KARMEL

P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.

Biskup Gaucher kdysi řekl, že objev milosrdné lásky Boha – Trojice, je pod statou Terezčiny cesty duchovního dětství, která Terezku tolik proslavila.1

Protože máme sklon věci zjednodušovat na „černobílá“ schémata, chci tu hned upozornit: nešlo o to, že by Terezka prohlédla od představy Boha přísného k poznání Boha milosrdného! Terezčin objev spočíval v tom, že ona, slabé Boží dítě, za jaké se bytostně považovala, objevila na své cestě za Bohem, že nemusí vystupovat po drsném schodišti, ale Bůh jí nabízí duchovní „výtah“, který ji vynese až do Boží blízkosti, přičemž tím, co ji pozvedá k Bohu je Ježíšova náruč. Tedy technicky přirovnáno bychom mohli říci: motorem tohoto výtahu je veliké Boží milosrdenství.

Takto silně Terezka roli a míru Božího milosrdenství poznala až teprve ve svých jednadvaceti letech. Tehdy jí zbývaly necelé tři roky života.2 V průběhu nich pak mohla z tohoto objevu intenzivně čerpat posilu.

1. Objev duchovního výtahu (a potažmo Božího milosrdenství)

Terezčin objev se odehrál někdy na sklonku roku 1894. V jaké situaci se tehdy nacházela?3

  • Byla v klášteře už šest let; přišla proto, aby se stala svatou.
  • Hodně se o svatost snažila, hodně vytrpěla, ale ve srovnání se světci si pořád připadala slabá, ubohá.
  • Uvědomovala si, že by se mohlo stát, že umře mladá. Napadalo ji, že takto ke svatosti nikdy nedojde.
  • Ale při svém prvním svatém přijímání se už jako dítě rozhodla nikdy neztrácet odvahu.4
  • Od svatého Jana od Kříže se naučila věřit, že Bůh nevnuká touhy, které by nechtěl uskutečnit.
  • Byla pevně přesvědčena, že svého úsilí o svatost se nemá vzdát, ale přemýšlela, zda neexistuje nějaká schůdnější cesta: přímá, krátká, nějaký moderní vynález – když chůzi po schodech už v dnešní době může nahrazovat výtah...

Co tedy Terezka udělala? Hledala5 proto nějaký náznak zdviže v Písmě. Využila Celininých výpisků ze Starého zákona6 a našla verš: „Kdo je ma ličký, ať přijde ke mně“ (Přísl 9,4). A na jiném místě ze Starého zákona našla, co Bůh s tím maličkým, který k němu přijde, udělá: bude ho hýčkat jako matka dítě (Iz 66,12-13).

Toto přijala Terezka jako odpověď a uklidnila se. Takže Ježíšovy ruce jsou výtah, který ji zvedne vzhůru! S tím ale souvisí, že je důležité zůstat malá, tj. být pokorná. To, co se jí dosud zdálo překážkou na cestě, se ukazuje být k dobrému – jako výhoda, přednost! Vždyť čím je dítě menší, tím ochotně ji je rodič zvedá, aby je vzal do náručí. „Proto nepotřebuji růst, naopak, musím zůstat maličká, menšit se čím dál tím víc. Můj Bože, překonal jsi mé očekávání a já chci zpívat o tvém milosrdenství“ (AS 202).

Terezie tu určitě cituje (i když nedává najevo, že si toho je vědoma) žalm 89 (88), 2-3:

Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech,
po všechna pokolení hlásat svými ústy tvou věrnost.
Řekl jsi totiž: „Na věky je založena milost.“
Na nebi jsi upevnil svou věrnost.7

