P. Salvador Ros García, OCD
2. Zápletka: ústřední desetiletí (1572–1582)
Počátkem června 1572 se matka Terezie a bratr Jan od Kříže znovu setkali, tentokrát v Ávile v klášteře Vtělení a při společném poslání, které jim bylo svěřeno apoštolským vizitátorem, otcem Pedrem Fernándezem: vštípit reformní model mezi obutými, ona jako převorka a on jako kaplan a zpovědník kláštera. V září, čtyři měsíce po jeho příjezdu, svatá Terezie zaznamenávala již první dobré výsledky bratra Jana: „Velký užitek zde působí tento bosý karmelitán, který zde zpovídá; je to fra Jan od Kříže.“1 A o něco málo později to opakuje znovu: „zde již delší dobu zpovídá jeden z nich, velmi svatý; způsobil tu velký pokrok.“2
Janovi od Kříže bylo tehdy rovných třicet let, knězem byl pět let a prakticky pět let také bosým karmelitánem v tereziánské reformě. Doba jeho pobytu v Ávile se protáhne na dalších pět dlouhých let (1572–1577), která dosud nebyla příliš prostudována a která budou přitom rozhodující pro mnoho věcí, především první tři z nich, kdy se svatou Terezií sdílel společné zkušenosti a kdy se vzájemně obohacovali. To bylo nejdelší období, kdy těmto dvěma mystikům bylo dopřáno žít v bezprostředním vzájemném kontaktu a kdy – dá se říci – Jan do hloubky poznal tereziánského ducha a Tereziiny spisy, především Knihu života. Existuje o tom průkazná dokumentace.
Předně víme, že kolem poloviny listopadu roku 1572 za přičinění bratra Jana od Kříže dospěla matka Terezie na vrchol svého mystického putování. Stalo se tak díky milosti duchovního manželství, události, kterou jsme zmínili na začátku a kterou ona sama popsala těmito slovy:
„Když jsem byla ve Vtělení, druhým rokem, co jsem tam byla převorkou, v oktávu svatého Martina, když jsem přijímala, otec bratr Jan od Kříže – který mi podával Nejsvětější Svátost – rozlomil hostii pro další sestru. Napadlo mě, že mu nechyběly hostie, nýbrž že mě chtěl umrtvit, protože jsem mu řekla, že mě těšilo, když byly hostie velké (ne snad, že bych nevěděla, že to nic nemění na tom, že je tam celý Pán, i kdyby šlo o velmi malý kousíček). Jeho Majestát mi řekl: „Neboj se, dcero, neboť nikdo tě ode Mne nemůže odtrhnout“ (srov. Řím 8,35); tím mi dal najevo, že to není důležité. Pak se mi zpřítomnil obrazivým viděním jako jindy, velmi v nitru, a podal mi pravou ruku a řekl mi: „Pohleď na tento hřeb, který je znamením, že ode dneška jsi mou nevěstou. Dosud sis to nezasluhovala; od této chvíle však si budeš hledět mé cti jako svého Stvořitele a jako svého Krále a svého Boha, nýbrž jako má skutečná nevěsta: má čest je tvou a tvá je mou“ (srov. Pís 6,3). Tato milost ve mně způsobila takový účinek, že jsem byla údivem bez sebe a zůstala jsem jako vyvedená z míry a řekla jsem Pánovi, aby buďto roztáhl mou nízkost nebo mi neudílel tolikerou milost; neboť se mi s jistotou zdálo, že to přirozenost nemůže snést. Zůstala jsem tak celý den velmi pohroužená. Později jsem pocítila velký pokrok, a větší zmatek a sklíčenost, když jsem viděla, že nejsem k ničemu při tak velkých milostech“ (R 34).3
Víme také, že oba prožili některé milosti společně, jako je tomu například u epizody, k níž došlo dne 17. května 1573, o slavnosti Nejsvětější Trojice, kdy je sestra Beatrix od Ježíše překvapila při vytržení v hovorně kláštera Vtělení:
„Když byl s naší svatou matkou v hovorně Vtělení, a já před ní, zmocnil se ho poryv modlitby, takže se zvedl ze židle a zůstal stát na nohou. Když se ho naše svatá matka zeptala, šlo-li o modlitbu, odvětil jí prostě: myslím, že ano.“4
Právě o tajemství Trojice budou oba psát v roce 1577: ona v klášteře svatého Josefa v Ávile při popisu posledních dvou příbytků Vnitřního hradu a on v klášterním vězení v Toledu, v Romancích „In principio erat Verbum“, básnické skladbě o třech stech desíti verších, nejdelší z celé jeho poetické tvorby, kde shrnuje a nechává vykrystalizovat celou svou mystickou teologii.
