KARMEL

Údolí Wadi ain es Siah, které rozvrásňuje pohoří Karmel, místo prvního kláštera karmelitánůP. Norbert Žuška, O.Carm.

Pro název této přednášky jsem sáhl po citátu z knihy proroka Izaiáše, v němž prorok mluví o poušti, která se díky Hospodinovu zásahu „rozveselí" a bude jí dána „nádhera Karmelu".7 

Proměna pouště zde rozhodně není proměnou „z vlastních zdrojů", ale proměnou „z milosti" a „nádhera Karmelu" představuje svým způsobem odlesk Hospodinovy slávy, Hospodinovy nádhery. Já sám věřím v tuto „nádheru Karmelu", tedy v krásu karmelitánské spirituality, protože mne samotného kdysi okouzlila a i po létech života v řádu mne stále přitahuje a sytí. Přitom bezpochyby platí, že dokáži žít jen z nepatrného zlomku jejího bohatství, a nejspíš to platí i o společenství Karmelu jako celku. Když jsem se zamýšlel nad tím, jakou podívanou my karmelitáni skýtáme těm, kdo nás vidí zvenčí – a teď myslím nikoli na ty, kdo mají tendenci si nás idealizovat, ale na ty, kdo se na nás snaží pohlížet objektivně i zdravě kriticky –, vybavilo se mi proroctví Bileámovo z 24. kapitoly Čtvrté knihy Mojžíšovy. Moabský král Balák si ze strachu před Izraelity, táhnoucími do zaslíbené země, nechal povolat věštce Bileáma, aby tábor Izraelitů proklel.

Zkuste si představit putující či tábořící dav, který (dosud) nemá svou vlastní zemi! Navzdory zprávám o jeho vítězstvích nad okolními králi, jaký asi skýtal pohled moabskému králi? Možná si Balák pro sebe říkal: „Je to horda, kterou je třeba proklít, a zastavit tak její řádění. Už když se na ně podívám, derou se mi na rty slova kletby. Určitě nebude těžké je prokletím zbavit síly, zvláště pro profesionálního věštce, kterým Bileám bezesporu je." 

A jak to dopadlo? Prorok Bileám pod mocí Božího slova a vidění „upadá do vytržení, má odkryté oči" a říká: „Jak skvělé jsou tvé stany, Jákobe, tvé příbytky, Izraeli!" Zdá se, že vidí krásu, kterou není vidět na první pohled; ve chvíli milosti vidí tak, jak se na lid dívá Hospodin sám; vidí to, co je Boží pravdou o Izraeli; vidí krásu Jakuba, která však není přístupná pouze přirozenému pohledu. Osobně jsem přesvědčen, že „nádhera Karmelu" je ve světě a v církvi přítomná i dnes a že se nevztahuje jen na karmelitánskou spiritualitu jakoby odpreparovanou od konkrétních lidí; že tato krása je přítomna v povolání a životě
všech členů karmelitánské rodiny. Ne vždy je však vidět na první pohled, velmi často je zachytitelná spíše pohledem víry než přirozeným zrakem. Tato „nádhera" je uložena do „hliněných nádob",8 které ji svou neprůzračností v mnohém zastiňují a možná z ní svými trhlinami i leccos ztratí. Nicméně tato „nádhera" je a zůstává odleskem autentické Boží slávy a krásy. 

O spiritualitě Karmelu je třeba nejprve říci, že je především spiritualitou v nejhlubším slova smyslu křesťanskou, tedy spiritualitou podstatně zaměřenou na život v blízkosti Ježíši Kristu a na život naslouchání a poslušnosti jeho slovu.9 Už skutečnost, že Karmel vznikl ve Svaté zemi a že stavebními kameny a prvními členy nejprve poustevnické komunity, později společenství, byli – alespoň zčásti – poutníci do Svaté země, svědčí o kristologickém jádru naší spirituality. „Naši otcové" byli lidmi, které to táhlo za Kristem, kteří toužili navštívit místa posvěcená Ježíšovým pozemským životem a kteří se nakonec rozhodli zůstat v jeho zemi, v jeho údělu a strávit zde zbytek svého života.

Karmel si zvolili proto, že toto místo bylo spojováno se životem a působením proroka Eliáše. Termín „hora Karmel" se ovšem vytvořil až později jako duchovní symbol vyjadřující vystupování člověka ke stále dokonalejším sjednocení s Bohem. Původní poustevnická osada se nacházela v údolí Wadi ain es Siah, jednom z údolí, která rozvrásňují hřeben pohoří Karmel, v blízkosti pramene, který byl nazýván Eliášův pramen. 

