KARMEL

Flos Carmeli, vitis florigera, splendor coeli, virgo puerpera singularis, Mater mitis sed viri nescia, carmelitis esto propitia, stella maris.

Květe Karmelu, révo nesoucí květy, záři nebe, panno – rodičko, jediná, tichá matko, však neznající muže, karmelitánům buď milostivá, hvězdo mořská.

Tato mariánská modlitba se pojí ke svátku Panny Marie Karmelské snad od jeho vzniku v roce 1374. Některé staré opisy obsahují místo „esto propitia“ slova „da privilegia“ (dej výsady).
Podle legendy jde o modlitbu, kterou složil a s níž se k Panně Marii vroucně obracel generál řádu sv. Šimon Stock (†1265). Maria odpověděla tím, že se mu zjevila a darovala jemu a jeho řádu škapulíř – svůj šat a znamení své ochrany. (Legenda právě obsahuje slova: da privilegia, tzn. souhrnem a symbolem těchto „privilegií“ je škapulíř.)

Výraz „privilegia“ nám může znít jako dožadování se nějaké protekce na úkor druhých. Ale to je nedorozumění: nejde o privilegia jako výsady, kterými bychom byli postaveni nad ostatní. Prosí se tu o výsady, které nás odlišují a tvoří základ naší osobitosti mezi ostatními. V tomto smyslu se „duchovními privilegii“ ve středověku chlubily také ostatní řády (každý z nich měl a musel nějaká mít a dovolávat se jich – taková byla tehdejší mentalita, jinak by řád v povědomí lidí neobstál, nebyl by důvěryhodný). Zatímco ostatní řády – se změnou mentality v průběhu dějin – se na taková privilegia přestaly takto odvolávat, Karmel v tom vytrval. Až do poloviny 20. století hájil historicitu tradovaných vidění, ba i sobotní buly. Nikdy se ale nemůže vzdát duchovního obsahu legendou vyjádřené řádové tradice – víry ve zvláštní pouto mezi Marií a Karmelem, tedy v taková „privilegia“, jak o nich uvažuje legenda.

Pro nás dnes z toho vyplývá: karmelitáni odedávna, zvlášť v těžkých dobách, prosili Marii o pomoc v přijetí (tj. nalezení, přijetí a uskutečňování) své identity (svého místa v církvi a v životě vůbec). A symbol darování šatu vyjadřuje totéž, co obsah prosby „da privilegia“: darování identity.

Budeme se tu zabývat jen první slokou modlitby. Ostatní sloky jsou teprve pozdější. Celá sloka je jedinou větou, co do obsahu je prosbou: „karmelitánům buď milostivá“. Tato prosba je obklopena několikerým básnickým oslovením Panny Marie. Právě to dodává textu hloubku a krásu. Nejde o prosbu individuální, ale o prosbu za společenství.

Myšlenkové okruhy:

1) Maria – květ Karmelu
Pohoří Karmel je v Písmu příznačné svou přírodní krásou (Iz 35,1–2), bujným porostem, tedy i úrodností. Květ je znamením zdraví, zdaru, blaha, růstu a rozvoje.
Nah 1,4: „Uvadá Bášan i Karmel,
vadne i květ Libanonu...“
Na tomto místě (Nah 1,4) i jinde, kde vulgáta překládala: „flos“ – květ, nacházíme v dnešních překladech přeloženo „výhonek“. To platí také o slavném Izaiášově proroctví:
Iz 11,1: „Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse,
výhonek vypučí z jeho kořenů...“
My dnes jednoznačně oním výhonkem – květem rozumíme Mesiáše. Dříve s biblickým textem zacházeli daleko volněji, a tedy oním květem – výhonkem mohli směle myslet i Marii, z níž se Mesiáš narodil.
A snoubenka v Pís 2,1 o sobě říká: „Jsem květ šáronský…“

• Karmel je krásné místo: co do krásy přírodní i duchovní,
poznání krásy je provázeno postojem obdivu, úcty a vděčnosti,
• Maria je nejcennějším prvkem, nejvlastnějším místem této krásy
(jako květ, který je na rostlině nejkrásnější a nejvýše,
jako kvetoucí svahy karmelského pohoří).

2) Maria – kvetoucí réva
Palestina je zemí vinic. Rašící vinice je obrazem:
– moudrosti, srov. Oz 14,5n. a zejména
          Sir 24,17: „Jako vinná réva jsem se zazelenala milostí,
                           a mé květy přinesly ovoce slávy a bohatství...“
Tato biblická pasáž byla s velkou oblibou vztahována na Pannu Marii (srov. i její vliv v kancionálové písni Tisíckrát pozdravujeme tebe...);
– plodné ženy spravedlivého:
          Ž 128,3: „Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu.
                         Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu.“
– spravedlivého člověka, kterému Bůh žehná:
          Ž 92,13: „Spravedlivý pokvete jak palma...
          v. 14:       ... pokvetou v nádvoří našeho Boha.“
Zvláštní pozornost by si zasloužily opět zmínky o vinné révě v Písni písní (2,13.15; 7,13). Slovo „florigera“ nikde ve vulgátě není užito.

