KARMEL

Nějak příliš přemýšlíme o atomové bombě. „Jak máme žít v atomové době?“ Jsem v pokušení odpovědět: „Asi jako kdybyste žili v 16. století, kdy byl v Londýně mor téměř každoročním návštěvníkem, nebo kdybyste žili v časech Vikingů, kdy se nájezdníci ze Skandinávie mohli kterékoliv noci vylodit a podříznout vás, nebo jako když již dnes žijete ve věku rakoviny, syfilis, obrny, leteckých útoků, vlakových neštěstí či automobilových nehod.“

Jinak řečeno, nezačínejme přehánět, pokud jde o novost naší situace. Věřte mi, milý pane, nebo paní: vy a všichni ti, které milujete, jste byli odsouzeni k smrti dávno před vynálezem atomové bomby; a dost velké procento z nás by i tak muselo zemřít nepříjemným způsobem. Oproti našim předkům máme jednu velkou výhodu – a tou jsou anestetika. Máme je dosud. Je směšné naříkat nad tím, že vědci [vynálezem bomby] dodali světu jednu další možnost bolestné a předčasné smrti; světu, který se takovými možnostmi jen hemží, a v němž smrt rozhodně není volitelnou možností, ale jistotou.

Ze všeho nejdřív bychom se tedy měli sebrat: jestli máme být zničeni atomovou bombou, pak – až přiletí – ať nás najde, jak děláme věci rozumné a lidské: modlíme se, pracujeme, vyučujeme, čteme, posloucháme hudbu, koupeme děti, hrajeme tenis, klábosíme s přáteli u piva, házíme šipky – ale ať se netiskneme k sobě jako vylekané ovce s myslí plnou představ o bombách. Ano, bomby mohou zničit naše tělo (to ostatně zvládnou i mikrobi), ale není nutné, aby ovládly naši mysl.

(Clive Staples Lewis /1898–1963/, On Living in an Atomic Age, Present Concerns: Journalistic Essays, 1948)