KARMEL

P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.

Takzvaná Tereziina „definice modlitby“

Pro svatou Terezii je vnitřní modlitba: setkání s Bohem jako s přítelem, jak to napsala v asi nejčastěji citovaném odstavci Knihy života (8,5):

Vnitřní modlitba není, podle mého názoru, nic jiného než přátelský kontakt, časté přebývání o samotě s tím, od něhož víme, že nás miluje.

Nový německý překlad¹ se záměrně odchyluje od překladu tradičního. Jeho autoři v poznámce pod čarou vysvětlují: pro Tereziin způsob modlitby je důležité, že modlitba je něco nenuceného, nezaslouženého a nezištného. A nemusí se jednat o „rozhovor“, ale prostě o setkání – bez mnoha slov. Takže tento úmyslně mírně odlišný překlad, který ovšem chce být věrný originálu a zároveň obsáhnout zmíněné významové odstíny, zní: „Vnitřní modlitba není, podle mého názoru, nic jiného než prodlévání u přítele, s nímž se často scházíme sami, prostě abychom byli u něj, protože s jistotou víme, že nás miluje.“

Pro nás stačí, když zdůrazníme: Terezie tu přirovnala vztah s Bohem k přátelství. A modlitbu chápala jako setkání dvou přátel.² Všimněme si blíže, v jaké souvislosti to napsala. V těchto větách navazuje na předchozí své řádky. Tam Boha zcela spontánně nazvala přítelem. A protože vzápětí pocítila, že by to měla ještě vysvětlit, proto připojuje slova, která už jsme uvedli. Jaké jsou tedy ony věty bezprostředně předcházející?

A kdo s vnitřní modlitbou (dosud) nezačal, toho já pro lásku Páně prosím, aby si nenechal uniknout tak velké dobro. Není se tu čeho bát, nýbrž po čem toužit! Neboť i kdyby (ten člověk) nebyl (ve vnitřní modlitbě) pokročilý (...), snadno bude (skrze ni) nabývat poznání co do cesty k nebi; a vytrvá-li, pak důvěřuji v Boží milosrdenství, že (totiž) Boha si ještě nikdo nevybral za přítele nadarmo.³

Výlet do češtiny v době svaté Terezie

Historik Petr Maťa vydal před časem obsáhlou knihu: Svět české aristokracie (1500–1700).⁴ Ta mimo jiné obsahuje zajímavou kapitolu o tehdejším významu českého slova přítel, přátelé. Ve smýšlení českých a moravských současníků svaté Terezie mělo toto slovo totiž mnoho významů. A směrodatné pro rozlišení, o který z nich se jedná, byly přívlastky, které u slova přítel stály.

Krevní přítel nebo přirozený přítel znamenalo: pokrevní příbuzný. Spřízněný přítel byl příbuzný nepokrevní, sešvagřený. Přičemž označení blízký přítel znamenalo blízký příbuzný. Tedy nejednalo se tu o vyjádření toho, jak jsou si dotyčné osoby blízké svým smýšlením, ani jak silná náklonost je pojí! Přítel v našem smyslu slova byl nazýván pravý přítel nebo věrný přítel. Protikladem je nevěrný, nepravý, falešný přítel.

Tehdejší myslitelé o přátelství důkladně filozofovali. Podle nich k opravdovému přátelství patří:

• důvěra (mohu druhému věřit úplně stejně jako sám sobě), „jednota mysli“,
• s ní spojená svoboda a otevřenost ve vzájemném kontaktu,
• obětavost: ochota pomoci příteli, obětovat tomu i vlastní prospěch,
• stálost: ta se ovšem osvědčuje až zkušeností – v těžkých chvílích.

Společné slovo přítel v důsledku působilo, že pro tehdejšího člověka nebyla mezi příbuzenstvím a přátelstvím tak velká významová vzdálenost, jako je v myšlení našem.

Kořenem slov přítel a přátelství je sloveso přát (dobro). Přítel je prostě „přející (člověk)“. Důvodem oné přejícnosti je u příbuzného příbuzenské pouto, u přítele (v našem slova smyslu) je důvodem přátelská náklonnost. V důsledku by to mělo znamenat, že každý příbuzný by měl být přející. Přičemž zkušenost často ukazuje, že přítel bývá přející intenzívněji než příbuzní.