• Maria je ušlechtilá (to vyžaduje naši úctu a jemnost vůči ní),
• Maria je plodná, schopná nést hojné a dobré plody,
• Jako u révy i Mariina plodnost je výsledkem spolupůsobení milosti Boží a lidského úsilí: ať již jde o Mariinu svatost nebo o naši spásu,
• Maria je réva „nesoucí květ“; ale je tu rozdíl oproti prvnímu verši: tam je květem Maria, zde v druhém verši někdo jiný, koho ona „nese“!
1) tím květem může být myšlen sám Ježíš; v Karmelu je Maria uctívána od počátku především jako Matka Boží (a je také zobrazována s Dítětem v náručí), symbol květu napovídá i zde krásu (tentokráte by šlo o krásu Ježíšovu);
2) nebo těmi květy (z latinského slova neplyne, zda jde o jeden či o množství květů) lze myslet: křesťany (všem byla Maria pod křížem dána za matku) nebo lidstvo, ale nejspíš se tím myslí karmelitáni; jako réva rozkvétá množstvím drobných kvítků, tak Maria kvete množstvím kvítků – životů jednotlivých karmelitánů, jimž Maria (samozřejmě v roli nástroje Božího) dává život, růst, svěžest, krásu, půvab – a snad i plodnost: ani ne tak ve smyslu dalšího rozšíření řádu – to je snad vyjádřeno již skutečností, že květů je mnoho –, spíše jde o plodnost ve smyslu dosažení věčné spásy, takto vzato jsme během pozemského života stále pouze ve stadiu květu, plodem se staneme teprve při odchodu do věčnosti...;
• Maria je „paní domu“, je plodnou matkou rodiny Karmelu, obklopenou množstvím synů, dětí (jako žena spravedlivého muže v Ž 128),
• Mariina krása se neodráží jen na ní samotné, ale i na jejích květech (dětech); to je pro nás podnětem k tomu, abychom brali Karmel jako rodinu, společenství, vnímali bratry a sestry a viděli krásu působení Boží milosti a Mariina vlivu v jejich životě a dodávalo nám to povzbuzení.

3) Maria – zář (jas) nebe
Bible používá pojmu nebe ve dvojím smyslu: nebe jako součást přírody a nebe jako příbytek Boží. Bůh je svrchovaný, vzdálený a blízký zároveň, tak veliký, že nebesa nebes jej nemohou obsáhnout (1 Král 8,27). Z nebe sestupuje Boží požehnání: znamením toho je déšť, rosa. Již ve Starém zákoně Henoch a Eliáš byli vzati do nebe, zcela do Boží blízkosti. Též spása je očekávána z nebe, odtud přicházejí Boží poslové – andělé, pak i sám Spasitel je „shůry“ a vrací se tam, aby nám připravil místo... Nebe je vlast křesťanů (sv. Pavel). Nová nebesa a novou zemi budeme prožívat v blízkosti Bohu, Kristu i sobě navzájem – jako nový Jeruzalém, vyzdobený a zářící... „Anděl mě přenesl v duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město, Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha a září Boží vznešeností…“ (Zj 21,10n.).

Záře: „Symbolismus světla a temnot zaujímá ústřední místo v náboženském myšlení biblické tradice.“ Bůh je stvořitel světla i temnoty, vládne jim a jimi. V Knize Moudrosti a v Novém zákoně se světlo stává symbolem samotné Boží podstaty: „Bůh je světlo“ (1 Jan 1,5). Světlo souvisí se životem: narozením se člověk rodí na světlo, mrtví nevidí světlo. Světlo je tedy vlastností života, je „světlem živých“. Světlo umožňuje orientaci, osvěcuje stezku, dává neklopýtat. Je symbolem náležitého řádu života, zdaru, dává možnost se ukázat (chlubit), je symbolem štěstí, kdežto temnoty jsou symbolem neštěstí. Srov. Flp 2,15.

Tak je světlo symbolem Boží blízkosti, ochrany, spásy. Ž 90,17: „Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha“ (doslova splendor Domini).

Záře je vlastností věcí Božích, napovídá spojitost osoby, místa, věci s Bohem. Tak pracují se světlem mistři barokního malířství (svatozáře světců, zářící konsekrovaná hostie aj.), tak se Mariino pozvání k poutím na kopec nad Vydřím projeví sobotní září kolem Mariina obrazu...

