KARMEL

(Exercicie s Alžbětou od Trojice)

P. Conrad de Meester, OCD

I když v češtině vyšlo již několik knih bl. Alžbětě od Trojice,¹ přece její vlastní texty jsou nám česky dostupné jen v krátkých útržkovitých citacích. Díky nové knížce z Karmelitánského nakladatelství, z níž nyní budu citovat a jejíž název i jméno jejího autora jsem vložil do názvu tohoto článečku, nám nyní konečně snadno a v úplnosti bude k dispozici jeden velmi důležitý Alžbětin text.

O Alžbětině životní cestě připomeňme na tomto místě jen to základní: Alžběta se narodila v roce 1880 a již od svých patnácti let toužila vstoupit do kláštera bosých karmelitek. Pro maminčin nesouhlas musela ale počkat až do své plnoletosti. V jednadvaceti tedy do kláštera vstoupila, ovšem již čtyři roky nato onemocněla nevyléčitelnou nemocí. Po roce, na jaře 1906 přijala „poslední pomazání“, protože se zdálo, že umírá. K tomu došlo po dalším půl roce, 9. listopadu 1906. Conrad de Meester vysvětluje:

V roce 1906, v nejhlubším fyzickém utrpení a s vědomím, že brzy uvidí Boha, prosí, aby směla vykonat své rekolekce, čas zřetelnější samoty v délce šestnácti dnů. „Odcházím se Svatou Pannou navečer jejího Nanebevzetí (15. srpna), abych se připravila na věčný život,“ píše²; to bude můj „noviciát pro Nebe“. Její převorka ji žádá, aby si „prostě poznamenávala, co dobrého ji napadne“. Alžběta s úsměvem souhlasí. Bude tedy psát z poslušnosti pro matku Germaine, ale nepochybně s předtuchou, že se tato velkorysá první čtenářka podělí s ostatními.

Jednalo se o soukromé „rekolekce“ (my asi běžněji používáme označení „exercicie“, ale význam je týž), které si sestry bosé karmelitky konaly a konají tak, že jednotlivá sestra se v těch dnech neúčastní programu komunity, ale modlí se v samotě.

Protože Alžbětiny zápisky z těch dní, které takto s Pánem strávila, jsou místy příliš hutné, Conrad de Meester ke každému dni připojil své úvodní poznámky a vždy pak i vypíchl několik námětů k následné modlitbě. Jeho cílem bylo učinit nám Alžbětiny myšlenky co nejdostupnějšími. A zároveň nám je podat tak, abychom si s jejich pomocí mohli snadno vykonat exercicie i my. V takovém prostředí a v tom rozsahu a tempu, jaké nám vyhovují.

S vděčností za tuto možnost od Alžběty se učit, být jí blízko, Vám nyní na ukázku z knihy předkládám osmý den z celkem šestnácti dní Alžbětiných duchovních cvičení.

P. Gorazd, O.Carm

DEN OSMÝ

Naučit se klanění

Z hlediska členění je dnešní text obzvláště zajímavý. Mezi dvěma břehy, jež představují první a poslední den, je zasazen tento osmý den jako veliký pilíř, podepírající celý most a vyhlašující (podobně jako v PU 1 a PU 42) velmi jasně cíl, který určuje Alžbětinu redakční práci, stejně jako celý její ideál: „Jak napodobovat v nebi mé duše tuto neutuchající činnost blažených v nebeské slávě?“

Dnes ještě zřetelněji vyvstanou dva aspekty její touhy: nepřetržitost chvály („ve dne v noci bez přestání“, dvakrát „nepřetržitá“, „neustálá“, „ustavičný (chvalozpěv) Sanctus“) a její průzračná čistota. Alžběta opět zdůrazňuje vyjití ze sebe sama k Bohu: modlit se předpokládá „opustit samu sebe“ a „přejít v Jiného“. K dokonalému uskutečnění tohoto záměru, které je Boha „hodno“ a jež si Bůh zaslouží, bude zapotřebí plnosti láskyplné pozornosti: „nebrat na sebe ohled“ a hledět na Boha s velikou „čistotou pohledu“.

Je tu ovšem naše slabost. Alžběta si svou „nemohoucnost“ (IP 15) uvědomuje a my více než ona zakoušíme ochablost a pády, o nichž nám vypráví (PU 31). Ona ví, že naše chvála nemůže být „vždy vědomá, neboť slabost naší přirozenosti jí neumožňuje mít vždy pohled upřený na Boha beze vší roztržitosti“. Avšak proměněná duše, duše „jakoby cele přetvořená ve chválu a lásku, ve vášeň pro slávu našeho Boha“, bude přece jen ve všem, co koná, „pod působením Boha, jenž v ní vše koná“ (NvV 44).

