KARMEL

Jediné, co vyžaduji, je stále větší dětská odevzdanost do vůle Boží a prostota ve styku s Kristem. Považujte to za dobré a přiměřené jít k němu taková, jaká jste, s přesvědčením, že s ním budete spokojena víc než se vším ostatním. Jste-li posvěcena touto jistotou, posvětí se i Vaše slabost.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 14. 1. 1947)

Zpráva o stavu církve ve Španělsku, kterou přednesl baskický republikánský ministr Manuel de Irujo (1) na schůzi kabinetu dne 7. ledna 1937:
„Reálná situace církve od července minulého roku na celém území, které zachovalo věrnost republice (pokud nepočítáme baskické provincie), je následující:

a) Všechny oltáře, obrazy a bohoslužebné předměty byly až na malé výjimky zničeny, ve většině případů jejich zhanobením.
b) Všechny kostely byly zrušeny a bylo v nich zcela přerušeno konání bohoslužeb.
c) Velká část chrámů byla spálena a v Katalánsku se tak dělo pravidelně.
d) Úložiště a oficiální instituce obdržely zvony, kalichy, monstrance, svícny a další bohoslužebné předměty, roztavily je a upotřebily tento materiál k průmyslovému využití nebo též pro válečné účely.
e) V kostelech byly postaveny sklady všeho druhu, tržnice, garáže, stáje, ubytovací zařízení či útulky, nebo byly využity jinak…
f) Všechny konventy byly vyklizeny a náboženský život v nich byl přerušen. Budovy, bohoslužebné předměty a jakékoliv jiné statky byly okupovány, spáleny, vydrancovány a zdemolovány.
g) Kněží a řeholníci byli zatčeni, uvrženi do vězení a bez procesů po tisících postříleni. K těmto činům, byť v menším počtu, dochází stále, a to nejen na vesnicích, kde je na představitele církve uspořádán hon a jsou barbarsky zabíjeni, ale i ve větších sídlech a městech. Ve vězeních v Madridu, v Barceloně a v dalších velkých městech jsou stovky zatčených, kteří se tam ocitli bez známého důvodu kromě toho, že jsou kněžími či řeholníky.
h) V současnosti je zcela zakázáno soukromě vlastnit svaté obrazy a bohoslužebné předměty. Policie provádí domácí prohlídky a pátrá uvnitř domovů, v intimním prostředí jednotlivců či rodin, a násilně a s výsměchem ničí obrazy, tiskoviny, náboženské knihy a vše, co má cokoliv společného s náboženským vyznáním nebo jej připomíná.“

(1): Manuel de Irujo /1891–1981/, právník, vůdce baskické nacionalistické strany, se jako ministr /od 26.9.1936; od roku 1939 v exilu/ snažil o osvobození uvězněných kněží a řeholníků a o obnovu bohoslužebného života. Ve své zprávě dokládá rozpor mezi ústavou, která i tehdy zaručovala svobodu vyznání, a faktickou situací v zemi.

(A. Riccardi, Století mučedníků, KNA 2014, s. 346)

Vzchop se, předkládej Mu neustále svoje starosti, pros o sílu k vytrvalosti. Především se ale cvič v návyku stýkat se stále s Bohem a zapomínej na Něho co nejméně. Modli se k Němu ve své slabosti, čas od času se Mu obětuj. Právě v nejbolestnějších hodinách svého utrpení jej pros pokorně a plná lásky – jako prosí dítě svého otce –, aby Ti prokázal svou milost a učinil Tě takovou, aby ses ochotně podřídila Jeho svaté vůli. Pomohu Ti svými ubohými modlitbami.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 13)

Já shledávám dokonalost velmi snadnou, protože jsem pochopila, že stačí chytit Ježíše za srdce… Pohleď na děcko, které právě rozhněvalo svou maminku tím, že zlobilo nebo ji neposlechlo. Jestliže se schová trucovitě do kouta a křičí ve strachu, že bude potrestáno, maminka mu chybu určitě neodpustí. Ale když přijde, vztáhne k ní ručky a s úsměvem řekne: Polib mě, já už to neudělám, co může maminka jiného udělat, než že si ho něžně přitiskne k srdci a zapomene na jeho dětské zlobení?... A přece ví, že její milý maličký to při nejbližší příležitosti zase udělá, ale to nevadí, jestliže ji zase chytí za srdce, nebude nikdy potrestán…

(sv. Terezie od Dítěte Ježíše, korespondence, dopis z 12. 7. 1896)

Zdráv buď, Josefe, plný milosti – Pán s tebou. Požehnaný jsi mezi muži a požehnaný Syn, jenž ti byl svěřen: Ježíš. – Svatý Josefe, pěstoune Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen.

