KARMEL

(Zpracoval P. Gorazd, O.Carm.)

karmel 4 2015 06Kdo jste se seznámili se životem a službou P. Metoděje Minaříka (1912-2003), mohli jste postřehnout, že kromě péče o karmelitánská povolání mezi muži se P. Metoděj v 70. a 80. letech minulého století snažil vyjít vstříc také ženám, které by se rády staly sestrami karmelitkami a za normálních poměrů by vstoupily do kláštera. Jenže svobodný život řeholních společenství u nás tehdy nebyl možný. Otec Metoděj nejen udržoval kontakt se sestrami bosými karmelitkami, které byly z Prahy vysídleny do Jiřetína pod Jedlovou v severočeském pohraničí, ale napomáhal i tomu, aby se ženský Karmel vytvořil také při původní větvi řádu.

 

V té době přijal otec Metoděj řeholní sliby několika sester karmelitek (tzv. druhého řádu), které ovšem i nadále žily jednotlivě, každá ve svém domově. P. Metoděj jim při příležitostných setkáních poskytoval co nejdůkladnější výchovu k zasvěcenému životu a předával úctu ke Karmelu a zápal pro něj.1

Jedna z těchto sester, Vlasta Pastyříková, na podzim letošního roku zemřela a my se při této příležitosti můžeme ohlédnout za svědectvím jejího života a jejího povolání.
Narodila se 17. 5. 1919 v Jamném u Jihlavy. Její rodné příjmení bylo Brabcová. Tatínek vedl hospodu a obchod, maminka byla v domácnosti. Rodiče měli celkem dvě dcery. Oblíbeným vzdálenějším příbuzným byl tatínkův bratr – kněz: Jan Brabec, děkan v Hradci Králové, který k nim vždy o prázdninách přijížděl. Tatínek pocházel z devíti dětí a všichni si víru udrželi i v dospělosti, i když dosáhli dobrého postavení – „byli páni”.
Vlasta studovala učitelský ústav v Hradci Králové a bydlela u strýčka na děkanství. Celkem tam strávila pět let. Rok studovala přípravku a čtyři roky pak samotný ústav. Ve druhém ročníku studia, když jí bylo 18 let, chtěla vstoupit do kláštera bosých karmelitek v Praze. Podle jejích vlastních vzpomínek nevěděla tehdy o životě v klášteře a o Karmelu nic bližšího, ale přišla jí taková náhlá myšlenka, aby se do kláštera přihlásila.
Strýček jí odrazoval a radil jí, ať počká. Ale hlavní překážkou se stalo něco jiného.

Na Karmel jsem se nedostala proto, že jsem neměla věno. Ještě si vzpo­mínám na tu představenou Karmelu, že Vám měla takové krásné, vzorné písmo, škoda, že jsem ty listy z Karmelu spálila. Jak mně to bylo líto, že to všechno není k ničemu, tak jsem všecko popadla a spálila. Neměla jsem to dělat... Tehdy bylo třeba věno, už nevím, jak veliké. Když jsem předtím studovala, kdepak bych potom vzala tolik peněz? Naši taky neměli, takže jsem nemohla do kláštera jít...2

Po maturitě v roce 1942 odešla do Polné a začala učit na tamní chlapecké škole – děti od první třídy. Po dvou letech byla přeřazena na jinou školu. V Polné prožila pět let a i tam opět bydlela na děkanství. Protože tam byl nadbytek učitelů, doplnila si potřebné zkoušky a učila i náboženství – děti od páté do osmé třídy na měšťanské škole v Polné. Do okolních vesnic jezdila učit na motorce.

Pak se vdala. Její muž byl nějaký čas i ředitelem školy a ona jako učitelka byla jeho podřízenou. Jejich manželství bylo šťastné, děti ale neměli. Později ale o svém manželství nechtěla příliš mluvit. Být učitelkou v době totality nebylo s jejím přesvědčením snadné. Vzpomínala na to: Pak mne překládali (z místa na místo), ale to je vedlejší... Povolání učitelky vykonávala po celý život, až do svého odchodu do důchodu.

Když manžel někdy kolem roku 1980 zemřel, znovu se v ní ozvala její touha být karmelitkou. Obrátila se písemně na P. Metoděje. Našla si na něj kontakt a napsala mu. Dohodli se prostřednictvím dopisů a on přijel do Polné. Bylo to zrovna na slavnost Všech svatých, a tak se P. Metoděj smál a říkal jí: „Komu Pán Bůh, tomu všichni svatí.” Tehdy ji v kanceláři
na děkanství přijal do škapulířového bratrstva.

Tím začal jejich kontakt a tajná řeholní formace. Časné sliby složila 21. 7. 1986 a věčné 23. 7. 1989. Řeholní jméno Archanděla jí určil P. Metoděj, ona říkala, že by na takové jméno sama nepřišla. Na sklonku života si už ani nedokázala vzpomenout, proč jí to jméno dal: že tímto jménem jí dal za patronku karmelskou světici – bl. Archandělu Girlani. V rámci výchovy k řeholnímu životu, kterou jí P. Metoděj poskytoval, začala pak dojíždět na pouti k Panně Marii Karmelské do Kostelního Vydří. To bylo všecko tajně. Vždycky po pouti se P. Metoděj sestrám několik dní věnoval, ony po pouti také uklízely. (Tomu odpovídají i termíny jejích slibů.)