Dnes se Alžběta vrací k tématu: „Duch Otcův“ může „posílit“ naši přirozenost, která, ač omezená, může být zcela vydaná tak, aby „Ježíš Kristus přebýval v nás“ a abychom se tak stali „zakořeněnými a upevněnými v lásce“.

Obraz hlubokých kořenů (těch dobrých základů! základů dobrého „já“!), vytrvalých, stabilních a rozlehlých, se Alžbětě zjevně velmi líbil. Když je láska a víra veliká, „proniká duše do hlubin Božích“ a zůstává v nich; tam pak čerpá skrze kořeny lásky a víry božskou mízu – nadpřirozenou hodnotu svých skutků. Skrze vnuknutí víry a lásky „v ní všechno vzdává čest Bohu třikrát svatému“, ať už si to uvědomuje (což si Alžběta velmi přeje, neboť vědomý úkon je Boha ještě hodnější), nebo ne. Za těchto podmínek nepřestávají základy růst: „taková duše se každým svým hnutím, každou svou touhou i každým svým skutkem, jakkoli obyčejným, „zakořeňuje“ hlouběji v Milovaném“.

Je zřejmé, jak moc je u Alžběty život spojen s modlitbou; a láska je živnou půdou jich obou. Své mladé přítelkyni Germaine de Gemeaux napsala: „Učiňme z našich dnů ustavičné spojení; probouzejme se ráno v Lásce, vydávejme se po celý den Lásce – to znamená, že budeme činit Boží vůli; pod Jeho pohledem, s Ním, v Něm a pro Něho samotného. Odevzdávejme se Mu po celou dobu tím způsobem, jakým si On přeje. (...) A pak, když po tomto láskyplném rozhovoru, který v našem srdci neustal, přijde večer, usínejme v Lásce“
(AD 172).

V okamžiku svých řeholních slibů vyjádřila Alžběta touhu, „aby to byl počátek aktu klanění, jenž v mé duši už nikdy neskončí“ (AD 150). Hluboká pozornost vůči Bohu se jí však nezdála výlučným povoláním lidí oddaných kontemplativnímu způsobu života. Ona sama tento postoj klanění žila velmi vážně již ve světě, v „cele svého srdce“ (Deník 140). „Dokonce uprostřed světa je možné Mu naslouchat v tichosti srdce, jež chce být jen Jeho“ (AD 38). Při odchodu na „večírek“ prosila Alžběta Krista: „aby byl ve mně natolik přítomný, že to budou druzí při setkání se mnou vnímat“ (AD 54). A hle, nečekané přiznání: „Posílám vám svou fotografii – když byla pořizována, myslela jsem na Něj, přinese vám tedy Jeho“ (AD 62).

Své sestře Guitě Alžběta připomíná, že je možné „všude nalézt tajemství růstu v lásce, dokonce i ve vztazích se světem a uprostřed starostí života“ (NvV 16). Když byla Guita pozvána na večírek, který se Alžbětě příliš nelíbil, dozvěděla se od ní: „Jsem velice šťastná, že půjdeš na tu oslavu, protože tam bude alespoň někdo, kdo miluje Pána Boha a bude s Ním. A navíc je třeba, abys byla velmi krásná!“

Vraťme se k osmému dni: abychom se klaněli Bohu jako blažení v Nebi a ti, jež popisuje kniha Zjevení svatého Jana, je napřed zapotřebí „složit svou korunu“: naše mnohé a vposled velmi směšné koruny. Před Boží tváří je potřeba vyjít ze sebe sama, sebe opustit: to je ex-stasis (stav, v němž se nacházíme mimo sebe), „extáze lásky“, pokorná a pravdivá.

Pro Alžbětu, velice citlivou na chválu, to bude extáze „lásky ohromené krásou, silou a nesmírnou velikostí milovaného Objektu“: „kvůli Němu samotnému“! Boží proroci, kteří důrazně připomínají důležitost prvního přikázání lásky k Bohu a zároveň žijí konkrétní život plný bdělé pozornosti vůči blízkému člověku, jsou vzácní.

Toto klanění vede k „naprostému, hlubokému mlčení“, mlčení plnému obdivu a bezpodmínečného sebedarování. (Takový je smysl zmiňovaného pojmu „ochablost“, vypůjčeného z Žalmů a od mystiků; pojmu, který nemá být chápán ve fyzickém smyslu). Toto „úplné mlčení“ bude pro Alžbětu také tichem štěstí: „uprostřed všech utrpení a bolestí nachází svou blaženost v blaženosti uctívané Bytosti“. „Propast naší nicotnosti“ se stane onou „studnou“, do níž „prudce“ proudí živá Voda!

