Doporučujeme
Ó můj Bože, Trojice, které se klaním, pomozte mi zapomenout úplně na sebe, abych se mohla usadit ve vás, nehybná a pokojná, jako by už má duše byla na věčnosti. Kéž nic nemůže rušit můj mír ani způsobit, že bych vyšla z vás, ó můj Neproměnný, ale ať mě každá minuta unáší dál do hloubi vašeho Tajemství.
Upokojte mou duši, učiňte si v ní své nebe, svůj milovaný příbytek a místo svého odpočinku. Kéž vás tam nikdy nenechám samotného, ale kéž jsem tam celá, úplně bdělá ve své víře, celá v klanění, úplně oddaná vašemu stvořitelskému působení.
Ó můj milovaný Kriste, ukřižovaný z lásky, chtěla bych být snoubenkou vašeho srdce, chtěla bych vás zahrnout slávou, chtěla bych vás milovat... až k smrti! Avšak cítím svou nemohoucnost a tak vás prosím, abyste mě „oděl do vás samotného“, ztotožnil mou duši se všemi hnutími vaší duše, ponořil mě, zaplavil mě, sebou nahradil mne, aby můj život nebyl leč vyzařováním vašeho Života. Přijďte do mne jako Ten, kdo se klaní, jako Smírce a jako Spasitel.
Ó věčné Slovo, Slovo mého Boha, chci strávit svůj život nasloucháním vám, chci se stát zcela učenlivou, abych se naučila všemu od vás. Pak přes všechny noci, všechny prázdnoty, všechny nemohoucnosti, chci být na vás stále upřená a přebývat ve vašem velkém světle; ó má milovaná Hvězdo, okouzlete mě, abych už nikdy nemohla vyjít z vašeho vyzařování.
Ó stravující Ohni, Duchu lásky, „sestupte na mne“, aby se v mé duši uskutečnilo jakoby vtělení Slova: abych Mu byla lidstvím navíc, v němž On obnoví celé své Tajemství.
A vy, ó Otče, skloňte se ke svému ubohému malému tvoru, „přikryjte jej svým stínem“, vizte v něm jen „Milovaného, do kterého jste vložil všechna svá zalíbení“.
Ó moji Tři, mé Všechno, moje Blaženosti, nekonečná Samoto, Nesmírnosti, v níž se ztrácím, odevzdávám se vám jako kořist. Pohřběte se ve mně, abych se já pohřbila ve vás v očekávání, že budu ve vašem světle nahlížet propast vaší velikosti.
(Alžběta od Trojice, modlitba O mon Dieu, Trinité que j’adore, překlad Vojtěch Kohut OCD)
Na mých rukou, když přišel na svět, učinil Ježíš první obětování sebe sama Otci a nyní mě posílá, abych přijala to tvé. Přináším ti škapulíř jako záruku mého požehnání a mé lásky a zároveň jako znamení tajemství, které se v tobě uskuteční. Má dcero, přicházím, abych dokončila tvé oblečení do Ježíše Krista, abys ty kráčela v Něm, jenž je královskou cestou, cestou světla; abys v Něm byla zakořeněna v hloubi propasti s Otcem a Duchem lásky; abys byla vystavěna na Něm, tvé skále, tvé pevnosti; abys byla upevněna ve víře a věřila především v nesmírnou lásku, která se z ohniště Nejsvětější Trojice přelévá na dno tvé duše. Má dcero, tato všemohoucí láska v tobě vykoná velké věci. Věř mým slovům. Jsou to slova matky, která se chvěje radostí, když vidí, s jakou zvláštní něžností jsi milována… Ach, zůstaň v hlubině své duše! Pohleď na Něj, jak přichází k tobě se svými dary, jakoby oblečen nesmírností své lásky. Je to Snoubenec… Ztiš se!... Ztiš se!... Ztiš se!...