S Maruškou Macháčovou, která byla později – ještě v době totality – jmenována představenou sester, si Vlastička pak dlouho dopisovala, když byla Maruška nemocná. Rozuměly jsme si. Ona byla taková neprůbojná, tak jako otec Metoděj. Ten byl taky nesmělý, takový pokorný člověk...

Ostatní tyto karmelitky poznala, když se účastnila jejich setkání, která vedl P. Metoděj a později P. Vojtěch Kodet. 

Po celý život si uchovala svobodomyslnou, veselou povahu. Radovala se ze života a také její víra byla radostná. Proto pro sestry a pro ty, kdo ji znali, byla prostě „Vlastička”. Karmelitáni tehdy neměli ani hábity. Teprve si je nechávali šít. Vlastička ráda vzpomínala na to, jak P. Vojtěch přišel oblečený ve svém prvním hábitu a ptal se jí na něj: „Jak se ti líbí?” A ona mu odpověděla s humorem sobě vlastním: „Mně se líbí ten karmelitán.” 

Když v roce 1991 přijel do Československa generální převor P. John Mal­ley s P. Redemptem Valabkem, se sestrami se setkali a jednali s nimi o tom, zda by zkusily žít společně jako komunita a potom založit klášter. Ale starší sestry nechtěly, protože měly jen několik let do důchodu, nevěděly, zda ve svém věku ještě tak velkou změnu dokáží přijmout, a nechtěly se vystavovat existenční nejistotě. Vlasta Pastyříková tehdy cítila jako svůj závazek, že se musí starat o svou sestru a její dceru. A generál řádu jí dovolil, že může žít i jako karmelitka dál mimo komunitu sama a na úvodní formaci do kláštera do Itálie že tedy nepojede.

V roce 1993 pak bylo v klášteře ve Vydří z uchazeček o řeholní život v Karmelu, které nechtěly žít v trvalé klauzuře, vytvořeno společenství Sester Panny Marie, Královny Karmelu. Staral se o ně P. Vojtěch. Vlasta Pastyříková zůstala stranou. Na sklonku života na to vzpomínala:

To jsem nesnášela dobře. Ale otec Metoděj, ten se mnou korespondoval, takže jsem nebyla sama. Mám ho ráda. A jsem ráda, že ho mám ráda.

(Takto živě na něj vzpomínala a mluvila o něm, i když to bylo již několik let po jeho smrti.) Z okruhu Karmelu ji pak příležitostně navštěvoval P. Vojtěch a několik nejbližších známých.

Bydlela se svými příbuznými a až do vysokého věku byla zcela soběstačná. Pak upadla a zlomila si pánevní kosti. Podle lékařů už asi nebyla naděje, že by mohla ještě někdy chodit. Po propuštění z akutního odděle­ní musela ještě strávit nějaký čas na LDN jihlavské nemocnice, ale tamní prostředí ve společnosti apatických babiček ji ubíjelo – ztrácela zájem žít
– a byla by tam snad brzy zemřela. Příbuzní ji tedy vzali zpět do Jamného, do jejího rodného domku, kde pak žila jako ležící pacient ve vlastním bytečku. Změna prostředí jí velice pomohla; zcela ožila, jakoby omládla. Zase žila jako radostný, opravdu šťastný člověk. Radovala se z věcí Božích, ale také vzpomínala na to, že ráda tancovala a měla ráda dechovku.

Ve Ždírci 27. 9. 2013. S paní učitelkou Vlastou ing. Karel Voplakal, jeden z jejích vůbec prvních žáků – v roce 1942 prvňáčků v Polné.

Když se o ni příbuzní nemohli dál již starat, protože museli dojíždět do vzdálenějšího zaměstnání, dostala se do Domova pro seniory v nedalekém Ždírci. Tam se cítila celkem dobře a brzy si ji oblíbili jak pacienti, tak i personál. A někdy se i stalo, že některou svou spolubydlící učila se modlit. Někdy na začátku roku 2015 ji postupně začaly opouštět síly: nemohla číst, přestala s korespondencí, postupně začala ztrácet zájem o pozemské věci... Přesto byla stále velmi trpělivá a klidná. Zemřela 11. 9. 2015 v Domově pro seniory ve Ždírci. Pohřební mše svatá byla v sobotu 19. 9. 2015 v Jamném u Polné.

Dovolím si ještě připojit několik střípků její moudrosti a zbožnosti, které vyslovila jen tak na okraj vzpomínek, o které jsem ji prosil. Jsou prosté, hezké a věřím, že i poučné. Mohou nám být pobídkou k vděčnosti za její svědectví a k odhodlání naplnit podobnou prostotou a láskou také neopakovatelný příběh života a víry každého z nás.

  • Láska neumírá. To jen lidé.
  • Já jsem byla „posedlá” poezií. Poezie je skrytá teologie, jak kdosi řekl. (Přičemž její poezií byly texty písní: lidových, kostelních i populárních.)
  • (Když jsem se jí ptal na podrobnosti z jejího života, na které si už nedokázala vzpomenout, řekla mi:) Víte, určité věci já už nepotřebuji vědět. Já jsem to věděla, já to vím – ve mně je cosi vybudováno, co se nedá tak lehko zbořit.
  • Já se nenamáhám přemýšlet, o co mám v modlitbě prosit. Já prosím o lásku, vždycky o lásku. Té je nedostatek.
  • Pán Bůh mě má rád. Já mám moc důkazů!

karmel 4 2015 04

Připomínáme

Přihlášení