KARMEL

Když se karmelitáni cítili milováni tak velkou a něžnou Matkou, nemohli na oplátku než milovat ji. Proto je karmelitánským ideálem „ztratit se v Bohu v mateřském teple blahoslavené Panny“.

(Řehole karmelitánského třetího řádu, čl. 34)

Můj drahý staříčku,

už mnoho dní ti chci napsat (…). Především v tomto měsíci Panny Marie jsem tě svěřila nejsvětější Panně: doufám, že mě vyslyší a že tě bude vždy chránit. Prosím ji, aby osušila tvé slzy, aby uklidnila tvůj nepokojný život plný zvratů a aby ti byla společnicí v tvé samotě. Především se však modlím, aby nejsvětější Panna byla tvou přímluvkyní, něžnou a láskyplnou Matkou, kterou jsi tak miloval, tvou ochránkyní ve strašlivé hodině smrti. Vždy ji vzývej, tatínku, a tím víc, když tvá duše bojuje s malomyslností; řekni jí: „Maria, ukaž, že jsi moje Matka“ (1)…

(1) verš z hymnu Ave maris stella

(Terezie z Los Andes, dopis otci, 26. listopadu 1919)

Maria žila podle Ježíšových blahoslavenství jako žádný jiný člověk. Ona se chvěla radostí v Boží přítomnosti, uchovávala všechno ve svém srdci a svolila, aby byla proniknuta mečem. Ona je nejvíc svatá ze všech svatých, požehnaná nade všechny. Ona nás učí cestě svatosti a stále nás na ní provází. Nenechá nás po pádu ležet na zemi a tu a tam nás vezme do náručí, aniž by nás soudila. Rozmluva s ní nás těší, osvobozuje a posvěcuje.

(papež František, závěr apoštolské exhortace Gaudete et exultate, odst. 176; 2018)

Bože, Ty jsi nás zranil, Bože, nahlas Tě voláme, protože to nemůžeme pochopit. Bože, chtěli bychom se s Tebou přít, Bože, chtěli bychom s Tebou bojovat na život a na smrt!
Kéž v tomto boji, kéž v tomto zápase pocítíme, jak za námi přicházíš a Tvoje hruď se přibližuje k naší hrudi, Tvoje srdce se přibližuje k našemu srdci, jak se k nám přibližuje Tvá láska, jež hoří stále naléhavěji. Jak se Tvá bouře, jež nás bičuje, stává přemírou Tvé lásky, … která by nás chtěla srazit k zemi – ano -, avšak která by nás chtěla otevřít.

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 22; v době 2. světové války)

Drahá Marg,
(…) píšu Ti za nádherného slunného počasí, stále z lesa; ten se nachází v oblasti dělostřeleckých granátů, které přibližně desetkrát za den a noc dopadají do vysokého porostu s hromových rachotem, aniž by ostatně vzbudily jakékoli vzrušení. Ve vzduchu nad námi se vznáší kolem deseti balónů. Ostatně, fronta se zdá neuvěřitelně klidná…
Není žádný důvod, aby ses kvůli mně znepokojovala. Jen se usilovněji modli k našemu Pánu, abych v těchto dnech přilnul přesněji k jeho Vůli a konal, co Mu může posloužit. Když nad tím tak přemýšlím, je dobré být „oblázkem omílaným“ Božským Oceánem. A pak také – jak jsi prý sama jasněji pochopila – vše, co se ztrácí z nás samých ve vynucené službě, je pevným ziskem, dílem našeho bytí uloženým s konečnou platností do bezpečí.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 10. července 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, 2021)

Radikálně přenést své těžiště i celou oblast duchovního snažení
do Božího milosrdenství a lásky
do neomezené důvěry a vděčnosti.
Nerozebírat detaily svých nedostatků.
Kdybys nezůstával Bohu nic dlužen, neměl by ti co odpouštět.
On odpustí rád. Nechtěj, aby to bylo s Pánem 1 : 1.
To hříšné nepitvej. Nech si to jako kající smýšlení.
Nemůže tě zajímat víc tvá hříšnost, než Boží milosrdenství.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky, červenec 1981)

Pro nás smrtelné lidi jsou Boží cesty zároveň i cestami lidskými. Musíme být takoví, jací jsme, se svým ubohým tělem, o něž se musíme starat, nesmíme však být jeho otroky. Starejte se tedy rozumně o své tělesné potřeby, abyste mohla pracovat pro Boha.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 21. října 1957)

Nikdy nepropadněte pokušení, abyste byl sám sebou znechucen: to Ježíše rmoutí. „Ach, Pane, dej ať bez znechucení snáším svou duši i své tělo.“ (1) Jestliže Vás miluje tou láskou, která obvazuje všechny naše rány, jestliže v sobě máme duši, kterou vykoupil svou krví a jednou ji chce uvést do svého nebe, jak nemáme být tolikerou dobrotou zmateni! Svatý Tomáš říká, že sami sebe musíme milovat milosrdnou láskou – a ostatní milovat jako sebe samé. O to, abychom se milovali milosrdnou láskou, se žebrá; to znamená, že Bohu říkáme: „Dej, ať v sobě miluji to, co ve mně miluješ ty, a to ostatní spal.“

(1): Charles Baudelaire /1821–1867/

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Vzpomínám si na jeden rozhovor, který jsem měl před třinácti lety v Americe s mladým francouzským farářem. Kladli jsme si zcela prostě otázku, co vlastně chceme se svým životem učinit. Řekl: chtěl bych se stát světcem (a připouštím, že se jím stal); tehdy to na mne udělalo veliký dojem. Přesto jsem mu odporoval a řekl jsem asi toto: chtěl bych se učit věřit. (…)
Později jsem poznal a poznávám až do této chvíle, že se člověk učí věřit teprve uprostřed plně pozemského života. Když se člověk zcela vzdal myšlenky někoho ze sebe udělat – ať už světce nebo obráceného hříšníka nebo muže církve (tak zvanou kněžskou osobnost!), spravedlivého nebo nespravedlivého, nemocného nebo zdravého – a v tom vidím pozemskost, že totiž žije všemi úkoly, problémy, úspěchy a neúspěchy, zkušenostmi a bezradnostmi –, tehdy se zcela odevzdá do náruče Boží, tehdy prožívá opravdově ne vlastní utrpení, nýbrž utrpení Boží ve světě, tehdy bdí s Kristem v Getsemanech, a já si myslím, že v tom je víra, v tom je metanoia; tak se stává člověkem, křesťanem.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, 21. července 1944; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení, Kalich 2023)

Drahá matko, usilujte ze všeho vytěžit lásku a toto mějte stále před očima, a už ani na okamžik neztrácejte čas, jenž by nebyl zasvěcen milování toho, který je tolik hoden být milován. Pospěšme si, drahá matko, abychom mohli říci se sv. Augustinem: „Sero te amavi pulchritudo tam antiqua et tam nova, sero te amavi.“ A když už smíme říci, že příliš pozdě jsme začali milovat onu krásu, co teprve řekneme, jestliže se dále budeme zdráhat ji milovat?

(br. Šimon od sv. Pavla OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605–1663/, 5. července 1647)