Přátelstvím byly tedy ve světě české aristokracie v 16. a 17. století označovány všechny typy pozitivních vztahů, předpokládající vzájemnou pomoc a podporu. Teprve období romantismu vyčlenilo přátelství z příbuzenských svazků a začalo přátelství chápat tak, jak je nám to vlastní i dnes.

Přátelství v životě svaté Terezie

Terezie hovořila a psala svou rodnou řečí – španělsky. Španělské slovo amistad je – stejně jako latinské slovo amititia – odvozeno od přátelské lásky (amor) a od slovesa „milovat“ touto láskou (amare). Zmíněný nový překlad Tereziiných spisů do němčiny obsahuje v připojeném slovníčku základních Tereziiných pojmů také heslo přátelství a základní informace k němu.

Přátelství (amistad) bylo charakteristickým rysem Tereziiny osobnosti. Víra byla pro Terezii přátelstvím, používá i výraz „jedinečné přátelství“ (particular amistad; 7,1). A mnoho jejích vztahů s druhými lidmi mělo podobu a intenzitu přátelství.

Nadto Terezie pojem přátelství používala i k vyjádření jiných druhů své náklonnosti. Píše o sobě také, že byla v dětství „přítelkyně knih“, že je „přítelkyně obrazů“ (9,6), „přítelkyně vzdělanců“ (13,18). Čili výraz: přítel(kyně) někoho/něčeho se v jejím vyjadřování objevuje častěji a nepoužívala jej takto pouze o sobě, ale i o jiných lidech.

Protože přátelství bylo Tereziiným charismatem, nepřekvapí nás, že Terezie i vnitřní modlitbu definuje jako přátelský kontakt s Bohem (případně s Ježíšem). Z tohoto příměru lze vyvodit cenná poučení. Na jedné straně je okamžitě zřejmé, že při vnitřní modlitbě jde o osobní vztah s Bohem. Bůh je „ty“ vůči „já“ každého z nás, kdo se k němu modlíme. A na druhé straně z toho vyplývá, že nestačí pouze vymezit určitý čas modlitbě, protože pravé přátelství trvá při všem, co děláme. Ustavičně.

V každém dobrém přátelství se člověk svému příteli stále lépe přizpůsobuje a připodobňuje. Přátelství nás utváří. A stejně tak ve vztahu s Bohem se člověk stále lépe přizpůsobuje a připodobňuje svému Příteli – Bohu. A čím víc se Terezie nořila do přátelství s Bohem, tím víc se Bůh stával středem také jejích přátelství s lidmi. Toho všeho si ještě všimneme blíže.

Takzvané „partikulární přátelství“ (přátelství, při kterém se přátelé spolu vydělují od ostatních a uzavírají se jim) není správným přátelstvím. To Terezie důkladně vysvětlila ve svém spise Cesta dokonalosti. My se přidržíme pouze Tereziina díla Kniha života. (Všechny číselné odkazy v textu článku se vztahují k této Tereziině knize, pokud není výslovně uvedeno jinak.)

Tereziina přátelství s lidmi

Terezie pěstovala po celý život mnohá krásná přátelství. Už při vyprávění o svém dětství a mládí vícekrát zmiňuje, že byla u druhých oblíbená. O sestrách augustiniánkách v klášteře, do nějž byla během svého dospívání umístěna na výchovu, později napsala:

Všechny mi byly nakloněny, neboť v tom mi Pán dával milost, abych všude, kde jsem se ocitla, vyvolávala symaptie, a tak jsem byla velmi milována.

I později v její dospělosti byla přátelství jejím charismatem. Stačí zmínit například její přátelství se sestrou Marií od sv. Josefa (Salazar) nebo s Jeronýmem Graciánem. Sestry v klášteře Vtělení, se kterými si rozuměla, nazývá přítelkyněmi (viz kapitoly 35 a 36).

