Škapulíř (od latinského slova scapula, lopatka) označuje původně část oděvu – vlastně pruh látky splývající přes prsa dolů jako zástěra a na zádech přes lopatky – běžnou součást řeholního šatu nejen u karmelitánů.
Legendy říkají, že pozdější generální převor karmelitánského řádu sv. Šimon Stock (1256 – 65) prosil Patronku Karmelu Pannu Marii, aby zprostředkovala řádu nějaké privilegium: uznání autoritou církve vzhledem k tomu směru, kterým nyní jde (příklon k žebravým řádům). Maria se mu zjevila, ukázala mu na škapulíř a řekla:
Hoc tibi et tuis privilegium: in hoc moriens salvabitur.
(To je privilegium tobě a tvým. Kdo zemře oděn tímto oděvem, bude spasen.)
Terezie z Avily (1515-1582)
Jednou jsem dumala nad tím, proč Bůh miluje tolik pokoru, a napadlo mi náhle, bez jakékoliv předešlé úvahy, že tomu tak musí být, protože On je svrchovaná Pravda a že pokora je pravda. A je to velká věc, uvědomujeme-li si, že sami ze sebe nemáme nic dobrého, jen ubohost a nicotu. Čím víc to kdo chápe, tím je milejší svrchované Pravdě, neboť v Ní kráčí. – Kéž nám dá Bůh..., aby v nás nikdy nezesláblo toto sebepoznání! Amen.
Aylesford 10. – 17. května 2013
V letošním Roce víry jsme my, členové generálních rad OCarm. a OCD, přišli na pouť do Aylesfordu v Anglii. Aylesford je významným místem pro celou karmelskou rodinu. Na tomto místě, odkud vám o svátku sv. Šimona Stocka píšeme toto poselství, se skutečně nacházejí fragmenty původního karmelitánského kláštera, který byl vybudován našimi předchůdci na hoře Karmel v roce 1242.
Ne každá temnota je 'temnou nocí'
Den nemůže existovat bez noci. Hodiny naplněné světlem, štěstím a radostí neexistují bez hodin naplněných temnotou. Tuto zkušenost znají i lidé, kteří v sobě nesou ‚světlo víry'. I oni – podobně jako všichni ostatní – znají bolest, opuštěnost, tíhu deprimujících emocí, pocity bezvýchodnosti, náhlé vyhasnutí dosavadního jasného světla, pochybnosti i zoufalství.
Kdybych byl kazatelem, kázal bych přede všemi ostatními věcmi o praxi přítomnosti Boha. Kdybych byl duchovním vůdcem, doporučil bych to celému světu – tak považuji toto cvičení za důležité a snadné.
(z dopisu bratra Vavřince)
Wilfrid Stinissen (1927-2013)
Bůh pracuje v hloubi. Na úrovni citů ho nenajdeme. Proto ho tam také už nehledejme. Není to ovšem lehké. Oblast smyslů a citů dosud nevymizela, naopak se stále hlásí se svými požadavky. Z hloubi, kde působí Bůh, kde ho také stále hledáme a neúnavně se snažíme plout mu vstříc, nás to pořád žene vzhůru. Jsme přece bytostmi, které jsou vyzbrojeny smysly. Ale jakmile vyplujeme nahoru na povrch, cítíme opět prázdno a suchopár.
Adrienne von Speyr (1902-1967)
Otcovo znamení Bílé soboty. Jako vtělené Slovo mluví Syn prostřednictvím svého těla o Otci. V tomto čase neexistuje žádné zaslíbení, rovněž žádné naplnění, které by se skrze něj neuskutečnilo: On je trvale uskutečněným Slovem, Slovem, které se právě uskutečňuje, je slyšitelným Slovem Otce. Své sebe-zjevení, své rozmlouvání s námi Otec zcela svěřil Synovi. Syn umírá jako člověk na kříži; ale jako mrtvý se od svého bytí jakožto Slovo neoddělil: stal se mlčícím Otcovým slovem.
Terezie z Lisieux (1873-1897)
Musím se snášet taková, jaká jsem, se všemi svými nedokonalostmi. Ale chci hledat prostředek, abych šla do nebe cestičkou hodně přímou, krátkou, cestičkou docela novou.
Titus Brandsma (1881-1942)
Navzdory všem překážkám, na které naráží modlitební život nazíravých řádů, Karmel vždy trval na tom, že kontemplativní život musí mít přednost ... A toto je nejvyšší škola Karmelu: nazírání má být základem a silou jeho apoštolských aktivit ... Dávné dějiny řádu nám ukazují, že toto obzvláštní povolání k mystickému životu nám bylo odhaleno od počátku a představuje pro řád stále platný ideál ...
Terezie z Avily (1515-1582)
Můžeme se dívat na svou duši jako na hrad vytvořený z jediného diamantu nebo z průzračného krystalu, v němž je mnoho příbytků, jako je jich mnoho v nebi...
Živé Boží slovo: Jan 20,11-18
Jan 20,11-18 je druhou částí jediného příběhu (Jan 20,1-18) o cestě Marie Magdalény k Ježíšovu hrobu první den po sobotě. Evangelista nejprve (20,1-10) vypráví o tom, jak se po Mariině znepokojující zvěsti o odvaleném kameni vydávají na cestu k hrobu Petr a Ježíšův milovaný učedník. Hrob je prázdný, ne však docela: učedníci se setkávají se dvěma svědky vzkříšení. Pruhy plátna a rouška, která halila Ježíšovu hlavu.