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z 27. dubna 1955)

Snažte se vidět své chyby pozitivně, i to, že občas na Vás někdo vyjede. Je snadné opustit vnější věci, těžší je opustit sebe sama, určitou zamilovanost do sebe a přijmout svou chudobu. Pro Boha není naše hříšnost žádnou překážkou. Jeho milosrdenství je všemohoucí. Stále vyplňuje propast, která je mezi Ním a námi. Čím větší je naše hříšnost, tím větší možnosti má Jeho všemohoucí milosrdenství.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 26. září 1993)

Chraňte se jakékoli sebeanalýzy. V sebezpytování nalézáme jen sebe samé – a nalezneme-li sebe, nalezneme nepokoj. Vždycky se snažte rozbít ten kruh, který by Vás pod jakoukoli záminkou přivedl nazpět k sobě samé, a snažte se jako šíp vzlétnout k Bohu. Takové s hlubokou vírou pomodlené Gloria Patri… uklidní duši více než všechny myslitelné analýzy. Odpověď na to vše je ve výroku, jímž se Bůh obrátil na svatou Kateřinu Sienskou: „Ty se starej o mne, já se postarám o tebe.“

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Otcovství, které nepodlehne pokušení žít životem dětí, otevírá vždycky netušené prostory. Každé dítě v sobě vždycky nosí tajemství, je originálem, který se vyjeví jen za pomoci otce, jenž respektuje jeho svobodu. Otce, který si je vědom, že svoji vychovatelskou činnost skončí a svoje otcovství žije v plnosti, až se stane „zbytečným“, až zjistí, že potomek je autonomní a ubírá se cestou života sám; až se ocitne v situaci Josefa, který vždycky věděl, že ono Dítě nebylo jeho, ale jednoduše mu bylo svěřeno do péče. To je v podstatě to, co dává na srozuměnou Ježíš slovy: »Nikomu na zemi nedávejte jméno „otec“, jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebesích« (Mt 23,9).
Pokaždé, když jsme v situaci, kdy vykonáváme otcovství, musíme si vždycky připomínat, že nikdy nejde o výkon vlastnictví, nýbrž o „znamení“ odkazující k vyššímu otcovství. V jistém smyslu jsme všichni vždycky v Josefově situaci, jsme stínem jediného nebeského Otce, který »dává vycházet svému slunci pro zlé i dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým« (Mt 5,45), stínem, který sleduje Syna.

(papež František, Patris corde, Apoštolský list u příležitosti 150. výročí vyhlášení svatého Josefa za Ochránce všeobecné církve)

Pán chtěl ve své shovívavosti obrátit naše hříchy proti nim samým; našel způsob, jak je obrátit k našemu užitku, jak je proměnit v našich rukou v nástroj spásy. Ať to však nijak nezmenšuje ani naši ošklivost nad hříchem ani naši bolest z toho, že jsme hřešili. Nicméně platí, že naše hříchy se nám staly pramenem pokory.

(Jan van Ruisbroek, 1293–1381, text citovaný Alžbětou od Trojice)

Ježíši, jase věčné slávy, potěcho putující duše! Před tebou nenacházejí má ústa slov a jen mé mlčení k tobě hovoří. Jak dlouho ještě bude otálet můj Pán se svým příchodem? Kéž přijde ke mně, svému nebohému, a kéž mě obveselí! Kéž vztáhne ruku a vytrhne mě ubohého z každé úzkosti! Přijď, přijď, neboť bez tebe nebudu mít radostného dne ani hodiny; vždyť jen ty jsi má radost a bez tebe je můj stůl prázdný.

(Tomáš Kempenský, /asi 1380–1471/, Následování Krista, III, 21.4)