Důležitý rys osobnosti starozákonního proroka Eliáše, který přešel do spirituality Karmelu a byl v ní rozvinut, najdeme v První knize Královské.10 Jde o vůbec první Eliášova slova, která mu na stránkách Písma svatopisci vkládají do úst: „Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, v jehož jsem službách..." S těmito slovy vystupuje prorok před izraelským králem Achabem, aby autoritou živého Boha a služebnou poslušností vůči němu zaštítil své poslání a ohlásil období sucha jako trest za královu nevěrnost a následnou nevěrnost celého národa. Tato slova byla programem Eliášova života i působení a jejich obsah byl na prorokovi vidět. Když se později v Sareptě u Sidónu setkává s vdovou, k níž byl poslán, aby se o něj starala, a žádá ji o „trochu vody, aby se napil", a o „skývu chleba", odpověděla: „Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno...".11

elias-tabghaKarmelitány fascinovalo, že na Eliášovi bylo „vidět", že jeho Bůh je Bůh živý. Cítili se dědici této spirituality, zvláště když se výrokem: „Jakože živ je Hospodin zástupů, v jehož službách stojím,"12 zaštiťoval i bezprostřední nástupce Eliášův v jeho prorockém úřadu, Elizeus. Svobodným a kreativním zacházením s těmito slovy pak dospěli k „Eliášovu výroku", který vyjadřoval zároveň i program jejich duchovního života a úsilí: „Živý je Bůh, před jehož tváří stojím." Život v Boží přítomnosti, v přítomnosti živého Boha, v naslouchání jeho slovu a „jednání podle něho",13 patří k ústředním prvkům spirituality Karmelu.

Dalším Eliášovým slovem, které utváří karmelitánskou spiritualitu, je výrok: „Zelo zelatus sum pro Domino Deo exercituum".14 Tato slova se dostala dokonce do našeho řádového znaku a přeložena znamenají: „Horlivostí planu pro Hospodina, Boha zástupů". Horlivost pro Boha, pro jeho království, pro jeho kult, zvláště v dobách, kdy lidé nerozlišují a klaní se modlám, je dalším z ideálů života karmelitána.

Když jsem vstupoval do řádu, tento rys naší spirituality mne velmi přitahoval. Nikdy mne nepřitahovala průměrnost! Už před obrácením jsem nebyl „průměrným hříšníkem", po obrácení pak rozhodně ne „průměrným křesťanem" (nebo chcete-li křesťanem „rozumným", který to se svou vírou nepřehání) a se vstupem na Karmel jsem v žádném případě nespojoval představu života „průměrného řeholníka". Ale teprve před několika lety jsem si všiml zvláštního paradoxu: Eliáš tato slova pronáší na hoře Chorébu ve chvíli, kdy sice má za sebou velkolepý vítězný zápas s Baalovými a Ašéřinými proroky, při němž dal v sázku svůj život, a horlivost mu tedy určitě upřít nemůžeme. Nicméně v okamžiku, kdy pronáší tato slova, už má za sebou i útěk před královnou Jezábel. A ten se neuskutečnil „podle Hospodinova slova",15 ale ze strachu; proto, „aby si Eliáš zachránil život".16

Kromě toho je Eliášův výrok odpovědí na Hospodinovu otázku: „Co tu děláš, Eliáši?" Hospodin jako by byl téměř překvapen, že svého proroka nachází někde, kam ho – minimálně prvoplánově – neposlal. Pravdivěji by měl Eliáš odpovědět: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, ale teď jsem na útěku, protože mám strach z člověka, mám strach z královny a její pomsty." Možná, že byl Eliáš tak navyklý pokládat se za člověka, který stále „plane horlivostí", že ani nebyl schopen vidět, že pro tuto cestu na horu Choréb to neplatí. Chvíle pod trnitým keřem, kdy říká: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové,"17 tato chvíle už je čtyřicet dní minulostí, je zapomenutá nebo potlačená. Nyní má za sebou čtyřicetidenní heroický pochod v síle tajemného chleba, který mu přinesl anděl. A možná – aniž by zpochybnil božský zdroj vydatnosti tohoto pokrmu – žasne, kolik toho vydržel i on sám.