Zmiňuje ale také zkušenost, že některá její přátelství jí byla ke škodě, protože časté návštěvy hostí v klášteře a její dlouhé rozhovory s nimi jí bránily věnovat se dost soustředěně modlitbě (7,6). Když vysvětluje, že v první fázi svého řeholního života dlouho kolísala mezi úsilím o věrnost Bohu a vlažností, skepticky konstatuje (7,22):

Neboť k tomu, abych upadla, bylo mnoho „přátel“, kteří mi pomáhali; (ale k tomu,) abych povstala, jsem shledávala, že jsem tak sama, že se nyní divím, jak je možné, že jsem nezůstala na dně, a chválím milosrdenství Boží, neboť to byl pouze On, kdo mi podával (pomocnou) ruku.

Nicméně tuto její skepsi je třeba brát s rezervou, protože na tomtéž místě předtím zdůrazňuje, jak velmi jí tehdy prospělo, že měla možnost mluvit o vnitřní modlitbě s osobami zkušenějšími, než byla ona sama. O tom se zmíníme ještě později.

A po prožitku „afektivního osvobození“ (24,5) Terezie vysvětluje, že už pak nedokázala přátelit se s lidmi světa:

(...) neboť jsem už nikdy nedokázala uzavřít přátelství ani mít útěchu nebo výraznější náklonnost, leč k osobám, u nichž poznávám, že (přátelství, útěchu a lásku) mají i vzhledem Bohu a snaží se mu sloužit. Ani to (mít s nimi hlubší přátelství) nebylo v mé moci. A nebylo to lepší ani vůči příbuzným a přátelům. Pokud to (že daná osoba žije v přátelství s Bohem) nepoznávám, nebo nejde o osobu, která pěstuje modlitbu, je mi bolestným křížem s někým takovým jednat. Je tomu tak, jak jsem naprosto přesvědčená, bez jakékoli výjimky.

A uvádělo ji do rozpaků, když zdrojem pokušení, které ji nepozorovaně svádělo, aby ulpěla na slávě, majetku či uspokojení, pro ni byli právě přátelé (39,18):

Ale od samotných přátel a příbuzných a – co mě nejvíc překvapuje – od velmi dobrých osob jsem se pak cítila být tak tísněna (přičemž oni byli přesvědčeni, že dělají dobře!), že jsem nevěděla, jak se mám bránit nebo co si počít.

Tereziino přátelství s Bohem

Projděme si teď Tereziinu Knihu života a všimněme si, jak se vlastnosti přátelství, které jsme (bez nároku na dokonalost jejich výčtu) zmínili z pohledu myslitelů – jejích současníků v českém prostředí, ukazují také v Tereziině přátelství s Bohem. Uveďme si některá místa z Knihy života.

1) Přátelství znamená bezprostřední kontakt

Mluvit o přátelství s Bohem bylo před čtyřmi stoletími něco velmi smělého. Terezie žila v prostředí monarchie, kde se kladl veliký důraz na prokazování náležité úcty. Proto oslovuje Boha: „Vaše velebnosti“ a považuje za urážku Boha (nejen za neposlušnost), když někdo neplní jeho vůli. Ale zároveň Terezie jásá, že Bůh vůbec není odtažitý jako pozemští vládcové (37,5):

„Mohu s ním jednat jako s přítelem, i když je Pánem; neboť chápu, že není jako ti, které zde (na zemi) považujeme za panstvo, neboť oni celé své panování zakládají na umělých (projevech) autority,⁵ mají stanoveny doby na rozhovory (s poddanými) a určeny osoby, které s nimi smějí mluvit; a když má nějaký ubožáček nějakou záležitost k vyřízení, kolik běhání, zajišťování si výsad a kolik námah ho to stojí, aby ji mohl s nimi projednat! Ó, a což teprve, když se jedná o krále! Zde lidé chudí a neurození nemají co klepat, nýbrž musejí prosit ty, kdo jsou mu blíže.
(...) Ó, můj Pane, ó, můj Králi! (...) S Vámi se může probírat všechno a může se s Vámi mluvit, jak jen budeme chtít, jakmile se zbavíme prvního údivu a bázně před Vaším Majestátem, ačkoli nám zůstane ještě větší (bázeň) – totiž abychom Vás neurazili; ovšem ne ze strachu před trestem, můj Pane, protože ten ve srovnání s možností o Vás přijít neznamená nic...“

