Doporučujeme
(zakladatelka Kongregace misijních sester karmelitek sv. Terezie od Dítěte Ježíše • blahoslavená • nezávazná památka 2. července)
Texty propria
Maria Crocifissa [čti: María Kročifisa], vlastním jménem Rosa Curcio [čti: Kurčo], se narodila 30. ledna 1877 ve městě Ispica na samém jihu Sicílie jako sedmá z deseti dětí Salvatora Curcio a Concetty Franzò. Rodina patřila k vyšším společenským kruhům, a tak otec, veden konzervativními způsoby své doby, nejen že neschvaloval dceřinu touhu po intenzivním životě z víry, ale nepovolil jí ani pokračovat ve vzdělání po ukončení šesté třídy základní školy. Pod matčiným vedením se měla věnovat ženským pracím. Rosa, která byla od přírody nadaná, toto ochuzení nesla těžce a sama se vzdělávala z knih bohatě zásobené rodinné knihovny. Zde se jí také jednoho dne dostal do rukou Život sv. Terezie od Ježíše. Tímto způsobem se seznámila s Karmelem. Nadchla se pro jeho spiritualitu a otevřela se „studiu nebeských věcí“.
Těžká cesta
Přestože otec ani většina příbuzných její záměr neschvalovali, přeci jen ve třinácti letech získala od něj dovolení vstoupit do karmelitánského třetího řádu. Učinila tento krok a tři roky nato, 15. července 1893, přijala terciářský hábit a jméno Maria Crocifissa. Terciářskou profesi pak složila v roce 1895. Skrze svou úctu k Panně Marii a prostřednictvím pravidelných návštěv kláštera Madonna del Carmine, kde hlouběji poznávala karmelskou spiritualitu, začínala pomalu chápat Boží záměr, který se měl v jejím životě uskutečnit: „přispět k novému rozkvětu Karmelu ve své zemi i v mnoha jiných“. Představu misionářského Karmelu, který by kontemplativní rozměr života spojoval s duchem apoštolátu, se jí podařilo realizovat až po otcově smrti. Se souhlasem mons. Giovanni Blandiniho kolem sebe shromáždila několik mladých karmelských terciářek, se kterými založila společenství v domě, který jí k tomuto účelu poskytli její bratři. V roce 1912 se s těmito svými sestrami přestěhovala do nedalekého města Modica, kde jí bylo svěřeno vedení dívčího ústavu Carmela Polara. Tento ústav měl za úkol přijímat sirotky a pomáhat ohroženým dívkám, aby se staly samostatnými ženami, schopnými uspořádat si vlastní život i dobře se začlenit do společnosti. Maria Crocifissa přitom neustále usilovala o církevní uznání svého společenství. Tím, že odmítla návrh mons. Vizziniho, aby své povolání změnila a vstoupila do diecézní kongregace dominikánek, si však cestu k oficiálnímu schválení nového společenství nadlouho uzavřela.
P. Lorenzo van den Eerenbeemt (1886–1977)
Mnoho let pak žila Maria Crocifissa se svými sestrami v nejistotě. Církevní prostředí jim nebylo nikterak příznivě nakloněno. S žádostí o pomoc a podporu se vícekrát obrátila i na karmelitánské řeholníky a biskupy. Teprve v roce 1924 se o ní dozvěděl karmelitán P. Vavřinec van den Eerenbeemt, O.Carm., který po otci pocházel z Nizozemí a v Římě působil jako řádový delegát pro misie a jako profesor na mezinárodní karmelitánské koleji sv. Alberta. P. Vavřinec byl nadšený otevřením karmelitánských misií na Jávě v roce 1923 a blížícím se svatořečením nové patronky misií, bosé karmelitky sv. Terezie z Lisieux. Ve svém zanícení právě v té době hledal kongregaci karmelitek, které by byly ochotné vypomáhat na misiích. Oba, on a sestra Maria Crocifissa, se pak setkali v Římě 17. května roku 1925 při příležitosti svatořečení sv. Terezie od Dítěte Ježíše. Následujícího dne společně navštívili příští možné působiště sester, městečko Santa Marinella, ležící na pobřeží severně od Říma. P. Vavřinec to místo znal, protože v létě tam vždy z Říma odjížděl vypomáhat svou kněžskou službou. Zasažena přírodní krásou kraje stejně jako velkou chudobou většiny jeho obyvatel pocítila Maria Crocifissa, že konečně nalezla pravé místo pro své působení. 3. července 1925 sem se svými sestrami natrvalo přesídlila a již 16. července obdržela dekret, kterým byla její malá komunita oficiálně přidružena k Řádu karmelitánů. Spojeni sdíleným záměrem pokračovali Maria Crocifissa a P. Vavřinec v budování misionářského Karmelu, připraveného sklonit se i vnější službou konkrétním způsobem k potřebám a utrpení lidí. Hmatatelnými plody jejich spolupráce bylo založení mateřské školy pro děti chudých (1927), otevření krejčovských dílen, vznik různých iniciativ pro výchovu mladých chlapců a dívek, katecheze pro všechny věkové skupiny. To vše provázely tiché skutky milosrdenství, které přispívaly k vytvoření skutečného společenství církve.