V laickém breviáři tento žalm není. Ale při mši se právě Terezkou citovaný verš poměrně často používá jako odpověď žalmu po čtení z Písma: „Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech.“8 A také jej znáte zhudebně ný mezi zpěvy z Taizé: „Misericodias Domini in aeternum cantabo.“
Přičemž slovo milosrdenství tu Terezka nepoužila nějak neurčitě, ale v jeho pravém významu: veliký Bůh se sklonil k malé Terezii – to je milosrdenství! Slovo milosrdenství je jak v textu žalmu, tak i ve francouzském originále jejích zápisků, v množném čísle. Protože Terezka nemá na mysli milosrdenství jako Boží vlastnost, ale myslí tu na mnoho jednotlivých situací – projevů Boží lásky.
Kdežto jindy Terezka opravdu používala slovo „milosrdenství“ v širším významu: pro (jakýkoliv) projev Boží lásky. Například jím označuje Boží štědrost: „Jakou milosrdnou cestou mne Pán Bůh vždycky vedl! Nikdy mi nevnukl touhu po něčem, co by mi nedal,“ (AS 147) nebo Boží pozornost vůči ní: když si říkala, že pokud při svatém přijímání dostane jen půlku hostie, bude to znamení, že Ježíš k ní přichází nerad; a naopak se tehdy stalo, že kněz jí neúmyslně podal hostie dvě (AS 165).
Sílící poznání Božího milosrdenství se pak stalo základní součástí Terezčiny spirituality. I když toto téma vnímala již předtím, nyní pro ni velmi nabylo na důležitosti a také se o něm bude často zmiňovat (viz hned za čátek rukopisu A). Byla přesvědčena, že Boží milosrdenství je největší k těm nejubožejším: odpouští hříšníkům, něžně se sklání k malým a ubo hým, jak to napovídá Iz 66,12-13. S tím souvisí, že Terezie často používala příměr o dětství.9

Několik postřehů z naší diskuse k tomu při setkáních třetího řádu:

  • Ale takto je tomu i u „velkých“ světců! Ani oni při všech svých zásluhách si nikdo nejsou s Bohem „na roveň“, ale pořád tu je ve hře jeho milosrdenství, které přemosťuje vzdálenost mezi velkým Bohem a malým člověkem.
  • Důraz na Boží milosrdenství by mohl být chápán i špatně. Bylo by možné se na ně odvolávat i nevhodně: omlouvat tím svou lenost a tupost. (Myšlenka na Boží milosrdenství není lék do všech situací našeho života, je třeba zacházet s ní zodpovědně a moudře.)
  • Jaký přesný význam pro nás slovo milosrdenství má? Označujeme tím lásku, která „se sklání“ – od velkého k malému, od bohatého k chudému, od zajištěného k potřebnému, od Boha k člověku. Lásku, která překlenuje velký kvalitativní rozdíl mezi milujícím a milovaným.
  • Ze strany toho „malého“ (který milosrdenství přijímá) je správným odpovídajícím postojem pokorná důvěra, odevzdanost.

2. Rukopis A

V prosinci 1894, tedy v téže době, kdy Terezka objevila duchovní výtah Božího milosrdenství, jí její rodná sestra a zároveň tehdy i její představená – převorka Matka Anežka – uložila, aby zapsala své vzpomínky z dětství. Terezka se do toho nepustila jen tak bez rozmyslu. Přiznává, že se jí do psaní nechtělo, protože: „se mi zdálo, že mne to bude rozptylovat, budu-li se zabývat sama sebou“ (AS 15).10
Ale nakonec se do psaní pustila – z poslušnosti a se záměrem zabývat se přitom Bohem: psát o milostech („milosrdenstvích“), které jí Bůh dal. A mezi oněmi milostmi byl i její objev Božího milosrdenství. Ona tento objev sice v tomto rukopise popisovat nebude, ale celé psaní svých vzpomínek chápe jako zpěv o Božím milosrdenství.
Takto o tom píše hned na začátku: „... budu dělat jen jednu věc; začnu zpívat to, co musím opakovat navěky: ,o milosrdenství Pána!!!‘...“ (AS 15.) Otec Gaucher k tomu poznamenává: „Nařízení matky Anežky nemohlo přijít ve vhodnější chvíli. Sestra Terezie, která právě objevila hlubiny božského milosrdenství, lépe chápe smysl všeho, co až dosud prožila.“11 Terezka se ve svých vzpomínkách ohlíží za svým dětstvím a za celým svýmdosavadním životem a píše i o událostech těžkých: o smrti svých maličkých sourozenců, kteří se narodili před ní, o nemoci a úmrtí maminky, o tom, jak těžce nesla odchod sester do kláštera, o nesnázích, které musela překonat na cestě za svým řeholním povoláním, o tatínkově psychické nemoci atd. Ale o tom všem nyní píše ve světle víry, že Bůh při ní vždy věrně s láskou stál. Takže celý její život byla Pánova „milosrdenství“!
Je zajímavé, že Terezka v rukopise A nepopsala okamžik svého objevu malé cesty – výtahu Ježíšovy náruče a tedy Božího milosrdenství. Ale v závěru rukopisu A vylíčila vnuknutí obětovat se milosrdné Lásce, které prožila o svátku Nejsvětější Trojice roku 1895. Toho si záhy všimneme podrobněji.
Svůj rukopis A Terezka uzavřela: „Jak skončí tento „příběh malé bílé květinky“? (...) jsem si jista, že ji stále bude doprovázet Boží milosrdenství (...) Navěky bude zpívat (...) stále novou píseň lásky...“ (AS 172-173).
Tedy zmínkou o Božím milosrdenství rukopis A začíná i končí. Na poslední list pak nakreslila erby Ježíše a Terezie a v nich různými smyboly připomněla milosti, které Pán udělil své malé snoubence. Na předchozí straně vypsala podrobné vysvětlení těchto erbů. Vše uzavřela větou svatého Jana od Kříže: „Láska se platí jenom láskou“. Slovem láska její sešit končí. Na celkem 86 listech zápisků se toto slovo nachází devadesátdevětkrát. Sepsané vzpomínky Terezka předala Matce Anežce 20. 1. 1896, v předvečer Anežčina svátku.

