KARMEL

P. Salvador Ros García, OCD1

Mezi první a nejlepší čtenáře svaté Terezie, jak co se týče jejích spisů – a to ještě předtím, než byly vydány – tak co se týče její duše – oné jiné knihy, kterou její vnitřní učitel2 psal v ní, dokud se neproměnila v živý text: „Mnoho věcí, které zde píši, nejsou z mé hlavy, nýbrž mi je řekl tento můj nebeský Učitel“ (Ž 39,8; 14,8; 23,1)3 – je třeba jmenovat svatého Jana od Kříže, prvního bosého karmelitána; toho, který žil v její blízkosti nejdéle; jediného, který zakusil její vyučování; toho, který opravdu poznal skrytá tajemství její duše; který ji uměl nasměrovat k nejvyšším zkušenostem jejího mystického putování; toho, který později tyto zkušenosti systematizoval a kterému – celkem vzato – na ní nejvíc záleželo, kdo se plně ztotožnil s rozletem jejího ducha.

A právě takový způsob četby, jenž není jen povrchní nebo vedený zvědavostí (jako četba prostého diváka, který čte věci zvnějšku), nýbrž vnímající zevnitř, sebe v to zahrnujícím či empatickým způsobem, kdy se čtenář stává skutečným účastníkem a spoluautorem textu, si klademe za cíl ukázat v této přednášce. A podáme Vám ji v narativní podobě, jako kdyby se jednalo o film, i shodně s obvyklou trojčlennou strukturou či členěním (navození, zápletka a rozuzlení), ba dokonce i s použitím techniky flash-back, to znamená tak, že začneme závěrem, předjímajíce poslední záběr, abychom byli hned nyní schopni retrospektivního pohledu.

Záběr, který představíme svému zraku a kterým začneme tento virtuální film, je pohled na fra Jana od Kříže, čtoucího první vydání děl matky Terezie, připravené fra Ludvíkem z Leónu a publikované v Salamance v polovině roku 1588, šest let po smrti světice. Tento nádherný svazek věnovali představení Řádu císařovně Marii Rakouské „jako nejcennější klenot, který máme“ a stal se skutečným bestsellerem, neboť během necelých šestnácti měsíců vyšel třikrát.4

Jak je známo, slavné první vydání tereziánských spisů se formálně představovalo jako trilogie: Kniha života, Cesta dokonalosti a Vnitřní hrad, přičemž každé z těchto děl bylo doplněno o řadu krátkých textů. Jako dodatky ke Knize života přiřadil editor na dvacet úryvků z Duchovních relací, mezi nimi i popis duchovního manželství, tedy události, k níž došlo v Ávile dne 18.#listopadu 1572, poté co světice přijala eucharistii z rukou fra Jana od Kříže (srov. R 34).5

Představme si nyní překvapení Jana od Kříže, když čte tuto tereziánskou pasáž a v textu vidí vytištěno své jméno, jméno jediného bosého karmelitána, který je výslovně uvedený v prvním vydání!6 I když jsou o Janu od Kříže v prvním vydání i jiné, skrytější zmínky, od této výslovné a významné se nyní můžeme vrátit pohledem zpět a zahájit chronologický sled filmu.

1. Navození: první léta (1567–1572)

Všechno začalo jedním setkáním, a to setkáním prozřetelnostním, v Medině del Campo koncem srpna roku 1567, kdy „se stalo, že tam přicestoval jeden mladý otec, který studoval v Salamance“ (Z 3,17). Ona, matka Terezie, měla tehdy dvaapadesát let; on, bratr Jan, pětadvacet (tedy stejné číslice, jen v přehozeném pořadí). Ona, kromě toho, že přijela do Mediny založit svůj druhý klášter a pustit se tak do šíření Reformy, hledala také mladé kandidáty, ochotné začít mezi bratry projekt, podobný tomu, který se šířil mezi mniškami, a měla pro tento záměr rovněž písemná svolení k zakládání od generála Rubea.7 Bratr Jan, nedávno vysvěcený na kněze, přicestoval do Mediny, aby tu slavil primiční bohoslužbu, ovšem ve stavu neklidu co do povolání, neboť byl pokoušen k útěku do kartouzy.

Socha svatého Jana od Kříže v poutním kostele Panny Marie Karmelské v Kostelním Vydří.
Právě při tomto prozřetelnostním setkání s mladým primiciantem se matka Terezie důvěrně dozvěděla o jeho kartuziánském rozhodnutí: „dozvěděla jsem se, že chce jít ke kartuziánům“. Ona sama nám popisuje, jakým způsobem Jana získala pro svůj projekt: „když jsem s ním mluvila, byla jsem velmi potěšena. Řekla jsem mu, co jsem měla v úmyslu, a snažně jsem ho žádala, aby ještě posečkal, až nám Pán dá klášter, a jak velkým dobrem by bylo, kdyby se mohl zdokonalit a zůstat přitom ve svém vlastním Řádu, a jak mnohem víc by tím posloužil Pánu“ (Z 3,17). Bratr Jan svolil: „On mi dal slovo, že tak udělá, jen aby se to příliš neprotahovalo. Když jsem viděla, že již mám pro začátek dva bratry, zdálo se mi, jakoby celá záležitost již byla hotova, i když jsem dosud nebyla úplně spokojena s převorem, a tak jsem nějakou dobu vyčkávala, a také, abych měla kde začít“ (tamtéž).8 Mezitím se bratr Jan vrátil do Salamanky a zapsal se na univerzitě jako student teologie, vědom si toho, že tuto církevní kariéru nedokončí.