Tyto meditace či spekulace si samozřejmě nekladou za cíl dobrat se toho, co prožíval biblický Eliáš. Jejich smyslem je pomoci nám ve světle Eliášova příběhu nahlédnout svůj vlastní život s Bohem a jeho úskalí. Nastavit zrcadlo našemu prožívání života z milosti, na kterém se tak ráda přiživí i samolibost. Také naše horlivost může existovat více v rovině našich přání než ve skutečnosti, nebo může být chybnou interpretací či zastíráním toho, že jednáme ze strachu a zbabělosti. V každém případě Hospodin Eliáše neodmítá, přijímá jej i s tím, jak je schopen či neschopen celou situaci vidět a interpretovat, nerozvazuje s ním „prorocký pracovní poměr" pro jeho slabost a selhání. Naopak, na hoře Chorébu mu dává novou zkušenost své přítomnosti „ne ve větru", „ne v zemětřesení", „ne v ohni", ale „v tichém jemném hlase".18 Způsobem, jak to umí jen Bůh, zakomponoval Eliášův strach i útěk do cesty jeho osobního růstu, aniž by přitom utrpělo prorocké poslání. Díky tomuto Hospodinovu pedagogickému umění mohla mít Eliášova cesta kontinuitu a být skutečně završena „výstupem", nikoli už jen na vrchol hory (ať už Karmel nebo Choréb), ale „do nebe", jak to čteme v Druhé knize Královské: „Eliáš vystupoval ve vichru do nebe na ohnivém voze s ohnivými koňmi".19

O Boží přetvářející moc a jeho moudrou pedagogiku, které se projevují na těch, kdo se snaží v duchu Eliášově „žít před Boží Tváří"; o Boží horlivost pro nás, která předchází naši „horlivost pro Pána" a bdí nad ní, aby byla po celý náš život opětovně rozněcována i korigována, se opírají i naděje současného Karmelu.

Jakou roli hraje v karmelitánské spiritualitě Panna Maria? Na tuto otázku by vám asi každý z bratří či sester odpověděl trochu jinak, podle toho, jakou roli sehrává Maria v jeho/jejím osobním životě. Nicméně při pohledu zpět do dějin – k počátkům řádu – zjišťujeme, že v době, kdy se „skupina poustevníků" přebývajících u Eliášova pramene na hoře Karmel začíná proměňovat ve „společenství poustevníků" a vyvstává potřeba mít jakýsi „duchovní střed", zbudovali bratři uprostřed pousteven oratorium (modlitebnu), aby se v něm scházeli k dennímu slavení eucharistie, a zasvětili je Blahoslavené Panně Marii, takže se jim postupem času začalo říkat bratři Blahoslavené Marie z hory Karmel.

Jejich volba jistě nebyla náhodná nebo namátková. Jeden z ústředních článků řehole jim ukládal „zůstávat ve svých celách a dnem i nocí rozjímat o zákonu Páně" (čl. 10). Jinými slovy: formou jejich života „v poslušnosti Ježíši Kristu" (čl. 2) a důležitým prostředkem posvěcování jim bylo setrvávání v přítomnosti Božího slova, meditování Božího slova. Lepší učitelku než Pannu Marii, o níž svědčí Písmo, že „Boží slovo zachovávala v mysli a rozvažovala o něm,"20 si mohli vybrat jen stěží. 

karmel-02-2013-3Kromě toho – zcela v duchu feudálního myšlení – chápali Marii jako Paní místa, na kterém žili a které jí zasvětili, jako Patronku (po vzoru lenního pána či patrona), jíž se zavazují (podobně jako vazalové) svou úctou, věrností a kultem. S tím, že ona naopak bude držet svou ochrannou ruku nad nimi. V konstitucích z roku 1324 nacházíme modlitbu k Bohu Otci, která Mariin patronát chápe jako nástroj zprostředkování Boží ochrany: „Ochraň, Pane, své služebníky v pokoji, a když budou věrni ochraně (patrociniis) Blahoslavené Panny Marie, vysvoboď je od všech nepřátel. Skrze Krista, našeho Pána. Amen."
Dále byla Maria bratřím vzorem čistoty a kontemplace, neboť jen ti, „kdo mají čistá srdce, budou vidět Boha,"21 byla pro ně Královnou a ozdobou Karmelu, Matkou, která svou láskou a péčí předchází naši odpověď úcty a lásky. Škapulíř se pro ně stal zvláštním znamením Mariiny ochrany a trvalou připomínkou křestního závazku „svléci člověka starého a obléci se v Krista".22

