KARMEL

Milé dítě,

mám možnost odpovědět na oba Vaše přemilé dopisy z 15. a 28. února, které přišly současně. Jsem nešťastný nad tím, že Vám nemohu hmotně nijak pomoci. Ty ubohé zásilky čokolády jsou teď zakázány, a přitom nám tady neschází nic: ani jídlo, ani uhlí. Ach, kdybych Vám mohl být nějak užitečný! Z celého srdce bych si přál mít Vás zde nebo v Itálii, kam bych Vám mohl něco poslat. Všechny ty přehrady, navršené krutostí lidí, dokáže teď překročit už jen Spasitelova láska.

Prosím ho úpěnlivě za Vás ze všech sil svého ubohého srdce. Prosím ho, aby Vaše srdce naplnil paprsky. A vlastně Vám, milé dítě, závidím. Chtěl bych být s Vámi v tom malém domku a přinášet Ježíše nemocným, jak jsem to přede dvěma roky dělal v L., trpět vaším společným strádáním. Není možné, aby Pán Bůh sesílal takové zkoušky, aniž by přinášely duším svatost. Nutí to k oněm velikým úkonům víry a lásky, které působí, že se duše ztrácí v oceánu Boží temnoty. „Et nox illuminatio mea.“ Ach, milé dítě, když jsem v L. viděl polskou církev, obdivoval jsem ji, byl jsem dojat do hloubi srdce a nikdy na ten pohled nezapomenu. Ale církev v Polsku nebyla nikdy tak čistá, tak svatá, tak zářící jako nyní. Veškeré to s vírou přijímané utrpení, to hrdinství lásky, jež umožňuje bez proklínání snášet hlad a zimu, to vše, z čeho vyrůstali svatí, to vše je dáno vám. A veškeré strádání srdce, narušené a zármutkem postižené rodiny, všechno to, co si, milé dítě, člověk nikdy sám nezvolí, protože by se to neodvážil učinit, neboť by to byla domýšlivost, hle, to vše vám Ježíš nabídl, aby si vás zázračně sobě připodobnil. Vzpomínám na vaše dobrotivé rodiče, kteří si jistě nemysleli, že na jejich srdce dopadnou, než opustí tento svět, takové rány, velice horlivě se za ně modlím. Vzpomínám na tu matku, s níž jsem tak rád rozprávěl o církvi. Ona jí rozuměla tak hluboce a tak jasnozřivě, protože její srdce bylo naplněno láskou. Vzpomínám na Vás, milé dítě, Vy jste vždycky vyhledávala tu největší oběť, a hle, ona Vám přišla vstříc. Přál bych si vás všechny z té zkoušky vyprostit, přál bych si, abyste se dostali do Švýcarska nebo do Itálie, ale v jádru vám závidím ty chvíle. Žárlím na to, že vás Pán Bůh shledal hodnými těch velkých věcí, zatímco můj život jsou jen samé trampoty. Chápete, milé dítě, co mám v srdci, když při proměňování pozvedám hostii nad svět, a co v srdci nosím, když jdu do Bourguillonu k Panně Marii, kde se mi zdá, že tam potkávám polskou Pannu Marii, kterou jsme vzývali večer při litaniích. Z celého srdce Vám, mé dítě, žehnám. Tolik doufám, že mi bude dopřáno zase spatřit milované tváře vás všech! Kéž vás Ježíš opojí svou láskou a dá, aby na vaše muka sestoupilo celé jeho nebe!

abbé J.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, dopis do okupovaného Polska, 29. března 1940)