Záře je odměnou a oslavou spravedlivých v Božím království. Už Mojžíšovo setkání s Hospodinem na hoře způsobilo, že Mojžíšova tvář oslnivě zářila (Ex 34,29). Daniel předpovídá o vzkříšení:
„Moudří se budou skvít jako zář oblohy, a ti, kteří mnohé přivedli ke spravedlnosti, budou zářit jako hvězdy na věčné časy“ (Dan 12,3).
V Novém zákoně je odezvou tohoto verše Ježíšův výrok: „Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce...“ (Mat 13,43).

Ale klíčovým místem Písma k porozumění tomuto verši naší modlitby je Žid 1,3: Kristus je splendor gloriae, tj. výblesk Otcovy slávy...
Podobně u Ez 10,4: „Nádvoří bylo plné jasu Hospodinovy slávy…“

• Maria září mezi všemi bytostmi v nebi – po svém nanebevzetí a povýšení na Královnu nebe i země.
• Maria je spravedlivá, září nám příkladem svého pozemského života, je pro nás trvalým vzorem k napodobování.
• Maria je odleskem, výbleskem, „ostrůvkem“ nebe (Božího přebývání a svrchované krásy).

4) Panna – rodička (krátce o paradoxech Božích)
Protiklad (antinomie) je v myšlení církevních Otců oblíbená forma, jak se přiblížit k pravdě. Pravda nemůže být nikdy konečně definována, protože přesahuje každou definici; není logická, ale nadlogická, metalogická (řecká předložka meta znamená: za (něčím)). Otcové proto s oblibou opakovali, že „pojmy vytvářejí modly“, avšak úžas že nás činí schopnými chápat. Úžas (…) je možný jen tam, kde je ochota k přijetí protikladného. Úžas překračuje strohost racionality, ale je v souladu s nejvyššími touhami osoby. (…) Antinomie má v křesťanství základní význam, vždyť jeho první pravda je dána formulací sv. Jana: „Slovo se stalo tělem.“ (Dle: Romano Scalfi, Tajemství ikony. Převzato od M. Špačka.)
Srovnejme:
– Ježíšova blahoslavenství: Matoušovská řada je přímo provokativně protismyslná: blaze těm, kterým je zle! Ohlašuje se jí totiž eschatologický převrat, předpověděný Iz 61,1nn. Všechno je naopak, protože vlády se ujímá Bůh. (M. Hájek, Evangelium podle Matouše)
– Lk 1,37 „... u Boha není nic nemožného.“
Mk 10,27: „... ale u Boha je možné všechno.“
– sv. Pavel: „Když jsem slabý, tehdy jsem silný...“ (2 Kor 4,7n.)
– „Bůh dokáže psát rovně i na křivých linkách“ (Paul Claudel);
– pozoruhodnost hořícího keře, „jenž jest obrazem něžného tajemství Marie Panny a zároveň Matky“ (Arnošt z Pardubic, Mariale parvum).

• Skutečnost, že Maria je Panna – rodička, každému připomíná: nikdy se nesmíš poddat malomyslnosti, ať už se ti před očima rýsují jakkoli obrovité NEMOŽNOSTI. Bůh má dost moci a dost možností...
• I v životě každého z nás se tajemně prolínají panenství (vyhrazenost jen Bohu) s mateřstvím (služba životu druhých).

5) Maria jedinečná – singularis
• Pouze Maria je panna – matka, jen ona jediná a už nikdo druhý, neopakovaně. V duchovním životě mnoha světců sehrálo velkou roli, že si uvědomili: Bůh se mnou jedná jedinečně. To platí o každém z nás…
• Maria je jedinečná svou nedotčeností hříchem, a tedy harmonií své osoby. V tom je jiná než my, ale ukazuje nám směr, kudy ke štěstí…

6) Matka „tichá“, mírná…
O mateřství Mariině můžeme uvažovat sami.
Slovo mitis obsahuje i 5. strofa hymnu Ave maris stella: Panno jedinečná, mezi všemi mírná (mitis), učiň nás (…) mírné (mites) a čisté.

V latině mitis znamená: 1. jemný, měkký (ovoce: zralé, sladké; víno: lahodné); 2. mírný, klidný (potok: tiše tekoucí; nebe: mírné podnebí; zvl. o duchu [člověka]: mírný vůči někomu; o zvířatech: krotký – býk, vlk ap. [opačný pojem by asi byl „řvoucí“ – „řvoucí lev“]; o věcech
(služba u pána, zákon, řeč).

České „tichý“ v nás vyvolává představu: ten, který nedělá hluk, to především znamená: mlčí. Ale upřesněme: jde o to nedělat „hluk“ kolem své osoby, neprosazovat sebe, zvláště neprosazovat se násilím. Rámus je formou násilí. Srov. Iz 42,2 o Božím služebníku: „Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici...“ (naplněno v Mat 12,18–20).