3. Milost v den svátku Nejsvětější Trojice roku 1895

Horlivé sestry na Karmelu v Lisieux se tehdy nabízely za oběť Boží spravedlnosti. Takové pojetí úsilí o svatost bylo v té době rozšířeno obecněji. Vycházelo z představy: spravedlivý Bůh nutně musí být nespravedlnost mi a zlem, které se na světě dějí, velmi rozhořčen a rozhněván. A aby Boží hněv nemusel dopadnout na hříšníky a aby přitom Bůh mohl svému hněvu a spravedlnosti přece ulevit, horlivé duše v klášteřích i mimo ně se nabízely jako „celopal“ spravedlivému Bohu čili Boží spravedlnosti.

Celopal představoval tu nejhodnotnější oběť, jakou kdysi starozákonní židovská bohoslužba v jeruzalémském chrámě znala. Z této oběti nic nedostávali ani kněží ani obětník sám, úplně celá byla spálena – jako dar Bohu, „libá vůně pro Hospodina“ (Lev 1,9.13.17). Tak symbolizovala úplné darování se Hospodinu.12

V Terezčině době a v jejím okolí toužily horlivé duše úplně se odevzdat Boží spravedlnosti, aby je „spálila“, to znamená postihla utrpením a smrtí, aby tím daly náhradu za pokání, které hříšníci nekonají, a účinněji hříšníkům vyprošovaly obrácení. Tato cesta ke svatosti byla sestrami kolem Terezky praktikována a vychvalována.13
Terezka k této zbožnosti vzhlížela s úctou, sama ale vnímala, že toto není cesta pro ni. To, co by pro Boha mohla a chtěla vykonat ona, jí konečně svitlo v neděli 9. června 1895, kdy se slavil svátek Nejsvětější Trojice. Když opět přemýšlela o duších, které se obětují Boží spravedlnosti, napadlo ji, že také jiné Boží vlastnosti si zaslouží velkou úctu a zbožnou odevzdanost. A sama za sebe se takto zaměřila na Boží milosrdenství.

Vždyť Bůh je milosrdná Láska a touží svou lásku vlévat do srdcí lidí. Jenže se setkává s odmítáním a nezájmem.

„Můj Bože, zůstane tvá zhrzená láska v tvém srdci? Zdá se mi, že kdybys našel duše, které by se obětovaly jako celopal tvé lásce, rychle bys je strávil, zdá se mi, že bys byl šťasten, kdybys nemusel potlačovat vlny nekonečné něhy, které jsou v tobě... (...) Ježíši, kéž jsem já tou šťastnou obětí! Sežehni svůj celopal ohněm své božské lásky!...“ (AS 172.)

