KARMEL

Marie Magdaléna deʼ Pazzi (1566–1607)

Láska k Bohu a láska k bližnímu se políbí a často spolu tančí nádherný tanec před trůnem Svatého Trojjediného. Láska k Bohu a láska k bližnímu jsou si velmi blízko a kdo je vidí z dálky a neumyl si oči, tomu se zdají stejné.

Kdo na ně ale pohlédne ještě jednou a pozorněji, spatřuje velký rozdíl: Láskou k bližnímu naplňujeme zákon, když jednáme v Bohu a pro Boha. Láskou k Bohu nejen naplňujeme zákon, nýbrž nadto nás tato láska zbožšťuje v Bohu.

Ó, jak sladké sjednocení, v němž se zároveň duše stává Tebou! Ano, vždyť jestliže sjednocení dvou věcí z nich dělá věc jedinou, už mezi nimi není žádný rozdíl, protože jedna je přetvořena skrze druhou, i když si každá uchovává své vlastní bytí. Co sjednocení působí? Umožňuje vnořit celou duši i tělo do Tebe, Slovo, jakoby zemřít a stát se ve všem Tebou.

Tvá sdílení jsou podobná jedli, která doširoka rozprostírá své větve, takže všichni chtějí zůstávat v jejím stínu. Tak rozprostíráš i Ty, Slovo, větve svých sdílení ke všem; ale ne všichni přicházejí, aby odpočívali v Tvém stínu. Žádostivě chci usednout v Tvém stínu (Pís 2,3). Ó Slovo, rozprostírej... rozprostírej své větve, aby se k Tobě obrátili aspoň někteří.

Jako vinný kmen, tak i zamilovaná duše plodí sladké hrozny, z nichž se dělá víno; je výživné a lisuje se. Svým vínem opájí duše Boha, sama se sytí a to, že je vylisována, se děje k dobru ostatních lidí. Ó vášnivá touho, která lisuješ jako něžný lis plody duše k dobru druhých, k Boží slávě a k jejímu vlastnímu užitku.

Ó bláznivá Lásko, věčné Slovo, nekonečná Moudrosti, nejvyšší Dobro, co pro Tebe učinil tvor, že ho tak miluješ? Stvořil jsi ho ke svému obrazu a své podobě, abys ho připodobnil sobě. Ne aby se stal stejným jako Ty, to ne, ale aby měl účast v Tobě, který jsi neklamná Pravda, nekonečná Láska, věčné Slovo. Co jsi učinil pro tohoto tvora a co za to chceš od něj, ne-li lásku? Co je tento tvor, že ho tolik miluješ? Co mu dáváš? Co Ti má dát on?

Miluješ ho jako sebe a dáváš mu sebe, Ty, který jsi všechno. A kromě Tebe není nic. On Ti má dát všechno své chtění, vědění, vše, co dokáže a umí; a když Ti to dá, dává Ti všechno, co má, a nezbývá mu nic. Dává Ti víc, než mu dáváš Ty, neboť i kdyby ses dal naprosto cele, protože jsi nekonečný, nikdy se nemůžeš dát definitivně. Protože však tvor je konečný, nemůže Tě obsáhnout cele, (zatímco Ty jeho ano), a proto dar, který Ti daruje ze své strany, je (svým způsobem) větší, než dar, který mu dáváš Ty.

Pojď, pojď, pospěš se mnou, pomoz mi volat Lásku... volej nahlas, ano, nahlas, hlasitěji, voláš příliš potichu, neuslyší tě! Lásko, Lásko, Lásko, nikdy Tě nebudu dost vzývat, Lásko! Ó Lásko...!
Lásko, Lásko! Ó Lásko, dej mi tak silný hlas, že mne bude slyšet od východu slunce až na západ, když Tě volám... a ve všech částech světa, i v pekle, aby Tě všichni poznali a milovali, Lásko! Lásko, Ty jsi silná a mocná Láska. Lásko, Lásko, jedině Ty pronikáš, probodáváš, lámeš a přemáháš vše! Lásko, Lásko, Ty jsi nebe i země, oheň i vzduch, krev i voda, ó Lásko, Ty jsi Bůh i člověk, láska i hněv, radost božské dokonalosti, stará i nová pravda, ó Lásko, nepoznaná a nemilovaná!

Převzato z knihy: Tanz der göttlichen Liebe
Vydavatel: Elisabeth Hense, T.OCarm.
Vyšlo v nakladatelství: Herder, 1991
Přeložil a upravil: Norbert Žuška, O.Carm.

Související články

Volej na mne tak hlasitě, abych slyšela tvůj hlas
Lásko, směješ se, pláčeš, křičíš, mlčíš
Přijď, Duchu svatý