(Alžběta od Nejsvětější Trojice, text na lístku přiloženém ke škapulíři, který darovala své spolusestře při výročí její řeholní profese)
Je třeba, abyste se upřela právě k tomuto: abyste nakrátko odešla od sebe samé i od ostatních a šla k němu. Vy ho milovat neumíte, on však Vás milovat dovede, a to i v oněch chvílích, kdy jste naprosto vyčerpaná; a možná že právě v takových chvílích Vás má nejvíc rád, aniž byste to Vy pocítila.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Bratříčku,
až budete slavit mši svatou,
v níž se lidské drama mění v naději ve spásu
a na místo lidského zla nastupuje Boží milosrdenství,
vzpomeňte si na Božího Syna,
kterého budete viditelně znázorňovat
a který s Vámi bude úzce spojen,
aby pozvedl Vaši hodnotu v očích svého Otce,
protože přítel rád vyzdvihuje svého přítele.
(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, lístek adresovaný bratru připravujícímu se ke kněžství, jaro 1971)
O Tebe opřena a skrze přízeň krásy
tvého světla, tak jak i oblak, větev, stéblo,
jsi sladký plamen a já vroucí zřídlo,
jsi plamen, co mě spálí, usmrtí a spasí.
V přívalu touhy zdá se mi, že slyším
vzrušený hlas, jenž hřmí a vyzývá,
když jdu vyprahlou pouští schvácená,
vede mě bezpečně řečištěm vyschlým.
Ty zažehuješ úsvit hvězdou jitřní, v něm
budíš vzduch k jásotu, blesk i prach země
jsou darem tvým, též síly živelnosti temné
tohoto lijáku v přívalu hlučném, drtivém.
Jsem s Tebou, Bože, bázeň budící a neskonalý,
můj Bože, skrytý, sladký, jenž tajemstvím se halí.
(Pura Vásquez /1918–2016/, báseň Vzdálená plnost, překlad Josef Hrdlička)
Mocně i lehce proudí Duch do všech míst, která jsou hotova a připravena jej přijmout. Každé ucho rozeznívá svým častým promlouváním i svým nejhlubším mlčením. Náporem lásky On, nehybný i pohyb sám, vniká do všech.
(Marie Magdaléna de’Pazzi, výpovědi)
A co bys mi teď, když tě prostoupil Duch svatý, řekla jiného než slova lásky? Žádej toho, který je láska, aby mluvil skrze tebe. Nemyslíš, že to bude ten nejprostší a nejjemnější způsob mluvy? Vždyť Duch mluví i jazykem maličkých. On ke mně bude mluvit i skrze tvé koktání a vzdechy. On doplní a završí chválu, kterou bys mi chtěla vzdát a neumíš ji vyslovit…
(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis z 3. května 1945)
Láska, láska, stále větší láska, která se nikdy neunaví. Čím víc budeme Boha milovat, tím víc budeme toužit ho milovat. Hledejme Ježíše! Když ho budeme mít v srdci, s ním a v něm budeme mít vše. Mějme velké touhy a Pán nám jistě dá, co bude pro nás nejvhodnější.
(Jáchyma de Vedruna de Mas /1783–1854/, korespondence)
Prameni míru a světla, přijď a osvěť mě.
Jsem hladová, přijď a nasyť mě.
Jsem žíznivá, přijď a osvěž mě.
Jsem slepá, přijď a daruj mi zrak.
Jsem chudá, přijď a obohať mě.
Jsem nevědomá, přijď a pouč mě.
Duchu svatý, celá se ti odevzdávám.
(Miriam od Ukřižovaného, modlitba k Duchu svatému)
Což nejsi sladkou písní lásky
a svaté bázně,
která věčně zní u Božího trůnu
a spojuje v sobě
čistý souzvuk všech bytostí?
Souzvuk, který spojuje hlavu s údy
a v němž každý blaženě nachází
skrytý smysl svého bytí:
Duchu Svatý – věčný Jásote!
(Terezie Benedikta od Kříže, úryvek ze svatodušní novény 1937)
Kdo jsi, Světlo, jež mne naplňuješ
a osvěcuješ temnotu mého srdce?
Vedeš mne jako ruka matky,
a kdybys mě opustilo,
nemohla bych jít ani o krok dál.
Jsi prostor, který obepíná mé bytí
a ukrývá je v sobě.
Jsi mi bližší než já sama sobě,
niternější než mé nejhlubší nitro,
a přesto neuchopitelný a neobsáhnutelný,
pronikáš každé jméno:
Duchu Svatý – věčná Lásko!
(Terezie Benedikta od Kříže, úryvek ze svatodušní novény 1937)