2) Přátelství znamená nezištné prokazování lásky

Způsoby, jak se láska a náklonnost mezi přáteli projevují, jsou rozmanité. Základní význam má upřímný a aktivní zájem o druhého. A s ním se pak pojí i sdílení bolesti, starostí, snášení nouze, příležitostné dárky a projevy pomoci. Terezie je přesvědčena, že Bůh svým přátelům prokazuje svou dobrotu v dostatečné míře (11,12):

Co byste neudělal Vy, můj Pane, co by nebylo k většímu dobru duše, když víte, že už je vaše a že se vydává do vaší moci, aby vás následovala kamkoli, až k smrti na kříži (Flp 2,8), a že je rozhodnuta vám jej pomoci nést a nenechat vás s ním samotného? Kdo by v sobě viděl tuto rozhodnost, ne, nemá se čeho bát. Duchovní lidé nemají proč být sklíčení. Když už je (člověk) na tak vysokém stupni, jakým je touha stýkat se o samotě s Bohem a zanechat světských kratochvílí, ta největší část (práce) už je vykonána. Chvalte za to Pána a důvěřujte v jeho dobrotu, která jeho přátelům nikdy nechyběla.

3) V přátelství je stěžejní hodnotou věrnost

A Terezie opakovaně zmiňuje, že Ježíš je dobrý přítel, který nás vede, který je ochoten se obětovat, pomáhá, posiluje, vždy bude věrný (22,6–7):

Když je přítomen tak dobrý přítel, když má člověk tak dobrého kapitána, který je první ochoten trpět, všechno se dá snést. On pomáhá a posiluje; nikdy nezklame; je opravdovým přítelem.
Takže, Vaše milosti, pane, nechtějte jinou cestu, i kdybyste byl na vrcholku kontemplace; tudy jdete bezpečně. Tento náš Pán je tím, skrze něhož k nám přicházejí všechna dobrodiní. (Žid 2,10; 2 Petr 1,4.) On vás bude učit. Když budete hledět na jeho život, uvidíte ten nejlepší vzor. Co víc chceme od tak dobrého přítele po boku, který nás nenechá (bez pomoci)
v trápeních a protivenstvích, jež způsobují lidé světa? Blahoslavený, kdo jej bude opravdu milovat a mít jej stále u sebe.
(25,17) Ó, můj Pane, jak opravdovým jste přítelem; a jak jste mocným, neboť když cokoli chcete, můžete to a nikdy nepřestáváte mít rád, pokud vás ti druzí jen⁶ mají rádi! Kéž Vás chválí všechny věci, Pane celého světa! Ó, kdo by byl s to do celého světa volat, aby vypověděl, jak jste věrný vůči svým přátelům! Všechny věci zklamou; vy, Pane jich všech, nezklamete nikdy. Jen nepatrné je to, co dopouštíte, aby vytrpěl ten, kdo vás miluje. Ó, můj Pane, jak jemně a půvabně a příjemně s ním umíte jednat!

4) Přátelství umožňuje vyjevovat druhému tajemství svého srdce

Terezie prožila prvních dvacet let svého života v klášteře způsobem, který považovala po duchovní stránce za bolestně vlažný. Když o tom později psala, byla přesvědčena, že by jí velmi pomohlo, kdyby tehdy o stavu svého nitra měla s kým mluvit (7,20):