Kongregace a misie
Navzdory všem překážkám získala komunita Marie Crocifissy roku 1930 z rukou místního biskupa kardinála Boggianiho diecézní schválení. Tak oficiálně vznikla Kongregace misijních sester karmelitek sv. Terezie od Dítěte Ježíše. P. Vavřinec tehdy na naléhání téhož biskupa odešel z Řádu a stal se diecézním knězem, aby se mohl zcela věnovat péči o společenství sester. Ačkoli papežské schválení získala kongregace až v roce 1963, byly mezitím otevřeny další její domy na různých místech v Itálii. Roku 1947 mohla matka Maria Crocifissa uskutečnit další sen: vyslala první čtyři sestry na misie do Brazílie. Následovalo otevření jiných misií: 1957 na Maltě, 1968 v Kanadě, 1984 v Tanzanii, 1987 na Filipínách, 1996 v Rumunsku.
Přivádět duše k Bohu
Touha přivádět duše k Bohu byla hlavní hnací silou všech různorodých aktivit matky Marie Crocifissy. Do deníku si 12. 3. 1925 napsala: „Můj Otče, Ježíš potřebuje tyto duše, aby se podílely na obnově ubohého lidstva. To mi stále znovu a tisíci novými způsoby opakuje Srdce Ježíšovo v Eucharistii. Je to jeden z důležitých úkolů, které svěřil naší nové kongregaci. Proto nás přivedl do tohoto kraje, kde lidé žijí v lhostejnosti, necítí žádnou potřebu Boha a nemyslí na to, že mají duši, která potřebuje spásu.“
Matka Boží jí ukázala, jak být matkou všech, kteří se nacházejí v nouzi. Maria Crocifissa vlastním příkladem vedla sestry, aby se učily být vnímavé k potřebám lidí, aby s láskou naslouchaly těm, kteří jinak zůstávají nevyslyšeni, aby v každém trpícím dokázaly vidět tvář Ukřižovaného. Povzbuzovala je, aby se nešetřily v úkolu hledat a osvobozovat v každé ubohé a ponížené lidské bytosti důstojnost Božího dítěte. Posilu hledala u sv. Terezie od Dítěte Ježíše. Stejně jako ona toužila i matka Marie Crocifissa odjet na misie. Bránily jí v tom jak nepříznivé okolnosti na začátku jejího působení, tak špatný zdravotní stav v důsledku onemocnění cukrovkou. Přijala tuto skutečnost s pokorou a stejně jako sv. Terezie nalézala i ona útěchu v tom, že všechny své povinnosti, byť i ty nejmenší, konala s láskou a péčí.
Odkaz
Matka Marie Crocifissa zemřela 4. července 1957 v Santa Marinella. Po jejím odchodu zůstala všem, kdo ji znali, v srdci živá vzpomínka na její svatý život, zvláště v posledních letech, kdy už byla velmi nemocná. Svědkem a pokračovatelem oddanosti, vytrvalosti a lásky, s nimiž sloužila Bohu a bližním, zůstává kongregace, kterou společně s otcem Vavřincem založila a která i dnes přivádí duše k Bohu. P. Vavřinec zůstal duchovním asistentem kongregace i po smrti zakladatelky. V roce 1969 jej generální převor karmelitánů P. Kilián Healy znovu přijal do Řádu. Ducha Karmelu se P. Vavřinec totiž nevzdal nikdy. 12. února 1989 zahájil mons. Diego Bona, biskup diecéze Porto S. Rufina, proces beatifikace matky Marie Crocifissy. Blahořečení se uskutečnilo 13. listopadu 2005. Nyní probíhá proces směřující k jejímu svatořečení. Její památku si na Karmelu připomínáme 4. července, u nás s ohledem na památku sv. Prokopa 2. července.
(Zpracovala: Vlaďka M. Polišenská, redakčně upraveno)
Karmelitánský lekcionář
První čtení: 1 Petr 4,7b–11
Žalm: 16(15),1–2a+5.7–8.11 Odp.: Ty jsi, Bože, mým dědičným podílem.
Evangelium: Lk 12,32–34