Vztah bratra Jana s matkou Terezií z Ávily se stane rozhodujícím nejen pro jeho duchovní vyučování, nýbrž i pro jeho literární produkci, která se rodila právě v době, kdy vrcholila tvorba její. Tehdy, v tomto rámci duchovního sdílení a komunitních rekreací, se zrodily první Janovy básně, jako Entréme donde no supe („Vstoupil jsem, kde jsem nevěděl“) aneb „verše ohledně extáze silné kontemplace“, kde dokonale popisuje svou mystickou zkušenost, jak z hlediska svého vlastního života (první tři strofy), tak z hlediska didaktického (pět zbývajících), a mluví o vědě, o které by nic nedokázali říci jeho salamanští učitelé, o „chápání v nechápání, / vší vědy překročení“, jež se podobá tomu, co svatá Terezie popsala v Knize života:
„Nuže, pojďme k tomu, co zde duše cítí uvnitř. Ať to vyjádří někdo, kdo to dokáže, neboť to nelze ani pochopit, natožpak vyjádřit! Přemýšlela jsem, když jsem to chtěla popsat (hned po přijímání, kdy jsem setrvávala v této modlitbě, kterou popisuji), co v onu dobu dělá duše. A Pán mi řekl tato slova: „Celá se rozpadá, dcero, aby se více uvedla do Mne. Už to není ona, kdo žije, nýbrž Já“ (srov. Gal 2,20). Jelikož nemůže plně porozumět, co chápe, jde o chápání v nechápání. Kdo to zakusil, něčemu z toho porozumí, neboť jasněji to nelze vyjádřit, jelikož to, co se zde děje, je tak temné. Mohu pouze říci, že se jí zpřítomňuje, že je spolu s Bohem a zůstává v ní jistota, že tomu žádným způsobem nemůže přestat věřit. Zde selhávají všechny mohutnosti a vypojují se tak, že žádným způsobem – jak jsem řekla – se nevnímá, že by pracovaly. Myslela-li na nějaký úryvek,5 vytrácí se jí z paměti tak, jako kdyby jej tam nikdy neměla; čte-li, nic si z toho nemůže připomenout ani se u toho zastavit; recituje-li modlitby, podobně. Takže neodbytné můrce se zde spálila křídla; už nemůže dál poletovat. Vůle musí být plně zaměstnána milováním, avšak nechápe, jak miluje. Rozum, pokud něco chápe, nechápe, jak chápe; přinejmenším nemůže porozumět ničemu z toho, co chápe. Mně se nezdá, že by rozuměl, neboť – jak říkám – nechápe se. Ani já to plně nechápu“ (Ž 18,14).
Jinou básní svatého Jana z této doby, která má rovněž vztah ke svaté Terezii, je glosa Vivo sin vivir en mí („Žiji, aniž bych žil v sobě“), vyvolaná toutéž duchovní situací a společnými prožitky a sepsaná jako společný projekt, včetně stejného počtu strof (8) a veršů (59), byť s odlišným zaměřením: báseň Jana od Kříže je písní naděje jako řešení jeho „bolestné touhy vidět Boha“, zatímco Tereziina je spíše zpěvem lásky.6
A jeho první spisek, napsaný formou prózy, také vděčí za svůj vznik šťastné tereziánské okolnosti, když světice v roce 1576 z Toleda navrhla čtyřem ávilským spolubesedníkům (Franciscovi de Salcedo, Juliánovi z Ávily, Lorenzovi de Cepeda a fra Janovi od Kříže), aby každý z nich napsal své objasnění či komentář ke slovům: „Hledej sebe ve Mně.“ Všichni čtyři to, co k tomu napsali, četli v hovorně kláštera svatého Josefa v přítomnosti místního biskupa dona Álvara de Mendoza, který jejich komentáře vzal a poslal světici, aby je ohodnotila. Její odpovědí v humorném duchu a se záměrem nikoho z nich nepochválit, je slavný Vejamen („Pamflet“), z jehož textu vysvítá, že spisek Jana od Kříže musel být dost dlouhý: „Avšak odpouštím mu jeho omyly“ – končí světice část věnovanou Juliánovi z Ávily – „neboť se nerozepsal tak zeširoka jako můj otec, bratr Jan od Kříže“ (č. 5), a to o „velmi dobré nauce pro toho, kdo by chtěl konat cvičení, jak to dělají v Tovaryšstvu Ježíšovu“ (č. 6); především však je z textu zřejmé, že již začal používat výrazivo a základní tématiku svého budoucího mystického systému: „hledání Boha“, „mrtvi pro svět“, „stát se jedním s Bohem ve sjednocení“, „dokonalá kontemplace“, „mluvit stále o Bohu“, apod.7
Škoda, že tento spisek určený světici, první z děl svatého Jana v próze, se nedostal do rukou i nám, neboť by nám umožnil ověřit si, do jaké míry již Jan měl vytvořený svůj mystický systém (s jistotou víme především o existenci tří klíčových pojmů: popření, sjednocení a kontemplace). Do téhož lidského a duchovního kontextu je kromě toho třeba zařadit v opačném směru žertovný výrok Jana od Kříže, kdy spolusestrám matky Terezie řekl, že „když se (Terezie) zpovídá, úchvatně omlouvá sebe samu“.8
Když svatá Terezie skončila své tříletí jako převorka v klášteře Vtělení, pokračovala ve své zakladatelské činnosti v Andaluzii (v Beasu de Segura a v Seville), ovšem pak se počátkem července 1577 znovu vrátila do Ávily, rozhodnuta změnit jurisdikci (právní příslušnost) kláštera svatého Josefa. A odtud znovunavázala duchovní kontakt s Janem od Kříže, který byl nadále kaplanem a zpovědníkem kláštera Vtělení. Začalo tak další období intenzivního vztahu mezi nimi, které trvalo pět měsíců.