Alžběta napsala:

20 „Ve dne v noci bez přestání (ony čtyři bytosti) volaly: Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh vševládný, který byl, který je a který přijde. (...) Padli a poklonili se, složili svou korunu před trůn a volali: Pane, náš Bože, jsi hoden, abys přijal slávu, čest a moc...“ (Zj 4,8.10–11).

Jak napodobit v nebi mé duše nepřetržitou činnost blažených v nebeské slávě? Jakým způsobem následovat tuto chválu a nepřetržitou adoraci? Vysvětlení mi dává svatý Pavel, když píše: „Otec ať vám dá, že ve vás mocně zesílí skrze jeho ducha vnitřní člověk, aby Kristus svou vírou přebýval ve vašem srdci, abyste byli zakořeněni a upevněni v lásce“ (srov. Ef 3,16–17).

Zdá se mi, že být zakořeněn a upevněn v lásce je podmínka k uskutečnění povolání Laudem gloriae (Chvály slávy). Duše, která proniká a přebývá v těchto „hlubinách Božích“ (1 Kor 2,10), o nichž zpívá král-prorok (srov. DP 36,10)³, a která tedy vše dělá „v Něm, s Ním, skrze Něho a pro Něho“, s takovou čistotou pohledu, který jí dává určitou podobnost s jednoduchým Bytím, taková duše se každým svým hnutím, každou svou touhou i každým svým skutkem, jakkoli obyčejným, „zakořeňuje“ hlouběji v Milovaném. Všechno v ní vzdává čest Bohu třikrát svatému: je takříkajíc ustavičným Sanctus, neustálou chválou slávy!

21 „Padli na tvář a poklonili se, složili svou korunu.“ Duše musí především „padnout na tvář“, pohroužit se do propasti své nicotnosti, ponořit se do ní natolik, aby podle úžasného vyjádření jednoho mystika (Ruysbroecka) našla „opravdový mír, neměnný a dokonalý, který nic nenaruší, neboť sestoupila do takové hloubky, že ji tam nikdo nebude hledat“. Tehdy se bude moci „klanět“. Ach, klanění, to je nebeské slovo! Zdá se mi, že je možné ho popsat jako extázi lásky. Je to láska ohromená krásou, silou, nesmírnou velikostí milovaného Objektu. A „upadá do jakési ochablosti“ [Ruysbroeck], do úplného, hlubokého mlčení, do mlčení, o němž mluvil David, když napsal: „Mlčení je tvou chválou“ (Žl 65,2)⁴! Skutečně je nejkrásnější chválou, neboť se věčně zpívá v lůně poklidné Trojice. Je to též „poslední úsilí duše, která přetéká a nemůže říci více“ [Lacordaire].

Klanějte se Pánu, neboť je svatý,“ praví se v jednom žalmu (Žl 99,9). A ještě: „Budou se mu stále klanět“ (Žl 72,15). Duše, která se usebere nad těmito myšlenkami, která jimi proniká „Božím smýšlením“, o němž mluví svatý Pavel (srov. Řím 11,34; 1 Kor 2,16), žije již předchutí nebe, povznáší se nade vše, co pomíjí, nad oblaka, nad sebe samu! Ví, že ten, kterému se klaní, vlastní v sobě všechno štěstí a všechnu slávu. V jeho přítomnosti, podle vzoru blažených, „odhazuje svou korunu“, pohrdá sebou, nebere na sebe ohled a uprostřed všech utrpení a bolestí nachází svou blaženost v blaženosti uctívané Bytosti. Neboť opustila samu sebe a „přešla“ v Jiného. Zdá se mi, že adorující duše je „podobná studním“, o kterých mluví svatý Jan od Kříže (ŽP 3,7)⁵, přijímajícím „živou vodu proudící z hor Libanonu“. Při pohledu na ni se dá říci: „Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu“ (Žl 46,5).

Vodítko pro modlitbu

Všiml sis Alžbětiny formulace: vše konat „v Něm, s Ním, skrze Něho a pro Něho“, která připomíná konec eucharistického kánonu? Hle, tvůj každodenní život se stává mší s díkůčiněním a chválou!

„Vrůstej“ dnes do Pána přítomného v tvém srdci. Opakuj mu, že „obyčejné“ úkony tvého konkrétního života, tvé odpovědnosti a bratrské lásky jsou všechny konány pro něho a pro jeho chválu. Vše se může stát prostředkem klanění. Naše klanění může mít nohy solidně zakotvené v konkrétní existenci a bojích ve světě každý den. Klanění by mělo být nejhlubším postojem věřícího a řekou protékající veškerou jeho tvůrčí aktivitou.

Můžeš se často klanět Nejsvětější Trojici se slovy eucharistické doxologie, kdy se Ježíš dává každým okamžikem za život světa: Skrze něho a s ním a v něm je tvoje všechna čest a sláva, Bože Otče všemohoucí, v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků.