí, a proto já mnohem méně často škrábu brambory, než píši“ (3).
Když byla tato práce na konci třicátých let hotová, bylo pro Edith čím dál těžší najít vůbec nějaké nakladatelství, které by chtělo tisknout její knihy. „Ani pro mé dvousvazkové dílo (Endliches und ewiges Sein) se ještě nenašla země, v níž by mohlo vyjít“, napsala Edith témuž příteli v květnu 1938 (4).
Po Křišťálové noci 9. listopadu 1938 se situace v Německu stala pro Edith životu nebezpečnou (5). Posledního prosincového dne roku 1938 utekla do Nizozemí: Karmel v Echtu jí nabídl asyl. Zde dostala za úkol vytvořit jubilejní spis k 400. výročí narození sv. Jana od Kříže: Kreuzeswissenschaft (Věda kříže). Toto dílo psala v posledních devíti měsících svého života ve velkém spěchu, možná v tušení toho, co má brzy přijít.
Z pomsty za protest, který vznesli holandští biskupové proti jednání národních socialistů, byla Edith spolu s mnohými jinými řeholníky a řeholnicemi židovského původu 2. srpna roku 1942 v Nizozemí zatčena státní policií. „Pojď, jdeme za náš lid,“ byla poslední Editina slova k její sestře Rose, která zaslechli okolostojící lidé.
„Mezi svezenými zajatci byla Edith Stein nápadná velkým pokojem a klidem, který vyzařovala. Nářky a rozrušení v lágru, když byli přivezeni noví zajatci, byly nepopsatelné. Edith Stein obcházela ženy a těšila, pomáhala, uklidňovala. Mnohé matky, blízké šílenství, se už několik dní nestaraly o své děti a v tupém zadumání hleděly před sebe. Edith se okamžitě ujala těchto ubohých maličkých, myla je a česala, starala se o jídlo a pečovala o ně“ (6).
Jednoduché a prosté praktikování lásky osvobozovalo samotnou Edith i lidi, s kterými v lágru přišla do styku, z tísnivé a skličující perspektivy ponižování a týrání a vytrhovalo je ze života v lágru do sféry pravdy, která nemůže být vposledku zničena žádnou lidskou diskriminací a pronásledováním: všechno pomíjí, jen láska zůstane. „Ta jeptiška, které jsem si okamžitě všimla a na kterou, navzdory mnohým hnusným epizodám, kterých jsem byla svědkem, nikdy nezapomenu, ta žena s úsměvem, který nebyl maskou, ale vyzařoval z ní jako hřejivé světlo, je táž, která bude možná svatořečena Vatikánem... Když jsem se s ní setkala, okamžitě jsem věděla, že je to opravdu veliká osobnost... tato starší žena, která působila tak mladistvě, která byla tak pravdivá a autentická. Při jednom rozhovoru řekla: ‚Svět je tvořen protiklady... Nakonec ale z těchto kontrastů nezůstane nic. Zůstane jen veliká láska.‘ Mluvila tak jistě a pokorně, že to člověka uchvacovalo. V takových minutách už neexistoval Westerbork“ (7).
Přes sběrný tábor ve Westerborku byly Edith a Rosa deportovány do Osvětimi a zde, pravděpodobně 9. srpna roku 1942, poslány do plynové komory. Poslední Editina zpráva zněla: „Doposud jsem se mohla nádherně modlit“ (8).
Edith Stein – Terezie Benedikta od Kříže – byla blahořečena 1. května roku 1987, 11. října roku 1998 svatořečena a 1. října roku 1999 prohlášena spolupatronkou Evropy. Její svátek slavíme na Karmelu 9. srpna.
(1) Aus dem Leben einer jüdischen Familie, s. 91.
(2) Dopis 158 R. Ingardenovi,v: Werke Bd. XIV.
(3) Dopis 160 R. Ingardenovi.
(4) Dopis 161 R. Ingardenovi.
(5) Bezprostředně po Křišťálové noci bylo do koncentračních táborů odvlečeno přibližně třicet tisíc Židů. Dosavadní převážně společenskou, politickou a ekonomickou perzekuci židovského obyvatelstva měla nyní vystřídat jeho fyzická likvidace.
(6) Sr. Teresia Renata Posselt, Edith Stein – eine große Frau unseres Jahrhunderts, s. 192.
(7) Waltraud Herbstrith, Das wahre Gesicht Edith Steins, s. 173nn.
(8) Selbstbildnis in Briefen; v: Werke Bd. IX. 178.
(E. Hense T.OCarm, Edith Stein, in: Grundkurs Spiritualität des Karmel, Stuttgart 2006, přeložil Norbert Žuška, O.Carm., redakčně upraveno)
Podrobnější životopis Edith Stein: ZDE >>>
Karmelitánský lekcionář
První čtení: Est 4,17k.l–m.r.t
Žalm: 124(123),2–3.4–5.7b–8 Odp.: 7a
Nebo:
První čtení: Oz 2,16b.17b.21–22
Žalm: 45(44),11–12.14–15.16–17 Odp.: srov. 11a
Evangelium: Jan 4,19–24
Nebo:
Evangelium: Mt 25,1–13