Světice přijela z Toleda a přivezla si s sebou rozepsané dílo, Vnitřní hrad, které tam začala psát počátkem června. Již měla popsáno pětačtyřicet listů (až po třetí kapitolu pátých příbytků) a činí v něm několik narážek na svého milovaného učitele Jana od Kříže. Tak například na začátku čtvrtých příbytků:
„Já se namáhala s tím lomozem myšlení, někdy pěkně stísněná, a bude to něco přes čtyři roky, kdy jsem ze zkušenosti pochopila, že myšlení (nebo obrazotvornost, aby se to lépe pochopilo) není rozum, a zeptala jsem se na to jednoho vzdělance a ten mi potvrdil, že je to tak, což pro mne znamenalo nemalé uspokojení“ (4H 1,8).9
Zmiňovala se o něm také, když mluvila o známkách opravdové lásky, a to ze strany jí dobře známých duchovních osob:
„Znám osoby, které jdou cestou lásky tak, jak mají jít, jen aby sloužily svému ukřižovanému Kristu, takže ho nejen neprosí o okoušení ani po nich netouží, nýbrž jej dokonce prosí, aby jim nebyla dána“ (4H 2,9).
Už v Ávile, po dlouhé odmlce, trvající „takřka pět měsíců od doby, kdy jsem začala, až dosud“ (5H 4,1), napsala světice v listopadu 1577 zbytek Vnitřního hradu na jeden zátah: pětašedesát listů, od čtvrté kapitoly pátých příbytků až po závěrečné vyvrcholení těch sedmých; celkem šestnáct nových kapitol z dvaadvacíti, které kniha obsahuje. Když znovu začala psát, začala v této prostřední části knihy používat snubní symboliku, a to s další narážkou na Jana od Kříže, pro kterého tato snubní symbolika představovala bezpochyby oblíbené téma při promluvách a rozhovorech:
„Již jste jistě mnohokrát slyšely, že se Bůh duchovně snoubí s dušemi. Požehnáno buď jeho milosrdenství, které se chce natolik pokořit! A i když se jedná o hrubý příměr, osobně nenacházím jiný, který by lépe dal na srozuměnou to, co mám v záměru vyložit, než svátost manželství“ (5H 4,3).
A v šestých příbytcích, když mluví o jistých mimořádných mystických jevech, zmiňuje se o dvou osobách se stejnými prožitky a stejným názorem na věc. Jsou jimi ona sama a Jan od Kříže:
„Vím o jedné osobě, které Pán udělil některé z těchto milostí, ba o dvou – přičemž jednou z nich je muž – kteří natolik toužili sloužit Jeho Majestátu na svůj vlastní účet, bez těchto velkých obdarování, a byli tak žádostiví strádat, že si našemu Pánu stěžovali, že se jim takto udílí, a kdyby mohli tyto dary nepřijmout, vyhnuli by se jim“ (6H 9,17).10
Svatá Terezie dokončila knihu Vnitřní hrad dne 29. listopadu 1577 a jen tři dny nato, v noci z 2. na 3. prosince, došlo k únosu svatého Jana od Kříže. Takže je nemyslitelné představovat si, že by tehdy mohl stihnout rukopis této Tereziiny knihy číst. Vztah mezi oběma mystiky se přerušil na dlouhých devět měsíců uvěznění Jana od Kříže v Toledu; a tyto měsíce byly dlouhé i pro matku Terezii i pro Reformu, která byla ohrožena ze všech stran a nacházela se na samém pokraji zániku.