Na konci tohoto prvního kurzu teologie, jediného, který v Salamance absolvoval (budoucí učitel církve opustil Salamanku, aniž by dosáhl nejnižšího titulu bakaláře!), se bratr Jan znovu vrátil do Mediny, aby s matkou projednal záležitosti Reformy. Ona jej chtěla předem seznámit „s naším způsobem chování“, a proto ho 9. srpna 1568 vzala s sebou na založení do Valladolidu, aby zblízka viděl nový životní styl, v oněch dnech ještě bez klauzury, protože se upravoval dům, a „aby dobře poznal všechny věci, jak co do umrtvování, tak co do stylu sesterství a rekreace, které máme společné;9 že všechno je s takovou umírněností, aby to sloužilo pouze k pochopení toho, čeho se nedostává sestrám, a abychom si dopřály trochu úlevy a byly pak s to snášet přísnost Řehole“ (Z 13,5).10 Nikoli tedy středověká osamocenost a přísnost kartouzy, kterou hledal bratr Jan, nýbrž lidštější styl života, sesterství/bratrství, rekreace a sdílení.

Po několik měsíců zůstal bratr Jan v tomto jedinečném valladolidském noviciátu a s tak mimořádnou novicmistrovou, jako jediný bosý karmelitán, který mohl zakusit vedení a společný život se Zakladatelkou, na kterou ovšem zároveň on sám, i když byl tak malé postavy, dělal dojem svou lidskou a duchovní velikostí: „Byl tak dobrý, že alespoň já sama jsem se od něj mohla naučit mnohem víc než on ode mne; ovšem to nebylo to, co jsem dělala, protože jsem mu chtěla předat styl chování sester“ (Z 13,5).11 A je velmi pravděpodobné, že také tam, (tehdy) ve Valladolidu, se bratr Jan pustil do četby tereziánských spisů, právě v oněch dnech, kdy světice revidovala, opravovala a doplňovala druhý rukopis Cesty dokonalosti, ba i s přidáním několika nových stran, které sepsala dokonce potřetí.

Koncem září bratr Jan z Valladolidu odcestoval, aby šel připravit dům v Duruelu, první mužský konvent tereziánské reformy. Přípravy (založení tohoto konventu) a (jeho) počátky jsou velmi dobře známy díky mimořádné kronice, kterou vytvořila samotná svatá Terezie ve své Knize o zakládáních,12 když sama toto místo počátkem března 1569 navštívila. Napůl v okouzlení, napůl ironicky neskryla jisté rozčarování, když viděla, jak se otec Antonio Heredia zdál být fascinován přísností, a ona musela mírnit jeho excesy:
„Poté, co jsme promluvili s oněmi otci a já s nimi probrala pár věci, zvláště, jak jsem slabá a ubohá, velmi jsem je prosila, aby ve věcech kajícnosti nepostupovali s takovou přísností, neboť ji měli velmi velkou; a jelikož mě touha a modlitba, aby mi Pán dal někoho, kdo by začal, stály tolik, a viděla jsem tak dobrý začátek, bála jsem se, aby démon nehledal způsob, jak by s tím skoncoval dřív, než se uskuteční to, po čem jsem toužila já“ (Z 14,12).

Bolestnější byla zkušenost konventu v Pastraně, kam později, totiž na jaře 1572, bude muset světice bratra Jana od Kříže poslat, aby umírnil „kajícnosti zvířat“ (což je jeho vlastní vyjádření)13 a nevhodné projevy přísnosti, které se ujaly v onom noviciátu, vedeném novicmistrem Andělem od svatého Gabriela, jehož samotná svatá Terezie v jednom ze svých výjimečných negativních hodnocení popisuje jako „velmi mladého, nevzdělaného, minimálně obdarovaného k vedení a bez prozíravosti“ (Z 23,9). Mladinký novicmistr byl díky rozvážnosti bratra Jana odvolán, avšak rigoristický proud, který ztělesňoval, nevyschl a převládal při založeních, která se s překvapivou hbitostí šířila směrem na jih: Altomira (1571), La Roda (1572), Granada (1573), La Peñuela (1573), Amodóvar del Campo (1575), atd.

Ze španělštiny přeložil otec Vojtěch od sv. Hedviky OCD,
redakčně upraveno.

karmelitky KV freska

Vyobrazení svatých karmelitek v poutním kostele Panny Marie Karmelské v Kostelním Vydří. Terezie z Avily stojí uprostřed, pero a kniha v jejích rukou připomínají její duchovní spisy. Před ní klečí její spolupracovnice, Anna od Ježíše (†1621) a vpravo s korunou na závoji bl. Františka d’Amboise (†1485). Vpravo vedle Terezie svatá Marie Magdalena de Pazzi (†1607) drží veliký kříž a nástroje Kristova umučení. Zcela vlevo drží mučednickou palmu bl. Terezie od sv. Augustina (†1794), převorka v Compiegne, popravená i s komunitou sester za francouzské revoluce. V pozadí je vyobrazena bl. Marie od Andělů (†1717) z Turína.

Svatý Jan od Kříže, čtenář svaté Terezie (2. část)

Připomínáme

09 pro 2024;
17:30 - 19:30
Setkání terciářů Brno
14 pro 2024;
00:00
sv. Jan od Kříže, kněz a učitel církve
14 pro 2024;
15:00 - 19:00
Setkání terciářů Frýdlant n. Ostravicí
03 led 2025;
00:00
sv. Cyriak Eliáš Chavara, kněz
04 led 2025;
09:00 - 13:30
Setkání terciářů Praha - Liboc

Kalendář

prosinec 2024
Po Út St Čt So Ne
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

Přihlášení