Je velkým zlem, když se duše ocitá sama uprostřed takových nebezpečí. Zdá se mi, že kdybych měla s kým o to všem rozmlouvat, pomohlo by mi to neupadat znovu, byť by jen ze studu (před danou osobou), když už jsem jej neměla vůči Bohu.
Proto bych radila těm, kdo konají modlitbu, aby se, zvláště na začátku, snažili o přátelství a styk s jinými osobami, které se věnují témuž. Je to nesmírně důležitá věc, i kdyby nešlo o nic víc, než jen že si vzájemně pomohou svými modlitbami; čím spíše, když je v tom mnohý přínos! A já (když i co se týče rozhovorů a obyčejných lidských kontaktů, ba i těch, které nejsou moc dobré, platí, že se přátelé snaží o to, aby měli s kým si oddechnout a nacházet ještě větší zálibu ve svých nicotných potěšeních tím, že si o nich vyprávějí) nechápu, proč by se nemělo dovolit, aby ten, kdo začne opravdu milovat Boha a sloužit mu, rozmlouval s některými osobami o svých radostech i bolestech, které – jedny i druhé – mají všichni, kdo konají (vnitřní) modlitbu.
Neboť je-li přátelství, které chce (člověk) mít s Jeho Výsostí, pravdivé, ať nemá strach z ješitnosti; a pokud na něj (její) první hnutí zaútočí, (kéž) vyjde z toho se zásluhou. Věřím, že ten, kdo bude takto (o vnitřní modlitbě) rozmlouvat (s druhými) s tímto úmyslem, prospěje sobě i těm, kdo mu budou naslouchat. Bude (díky tomu) víc poučen; a aniž by věděl jak, bude své přátele učit.⁷

Ve vztahu s Bohem při „mystickém promlouvání“, jak ho Terezie popsala v Knize života, se toto duchovní sdílení děje beze slov (27,10):

Zde se Bůh a duše dorozumívají jen na základě toho, že Jeho Majestát chce, aby duše rozuměla – bez jakéhokoli jiného prostředku, jímž by si dávali na srozuměnou lásku, kterou si tito dva přátelé vzájemně prokazují. Tak jako zde (na zemi), když se dvě osoby mají navzájem velmi rády a dobře si rozumějí, zdá se, že si rozumějí i bez vnějších znamení, i jen na základě pohledu.

5) Přátelství tíhne ke sjednocení

O této stránce přátelství píše Terezie hned poté, co „definovala“ modlitbu jako přátelské setkávání s Bohem (8,5–7):

Vnitřní modlitba není, podle mého názoru, nic jiného než přátelský kontakt, časté přebývání o samotě s tím, od něhož víme, že nás miluje. A pokud jej dosud nemilujete (neboť k tomu, aby byla láska opravdová a přátelství trvalo, je třeba, aby došlo ke vzájemné shodě stavu⁸ [obou přátel]: Pánova, o němž je zřejmé, že nikdy nemůže mít chyby, a našeho, který je plný chyb, zaměřený na smyslová potěšení a nevděčný), pak nebudete moci ze sebe dosáhnout toho, abyste jej náležitě milovali, neboť on je jiný než váš stav. Avšak když uvidíte, jak moc je pro vás cenné mít jeho přátelství a jak velmi miluje on vás, (pak přece) podstoupíte toto utrpení, že budete mnoho přebývat s někým, kdo je od vás tolik odlišný.
Ó, nekonečná dobroto mého Boha! Neboť se mi zdá, že (takového) vidím Vás a sebe vidím takovouto! Ó, rozkoši andělů, když toto vidím, celá bych se chtěla rozplynout láskou k Vám! Jak jisté přece je, že Vy snášíte toho, kdo snese Vás, že jste s ním! Ó, jak dobrým jste přítelem, můj Pane, jak jej obdarováváte a snášíte a čekáte, až nabude Vašeho stavu, a mezitím snášíte (ten) jeho! Vyzdvihujete, můj Pane, (ty) chvíle, kdy Vás má rád, a pro (pouhý) okamžik (jeho) lítosti zapomínáte na to, čím Vás urážel.
Jasně jsem to viděla na sobě a nechápu, můj Stvořiteli, proč se celý svět nesnaží dospět k Vám cestou tohoto zvláštního přátelství: (vždyť lidi) zlé, kteří nejsou Vašeho stavu, činíte dobrými tím, že snesou, že u nich prodléváte, a to i kdyby to byly jen dvě hodiny denně a ačkoli oni nejsou s Vámi, nýbrž tisíckrát přitom odběhnou k světským starostem a myšlenkám, jak jsem to dělala já.⁹ A pro toto násilí, které si dělají, aby setrvávali v tak dobré společnosti (Vy vidíte, že v tom zpočátku ještě nemohou [vykonat] víc, ba mnohdy ani později ne), nutíte Vy, Pane, démony, aby je nenapadali a aby den ze dne vůči nim ztráceli sílu, a sílu dáváte jim, aby (nad démony) zvítězili. Ano, nezabíjíte¹⁰ – Živote všech životů! – nikoho z těch, kdo Vám důvěřují, a z těch, kdo Vás chtějí (mít) za přítele, nýbrž udržujete jejich tělesný život lepším zdravím a dáváte život (také jejich) duši.
Nechápu, proč se bojí ti, kdo se bojí s vnitřní modlitbou začít, ani nevím, z čeho to mají strach.