Biblický podtext k výrazu mitis:
A) sám Bůh je mitis dle Ž 86,5: „Tys, Bože, dobrý a shovívavý...“
B) za latinským mitis stojí řecké prays (tichý, mírný, vlídný) a hebrejské ,aní‘ nebo ,anáv‘ (ponížený, což je blízké k: chudý); s tímto vývojem:
1) být ponížený bylo nejprve považováno za důsledek lenosti (Přísl.),
2) proroci vědí, že ponížení může být důsledek nespravedlnosti a útisku ze strany druhých, zastávají se ponížených,
3) Sofoniáš (kol. 630 př.n.l.) píše:
          Sof 2,3: „Hledejte Hospodina, všichni pokorní země,
                        kdo jednáte podle jeho práva.
                        Hledejte spravedlnost, hledejte pokoru,
                        snad se skryjete v den Hospodinova hněvu.“
              3,12: „Uprostřed tebe zanechám utištěný a nuzný lid,
                        který se uteče k Hospodinovu jménu.“
Chudoba a poníženost jsou tu pozitivní hodnoty (mohou být ku prospěchu). Počínaje Sofoniášem dostávají pojmy „chudý, ponížený“ obsah morální: chudoba = pokora (vede k ní) a eschatologický: právě na pokorné Hospodin shlédne, jim přinese spásu (Iz 66,2). Proto také Ježíš blahoslaví chudé. „Ponížení“ jsou Izraelité, podřizující se vůli Boží.
Pokorný, tichý (anáv) je spiritualizovaná podoba slova ponížený (aní). „Jsou to ti, jejichž útočištěm už není člověk a lidské možnosti, nýbrž Bůh sám a jeho vysvoboditelský zásah.“ Takto být pokorný znamená usilovně hledat Hospodina „pátrat po něm“ a tedy: být tichý. (J. Heller, Tři svědkové, str. 160n. 164.) Opakem jsou lidé pyšní (Přísl 16,19 a Sir 10,17).
4) V mladší době starozákonní dostávají pojmy ,aní‘, ,anávím‘ stále víc obsah „altruistický“, snad vlivem Zach 9,9. Pokorný král bude králem pokoje: přijíždí ne na koni, ale na oslátku (jako patriarchové, soudcové, David, ne však pozdější bezbožní králové), zlomí luky, odstraní zbraně.
Mírnost tu tedy dostává „sestupný“ směr, nikoli už „vzestupný“ (vůči Bohu, někomu výše postavenému) jako dosud.
Tak i Mojžíš byl „nejtišší ze všech lidí“ (Num 12,3) ve smyslu neprosazování se násilím (ponechává na Hospodinu, aby se jej zastal).
5) Ježíš vjezdem do Jeruzaléma ukázal, že on je naplněním zmíněného Zachariášova proroctví (Mat 21,5). Výslovně prohlásil: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce...“ (Mat 11,29).
Ježíš přijímá za svůj postoj Hospodinových ponížených, chudých, vyhlašuje se za jejich učitele (dle Iz 61,1–2), blahoslaví „chudé v duchu“ a „tiché“, jim adresuje i další výroky evangelia.

• „Maria vyniká mezi pokornými a chudými Páně, kteří od něho s důvěrou očekávají a přijímají spásu...“ (Lumen gentium 55, KKC 489).
• Tento Mariin pokorný postoj k Bohu je spojen s postojem dobroty a laskavosti k lidem (předává a napodobuje tím dobrotu Boží).
• V zásvětné modlitbě vyslovujeme touhu: „učinit ze svého života obraz tvé pokory, lásky, trpělivosti, mírnosti a ducha modlitby.“

7) Maria – hvězda mořská
Podle starobylého mylného výkladu (připisovaného už sv. Jeronýmovi) znamená jméno Maria původně: hvězda mořská.
Hvězdy také září světlem (o záři byla už řeč výše). Jsou od počátku, dříve než my, a jsou spolehlivě na svých místech. Jsou krásné, pohled na ně uchvacuje vždy znovu lidské srdce. Hvězdy jsou tichými společnicemi lidí zamilovaných, milujících a milovaných.
Ke hvězdám je třeba zvednout oči. Kde jsou umělá světla (měst), tam hvězdy není možné vidět, lidé je nevnímají a málo je znají.
Hvězdy jsou námořníkům orientací při plavbě. Pomáhají najít správný směr k cíli, domů. Moře je v Písmu nebezpečný živel a symbol zlých sil.

• Maria – Hvězda mořská je pomoc v bouřích moře, tj. v duchovním boji, jímž je náš život: „Vzhlédni k hvězdě, volej Marii!“ (sv. Bernard).
• Za (duchovní) noci Maria září mystickým světlem (Saeviat tellus).

Gorazd Cetkovský, O.Carm.