V současnosti se v prostředí Karmelu těší velkému zájmu titul Sestra, který nám Marii představuje způsobem zvlášť blízkým a sympatickým. Už záhy po svém vzniku byli poustevníci na Karmelu nazýváni bratry Blahoslavené Marie z hory Karmel, ale skutečného významu nabyl tento titul až ve 20. století v souvislosti s Druhým vatikánským koncilem, když papež Pavel VI. při posledním zasedání třetí zasedací periody 21. listopadu 1964 zdůraznil: „Maria je nám velmi blízko. Je Adamovou dcerou jako my, a proto naší sestrou skrze pouto přirozenosti. Je samozřejmě tvorem, který však byl uchráněn dědičné viny s ohledem na zásluhy Vykupitele. K obdrženým darům milosti připojila osobní ctnost bezvýhradné příkladné víry."

Maria je naší sestrou, je tvorem jako my a ve spolupráci s milostí dospěla k „osobní ctnosti bezvýhradné a příkladné víry." Z mnoha aspektů Mariiny víry bych chtěl zdůraznit jeden jediný: Mariino umění setrvávat ve víře a očekávat, až se „splní to, co jí bylo řečeno od Pána".23 Je to umění nečinit násilí Božímu slovu ani svou, vždy nutně krátkozrakou interpretací, ani naplňováním či urychlováním naplnění zaslíbení vlastními silami. Mariina víra umožnila Božímu slovu beze zbytku „vykonat k čemu bylo posláno",24 protože uměla čekat.

Uměla čekat s vírou a s důvěrou v Boží prozřetelnost, až se její (předmanželské) těhotenství ukáže i tělesně, až se narodí Boží a její Syn, byť v podmínkách odporujících lidské důstojnosti; uměla s vírou prožívat jeho skrytý život a čekat až dospěje, až začne své veřejné působení, až se na něj budou „tlačit zástupy"25 a až se mu „mnozí budou vzpírat";26 až přijde „jeho hodina",27 která bude zároveň „hodinou jeho nepřátel a vládou tmy";28 s vírou vytrvala na Kalvárii až do Ježíšova „je dokonáno";29 s vírou přijala jeho vzkříšení a očekávala v modlitbě s učedníky „až se splní Otcovo zaslíbení"30 a „všichni budou naplněni Duchem svatým"31; její víra byla součástí víry prvotní církve a s vírou očekávala až přijde „její hodina", která ji uvede do „příbytků, které pro ni Syn u Otce připravil".32

karmel-02-2013-2Setrvávání ve víře a v očekávání je i součástí našeho křesťanského a duchovního života. Jde o čekání jako způsob prožívání nutné prodlevy mezi „zaděláním kvasu" a stavem, kdy „všechno bude prokvašeno";33 čekání které umožňuje zrání – jehož výsledkem je zralý plod; jde o čekání aktivní, které může zahrnovat i „útěk do Egypta",34 abychom ochránili křehké bohatství, které nám bylo svěřeno. Jde o čekání, které není prázdným časem, protože každý jeho okamžik je naplněn přítomností Zaslibujícího;35 jde o čekání víry spojené s láskou, která se nezmocňuje, aby si své štěstí zjednala sama, ale která se nechává přetvářet a vyučit umění milovat od toho, který sám „je Láska".36

Maria praktikovala očekávání ve víře nejen za svého pozemského života, ona čeká doposud: až její syn bude „kralovat na Jakubovým rodem navěky",37 protože dosud mu nebylo „podřízeno všechno";38 čeká až „ji budou blahoslavit všechna pokolení",39 protože zatím se toto proroctví plně neuskutečnilo. Proto umění „očekávat ve víře" může učit i své bratry a sestry všech dob – a nejen na Karmelu.

Maria je v nejvlastnějším slova smyslu „nádherou Karmelu", protože je neporušeným odleskem Boží slávy a Boží nádhery, ale – jak říká sv. Terezie z Lisieux: „kvůli jejím přednostem není třeba říkat, že zastiňuje slávu všech svatých, jako když při východu slunce blednou hvězdy. Můj Bože, jak je to podivné! Matka, která zastíní slávu svých dětí! Já si myslím pravý opak, věřím, že ještě více zvýší zář vyvolených."40 Tak jako Mariina víra stojí ve službě naší víry, tak také Mariina sláva stojí ve službě našemu oslavení. 

(Přednáška zazněla v Bratislavě 29. června 2012.)

Připomínáme

Přihlášení