Druhý vatikánský koncil byl velikou příležitostí k sebereflexi církve nad jejím postavením ve světě, který ji obklopuje i proniká, a zároveň se vyznačoval snahou nově pochopit vlastní poslání církve ve prospěch člověka. Měla na něm být konečně nalezena odvaha k odpovědi na problémy moderního světa a ukončeno často podivné a úzkostné stahování se do obranných postojů vůči světu. 7. prosince 1965, den před závěrečnou bohoslužbou k ukončení koncilu, na devátém a posledním slavnostní zasedání se uskutečnilo konečné hlasování o pastorální konstituci O církvi v dnešním světě (Gaudium et spes), nejdelší a nejdiskutovanější konstituci koncilu, která přinesla mnoho nového v pohledu na svět kolem nás a náš život ve světě. Hned v úvodu textu konstituce se píše:
„Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu.“ (GS 1).
Převzato: www.vojtechkodet.cz