Celá Tereziina korespondence, od prvního dne Janova uvěznění až po jeho útěk, je výbuchem něhy a obav o jejího prvního bosého karmelitána. V dopisech každému, kdo byl ochoten jí naslouchat (včetně krále), projevuje Terezie velmi silně svůj strach o jeho život, opakuje, že by dala přednost tomu, aby upadl do rukou Maurů, „protože by snad měli více slitování“; hledá možné vlivné kontakty; počítá dny jeho nepřítomnosti, kdy o něm nemá zprávy, protože neznalost místa, kde se nachází, ji sráží nejvíc (během celého věznění se opravdu nikdy nedozvěděla, kde se Jan nachází)11 a zoufá si nad tím, jak ho opustili jeho spolubratři, nad nečinností představených Reformy a nad tím, že se nikdo neznepokojuje o jeho osud: „Leká mě to začarování fra Jana od Kříže (...) Nevím, co se to děje, že se nikdo nerozpomene na tohoto světce“.12
Později, když si je už jistá tím, že Jan je opět na svobodě, ona sama si pospíší sdělit tuto zprávu otci Graciánovi v barvitém dopise, který stojí za to zde ocitovat, jelikož jde o nejrozšířenější verzi a poněvadž činí z prvního bosého karmelitána symbol mučedníka:
„Říkám vám, že mám stále před sebou, co udělali fra Janovi od Kříže, a nevím, jak může Bůh snést podobné věci, neboť ani Vy, otče, nevíte všechno. Po celých těch devět měsíců byl v takové celičce, že se tam ani nevešel, jakkoli je tak malý, a za celou dobu si nemohl vyměnit ani tuniku, ačkoli byl blízko smrti. Tři dny předtím, než utekl, mu podpřevor dal jednu svou košili; a velmi drsná bičování, aniž jej kdokoli mohl vidět. Obrovsky mu závidím. Troufala bych si vsadit se, že náš Pán v něm našel velké bohatství pro takové mučednictví! A je dobré, aby se o tom vědělo, abychom se měli víc na pozoru před těmito lidmi. Bůh jim odpusť, amen. Měly by se sesbírat informace, aby se ukázalo nunciovi, co udělali tomu svatému bratru Janovi, který je bez viny, což je skutečně politováníhodné. Řekněte to bratru Heřmanovi a on to udělá, neboť je v tom velmi schopný“ (D 249 otci Graciánovi ze dne 21.–22. srpna 1578).13
A když ho, ještě vyčerpaného, poslali bratři na kapitulu do Almodóvaru, matka mu dále projevovala svou něhu a bděla (jako jediná!) nad jeho životem v dalším antologickém dopise:
„Velkou bolest mi způsobilo, jaký život musel vést bratr Jan a že ho teď nechali v tak špatném stavu hned jít tam. Kéž se líbí Bohu, aby nám neumřel. Postarejte se, otče, aby ho v Almodóvaru hýčkali, a prokažte mi tu laskavost, aby odtamtud hned zase nemusel jít dál. A neopomeňte ho pozdravovat. Hleďte na to nezapomenout. Říkám Vám, že zbude málo takových, otče, jako je on, pokud umře“ (D 255 otci Graciánovi z poloviny září 1578).
Ani při této ani při jiných příležitostech nebyla matka Terezie svým milovaným otcem Graciánem vyslyšena. Bratr Jan byl poslán do Andaluzie. Krátká pozdější setkání a především kontakt formou dopisů pomáhaly matce Terezii a fra Janovi udržovat dosažený pokrok (v porozumění si) i navzdory zeměpisné vzdálenosti. V tomto vzájemném obdivu si dokonce oba přečetli příslušné stránky spisů toho druhého, jak to učinila světice na své cestě do Mediny del Campo v půli roku 1579, kdy si s sebou vzala sešity „duchovních písní“, které složil Jan od Kříže v toledském vězení, a sama tam zanechala jejich kopii a povzbudila řeholnice, aby je četly a zpívaly. Zde je svědectví, ve kterém je Terezie představena jako předchůdkyně čtenářů Duchovní písně:
„Když pobývala naše svatá matka Terezie v tomto klášteře, mluvila o něm s velkou úctou. A kromě jiných svatých a dobrých věcí, které říkala o zmíněném ctihodném otci v přítomnosti mé a mnohých jiných řeholnic tohoto kláštera, řekla, že zmíněný ctihodný otec dospěl k nejvyšší dokonalosti, k jaké může dospět člověk prostřednictvím své velké ctnosti a svatosti. A řeholní osoby z tohoto domu, které se s ním sdílely a rozmlouvaly s ním, říkaly velké věci o jeho životě a svatosti. A když byl na dlouhou dobu uvězněn v Toledu, ve svém vězení napsal a složil Písně Snoubenky. Ty zmíněná svatá matka přivezla do tohoto kláštera a požádala řeholnice, že by ji potěšilo, kdyby se jim věnovaly a zpívaly je. A od té doby se zpívaly a zpívají.“14
Ze španělštiny přeložil
otec Vojtěch od sv. Hedviky OCD,
redakčně upraveno.