KARMEL

Tato báseň je „mariánským testamentem" sv. Terezie z Lisieux. Terezie ji píše v květnu 1897, v měsíci Panny Marie, a v téže době se svěřuje sestře Genevii: „Musím ještě, než umřu, některé věci udělat. Vždycky jsem snila o tom, že vyjádřím v písni, co vše mám na mysli, když přemýšlím o Panně Marii."
Terezie slyšela během života mnoho mariánských kázání, ale málokteré ji uspokojilo. Začíná rovněž tušit, že se její spisy, včetně básní, budou šířit, a chce svými myšlenkami o Marii doplnit „dílo", které nám zanechá.

Jako vždy se chce Terezie při psaní těchto veršů „živit pouze pravdou". Zajímá ji především Mariin skutečný život, nikoliv život předpokládaný. Instinktivně se proto obrací k evangeliu, jedinému zdroji své inspirace. Pozorně „hledí, vnímá, naslouchá", co sděluje evangelista, a srdce jí pomáhá porozumět. V pětadvaceti slokách líčí skutečný Mariin život chronologicky od Nazareta... a jejím jediným vodítkem zůstává evangelium.
Mariin život byl přece prostý, byl to život z víry, jaký žila i Terezie, která teprve v poslední sloce mluví o sobě: „Již brzy rajský zpěv slyšet mi bude přáno, již brzy uvidím tě v krásných nebesích. Ty, jež jsi s úsměvem vítala moje ráno, přijď, Matko, s úsměvem i v stínech večerních".

Z této dlouhé básně uvádíme jen prvé čtyři sloky a sloku poslední, jež bývají nejčastěji zpívány:

Maria, chtěla bych zpívat, proč miluji tě,
proč při tvém jménu se mé srdce rozplesá
a proč se nevylekám, pomyslím-li skrytě
na velikost, kterou ti dala nebesa.
Kdybych o velebné tvé kráse rozjímala,
o kráse zářivé, jež předčí světců jas,
pak bych se uvěřit, že jsem tvé dítě, bála
a oči před tebou klopila pro úžas.

Dítě má touhu matce projevovat něhu,
chce, aby sdílela radost i bolest s ním
tys, Matko, plakala pro mne na cizím břehu,
abys mě uvítala šťastným objetím.
Když podle evangelia mám na mysli tě,
tu odvážím se být ti blízko docela
A není nesnadno chápat, že jsem tvé dítě:
jak já jsi znala smrt, jak já jsi trpěla.

Když anděl z nebe ti nabízí stát se Matkou
vševládnoucího Boha, vidím tajemství,
ty dáváš přednost před tou výzvou hořkosladkou
pokladu nezměrnému, jímž je panenství.
Chápu, že duši tvou, Neposkvrněná Panno,
nad pobyt v nebesích si zamiloval Pán,
že sladké, pokorné tvé duši bylo dáno
pojmouti Ježíše, ten Lásky Oceán!...

Má milovaná Matko, ačkoliv jsem malá,
Všemohoucího mám, jako ty, v objetí.
Proč by se moje slabost strachovala,
vždyť poklad matky vždycky patří dítěti.
A já jsem tvoje dítě, Matko moje milá,
což nepatří mi ctnost, síla a láska tvá?
A když mi do srdce vstoupí Hostie bílá,
tu Ježíš myslí, že u tebe spočívá!...

Již brzy rajský zpěv slyšet mi bude přáno,
již brzy uvidím tě v krásných nebesích.
Ty, jež jsi s úsměvem vítala moje ráno,
přijď, Matko, s úsměvem i v stínech večerních.
Teď už se nebojím tvé slávy ani skrytě,
s tebou jsem trpěla a toužím nyní jen,
Maria, na tvém klíně pět, proč miluji tě
a opakovat ti, že jsem tvým dítětem!...

(Podle: Básně sv. Terezie z Lisieux, Karmelitánské nakladatelství 2009, str. 77-80)

Související články

Mým povoláním je láska
Terezka a Otcovo milosrdenství
Z karmelského propria

Připomínáme

Přihlášení