V tu neděli ráno hned po mši svaté přiměla Terezka svou rodnou sestru Celinu a šly požádat matku Anežku, aby jim dovolila obětovat se milosrdné Lásce. Převorka jim to dovolila, aniž se nad tím pozastavila, a Terezka teprve potom Celině důkladněji vysvětlila, o co půjde. Pak sepsala „Úkon obětování se milosrdné Lásce“ a společně se jej v úterý pomodlily, vykonaly jej. Jak jsme zmínili, Terezka o tom psala na posledních stranách rukopisu A. Vnuknutí, aby se odevzdala milosrdné Lásce, vyjádřila slovy: „mně dal své nekonečné milosrdenství,“ a tento svůj vnitřní objev krátce shrnula: „pochopila jsem víc než kdy jindy, jak Ježíš touží být milován“ (AS 171). Již o několik odstavečků výše v rukopise A Terezka zdůraznila, že zaměření se na lásku ji velmi osvobodilo (AS 170):

  • nyní za svůj jediný úkol při všem, co dělá, považuje milovat;
  • věří, že Láska, které se odevzdala, dokáže vše, co najde v Tereziině duši, přetvořit v sebe;
  • to Terezku osvobozuje zejména od strachu z jejích poklesků a nevěrností: láska je rychle stráví!
  • proto je cesta lásky „sladká“, zanechává v duši „jen pokorný a sladký mír v hloubi“.

To má konkrétní podoby: nadále už Terezce to, že někdy usíná při rozjímání, není důvodem ke znepokojení a smutku: já se nermoutím... myslím, že malé děti se svým rodičům líbí stejně když spí, jako když jsou vzhůru... Svou duchovní vyprahlost už nepřičítá své nedostatečné vroucnosti a věrnosti, ale raduje se z ní. Teď už nemám žádné přání, jenom milovat Ježíše až k zbláznění (AS 169).
Terezka s radostí napsala, že její obětování se milosrdné Lásce v ní způsobilo obrovské účinky: zaplavil ji oceán milostí, milosrdná Láska ji obnovuje, očišťuje, pobízí ji stále konat s největší odevzdaností Boží vůli. Obětování se milosrdné Lásce je poslední z milostí, které Terezka v rukopise A zmínila (AS 170-172).

4. Úkon obětování se milosrdné Lásce

Terezčino obětování se milosrdné Lásce v úterý 11. června 1895 představovalo jeden z vrcholů jejího života. Nešlo jen o nějakou modlitbičku mezi mnoha jinými, ale o velmi důležitý úkon, který měl ohromný dopad na její život: „řeky nebo spíš oceán milostí zaplavily mou duši“ (AS 172). Proto je tento její text uveřejňován jako součást jejích Autobiografických spisů.

Vyzvihněme několik myšlenek z Úkonu obětování se milosrdné Lásce(AS 256-258):

  • Vůbec první myšlenka: „toužím tě milovat a působit, abys byl milován,“ naprosto není samozřejmá. Víme z minulosti i ze současnosti, že náboženství může být pojímáno také úplně jinak: jako povinnost, jako tradice, jako zásady mravného chování atd.
  • A záměr: „toužím dokonale plnit tvou vůli a dospět na stupeň slávy, kterou jsi mi uchystal,“ tedy také důraz na to, co chce Bůh, a na naplnění jeho plánu s námi, představuje ideál, který často ztrácíme ze zřetele.
  • Terezka zná svou nemohoucnost, a proto se spojuje s Pánem Ježíšem, se svatými a s Pannou Marií a s jejich láskou k Bohu. A pozor: tyto všechny ona vnímá jako osoby milující Boha.
  • I Terezka (jako sestry, které se obětovaly jako celopal Boží spravedlnosti) se nabízí a dává Bohu zástupně za druhé, za hříšníky: Chtěla bych tě potěšit za nevděk zlých lidí... Jejím cílem je: abych ti dělala radost, abych potěšila tvé Nejsvětější Srdce a zachraňovala duše, které tě budou věčně milovat.
  • Nechce hromadit zásluhy pro nebe, ale namáhat se jenom z lásky k Ježíši. Navečer svého života se objevím před tebou s prázdnýma rukama, neboť nežádám, Pane, abys počítal mé skutky. Jejím jediným bohatstvím je prostě Ježíš a láska, která ji s ním spojuje.
  • Úkon sebeobětování má nastavit trvalou důvěrnou blízkost mezi Ježíšem a Terezkou: Zůstaň ve mně jako ve svatostánku, nevzdaluj se nikdy ze své malé hostie. Podobně: Abych setrvávala v úkonu dokonalé lásky, obětuji se, můj Bože, jako celopal tvé MILOSRDNÉ LÁSCE a prosím tě, abys mě ustavičně stravoval a zaplavoval mou duši proudy své nekonečné něhy a abych se takto stala mučednicí tvé Lásky...
  • V tomto spojení v oboustranné lásce chce Terezka dospět až na sám konec svého života: Až mě toto mučednictví připraví, abych mohla předstoupit před tebe, kéž konečně způsobí mou smrt a kéž se má duše bez prodlení vrhne do věčného objetí14 tvé Milosrdné lásky!...“
  • Svou věčnost si Terezka představuje takto: zmizí stíny a já tě budu moci ujišťovat o své lásce ve věčném setkání tváří v tvář!...
  • (Ale na věčnosti zatím není, takže nyní:) Můj Miláčku, chci ti při každém úderu svého srdce nesčetněkrát obnovovat toto obětování...

