Doporučujeme
P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Karmelitánské nakladatelství nyní vydalo knížečku o škapulíři a o mariánské zbožnosti s ním spojené. To byl podnět k volbě tématu mé přednášky při letošním celostátním setkání terciářů v Kostelním Vydří. Její obsah jsem ještě upravil a předkládám Vám jej nyní i v psané podobě. V českém překladu se kniha jmenuje: Pod ochranou škapulíře a napsal ji
polský bosý karmelitán Jerzy Zieliński. Ale já bych se přidržel jejího titulu v originále a přesně podle něj jsem nadepsal i tento článek.
Je obtížné říci o Panně Marii a pro prohloubení našeho vztahu k ní něco neotřelého, konkrétního a inspirativního (tj. vdechujícího ducha). Proto jsem na knížečku dost čekal. Chci Vám ji teď představit, ale ne ji převyprávět.
Něco nám v ní také nemusí „sednout“, jako snad slovní obraty „dát se do služby Marii“ či „otroctví“ (jakkoliv jde o pojem drahý sv. Ludvíku Grignionovi). Ale to nevadí. Aspoň si líp uvědomíme, jak „to máme“ s Pannou Marií my sami. A možná se díky knížečce seznámíme s něčím, co nepřijmeme hned, ale k čemu se třebas vrátíme v budoucnu. Zatím stačí, že o tom víme a víme, kde to hledat.
Pravděpodobně leccos z toho, co se v knize píše, nebude pro vás nové. Ale objevit nové není přece jedinou formou užitku, který nám četba přináší. Je cenné, že nám kniha při usebrané četbě připomene pozapomenuté. Nebo vyjádří slovy, co tušíme intuicí, a tak usnadní zapamatování si toho i sdělování toho druhým.
(Exercicie s Alžbětou od Trojice)
P. Conrad de Meester, OCD
I když v češtině vyšlo již několik knih bl. Alžbětě od Trojice,1 přece její vlastní texty jsou nám česky dostupné jen v krátkých útržkovitých citacích. Díky nové knížce z Karmelitánského nakladatelství, z níž nyní budu citovat a jejíž název i jméno jejího autora jsem vložil do názvu tohoto článečku, nám nyní konečně snadno a v úplnosti bude k dispozici jeden velmi důležitý Alžbětin text.
O Alžbětině životní cestě připomeňme na tomto místě jen to základní: Alžběta se narodila v roce 1880 a již od svých patnácti let toužila vstoupit do kláštera bosých karmelitek. Pro maminčin nesouhlas musela ale počkat až do své plnoletosti. V jednadvaceti tedy do kláštera vstoupila, ovšem již čtyři roky nato onemocněla nevyléčitelnou nemocí. Po roce, na jaře 1906 přijala „poslední pomazání“, protože se zdálo, že umírá. K tomu došlo po dalším půl roce, 9. listopadu 1906. Conrad de Meester vysvětluje:
V roce 1906, v nejhlubším fyzickém utrpení a s vědomím, že brzy uvidí Boha, prosí, aby směla vykonat své rekolekce, čas zřetelnější samoty v délce šestnácti dnů. „Odcházím se Svatou Pannou navečer jejího Nanebevzetí (15. srpna), abych se připravila na věčný život,“ píše2; to bude můj „noviciát pro Nebe“. Její převorka ji žádá, aby si „prostě poznamenávala, co dobrého ji napadne“. Alžběta s úsměvem souhlasí. Bude tedy psát z poslušnosti pro matku Germaine, ale nepochybně s předtuchou, že se tato velkorysá první čtenářka podělí s ostatními.
Jednalo se o soukromé „rekolekce“ (my asi běžněji používáme označení „exercicie“, ale význam je týž), které si sestry bosé karmelitky konaly a konají tak, že jednotlivá sestra se v těch dnech neúčastní programu komunity, ale modlí se v samotě.
Protože Alžbětiny zápisky z těch dní, které takto s Pánem strávila, jsou místy příliš hutné, Conrad de Meester ke každému dni připojil své úvodní poznámky a vždy pak i vypíchl několik námětů k následné modlitbě. Jeho cílem bylo učinit nám Alžbětiny myšlenky co nejdostupnějšími. A zároveň nám je podat tak, abychom si s jejich pomocí mohli snadno vykonat exercicie i my. V takovém prostředí a v tom rozsahu a tempu, jaké nám vyhovují.
S vděčností za tuto možnost od Alžběty se učit, být jí blízko, Vám nyní na ukázku z knihy předkládám osmý den z celkem šestnácti dní Alžbětiných duchovních cvičení.
P. Gorazd, O.Carm
P. Salvador Ros García, OCD1
Mezi první a nejlepší čtenáře svaté Terezie, jak co se týče jejích spisů – a to ještě předtím, než byly vydány – tak co se týče její duše – oné jiné knihy, kterou její vnitřní učitel2 psal v ní, dokud se neproměnila v živý text: „Mnoho věcí, které zde píši, nejsou z mé hlavy, nýbrž mi je řekl tento můj nebeský Učitel“ (Ž 39,8; 14,8; 23,1)3 – je třeba jmenovat svatého Jana od Kříže, prvního bosého karmelitána; toho, který žil v její blízkosti nejdéle; jediného, který zakusil její vyučování; toho, který opravdu poznal skrytá tajemství její duše; který ji uměl nasměrovat k nejvyšším zkušenostem jejího mystického putování; toho, který později tyto zkušenosti systematizoval a kterému – celkem vzato – na ní nejvíc záleželo, kdo se plně ztotožnil s rozletem jejího ducha.