Bohu se líbí odvaha

Přátelství je tak veliká hodnota, že se můžeme cítit nehodni takového daru. Zvlášť když náš přítel je výtečný a nás různé příhody opakovaně usvědčují z nespolehlivosti. Takto to Terezie zakusila ve svém přátelství s Bohem (19,10):

K tomu, aby člověk viděl velké projevy Božího milosrdenství, stačí už to, že (Bůh) ne jednou, ale mnohokrát odpustil tolikerý nevděk. Svatému Petrovi jednou, a mně mnohokrát. Takže mne démon právem pokoušel, abych si nedělala nároky na tak blízké přátelství s tím, kterému jsem projevovala tak zjevné nepřátelství.
Jak velká (byla) má slepota! Kde jsem si myslela, můj Pane, že naleznu lék, ne-li ve Vás? Jaká to pošetilost, utíkat před světlem, jen abych stále znovu klopýtala! Jakouto přemrštěnou pokoru vymýšlel ve mně démon: oddělit mě od opory sloupu a od hole, která mě měla podepírat, abych tak velice neupadala! (Ještě) teď se musím pokřižovat,¹¹ neboť se mi nezdá, že
bych prošla (jiným) tak nebezpečným nebezpečím, jako je tento výmysl, kterému mě démon učil pod zdáním pokory.
Vkládal mi do mysli, že když jsem tak ubohá a obdržela jsem tolik milostí, jak bych se mohla přiblížit k (vnitřní) modlitbě! Že mi stačí recitovat povinné modlitby jako všechny (ostatní sestry); že – vždyť ani to jsem nedělala dobře – jak bych (tedy) mohla chtít dělat víc; že je to z mé strany nedostatek úcty a znevažování Božích milostí.
Bylo dobré o tom přemýšlet a chápat to, ale uvádět to do praxe bylo velikánským zlem. Buďte požehnán, Pane, že jste mne z toho tolik uzdravil!

Svatá Terezie je nejen výbornou učitelkou vnitřní modlitby, ale také odhodlanou hlasatelkou odvahy k přátelství s Bohem. Naše zamyšlení uzavřeme jejími slovy, ve kterých spojuje pobídku k odvaze i k pokoře. Je totiž přesvědčena, že Bůh má rád odvahu a pokoru, velkou důvěru v něj, a že on je přítelem takových duší (13,2):

(Je třeba) mít velkou důvěru, protože je velmi zapotřebí neumenšovat touhy, nýbrž uvěřit Bohu, že pokud se vynasnažíme, postupně, ačkoli to nebude hned, můžeme dospět k tomu, k čemu s jeho milostí (dospěli) mnozí svatí; kdyby se (totiž) oni nikdy nerozhodli (po tom) toužit a postupně to uskutečnit, nevystoupili by k tak vznešenému stavu. Jeho Majestát chce odvážné duše a je jejich přítelem, nakolik kráčejí v pokoře a bez jakékoli důvěry v sebe; a nikdy jsem neviděla takovou (odvážnou duši), která by na této cestě zůstala dole; ani žádnou zbabělou duši, která by pod zdáním pokory (byť i) po mnoha letech došla k tomu, k čemu ty jiné (odvážné duše) (dojdou) za krátký čas.
Leká mě, jak moc působí na této cestě, když se někdo odváží k velkým věcem; byť (taková) duše nemá hned velkou sílu, i tak letí a dospěje daleko! Třebaže – jako ptáče, které ještě nedokáže pořádně létat – se unaví a potřebuje odpočívat.