5. Potvrzující zážitek vnitřního ohně

Pro Terezku osobně byl důležitým ujištěním o tom, že její obětování se milosrdné Lásce je správná cesta, prožitek, kterého se jí dostalo ještě v tomtéž týdnu – ve čtvrtek nebo v pátek. I když o něm ještě týž den vyprávěla matce Anežce, ta tím – zdá se – byla pouze zneklidněna, a proto Terezka v rukopise A (psaném pro matku Anežku) se o něm ani slovem nezmínila. Ale máme o něm svědectví v Posledních rozhovorech,15 protože matka Anežka na něj ani po dvou letech nezapomněla, ale 7. 7. 1897 se nemocné Terezky na něj zeptala. Terezka jí ho popsala takto:

„Nuže, začínala jsem se modlit křížovou cestu. Tu pojednou jsem byla uchvácena tak prudkou láskou k Bohu, že to nemohu vyjádřit jinak, než že to bylo tak, jako bych byla celá ponořena do ohně. Ó, jaký oheň a jaká sladkost zároveň! Hořela jsem láskou a cítila jsem, že jedna minuta, jedna vteřina navíc a nemohla bych snést tento žár, aniž bych zemřela. Tu jsem pochopila, co říkají svatí o těch stavech, které tak často zakoušeli. Pokud jde o mne, zakusila jsem to jen jedenkrát a jen na jediný okamžik, pak jsem hned znovu upadla do své obvyklé vyprahlosti“ (Vs 52).

Jako ve Starém zákoně byly celopaly pro Hospodina spáleny na oltáři, tak i v Terezčině mysli bylo obětování se Lásce spojeno s obrazem ohně, který stravuje to, co v něm hoří. Takže prosila Ježíše: „Sežehni svůj celopal ohněm své božské lásky!“ (AS 172.) Proto si Terezka svůj mystický prožitek vnitřního ohně vysvětlila jako znamení od Ježíše, kterým jí projevil, že její úkon obětování se je mu milý a že jej přijal. Odborníci ve spirituální teologii nazývají tento její prožitek „zranění láskou“ (dle Pís 2,5 a 5,8).

Dobře si povšimněme toho, že oheň Lásky není pro Terezku symbolem zničení, tedy zániku, přeměny v nic. Terezka účinky božského ohně lásky na svou duši vyjádřila slovy: „Zdá se mi, že od toho šťastného dne Láska mě proniká a obklopuje, zdá se mi, že v každém okamžiku mě tato milosrdná Láska obnovuje, očišťuje mou duši a nenechává v ní ani stopu hříchu“ (AS 172). Oheň lásky Terezii posvěcuje, neškodí jejímu životu, ale činí ho kvalitnějším.

6. Nabídka úkonu obětování se Lásce dalším sestrám

Terezka nabízela také dalším sestrám, aby se obětovaly za celopal milosrdné Lásce. Rozhovor, který se přitom odehrál mezi Terezkou a její sestrou Marií, nám umožňuje ještě víc porozumět tomu, jak Terezka obětování se Lásce chápala. Když totiž Marie její návrh odmítala s odůvodněním, že Bůh by ji vzal za slovo a seslal by na ni nějaké utrpení, Terezka jí odpověděla:

„Docela vás chápu, ale obětovat se Lásce, to vůbec není totéž jako nabídnout se spravedlnosti. Člověk netrpí víc. Jde jenom o to lépe milovat Boha za ty, kdo ho milovat nechtějí.“16

(Pokračování v příštím čísle.)

Připomínáme

Přihlášení