V neděli, o svátku Panny Marie Sedmibolestné, jsem myslela na to, že je to tak trochu i tvůj svátek… Vložila jsem tvou duši do duše Bolestné Matky a požádala jsem ji, aby tě utěšila.
(Alžběta od Nejsvětější Trojice, dopis 84, adresovaný mamince)
První křesťané měli hrůzu z toho umístit Krista na kříž, neboť na vlastní oči viděli ta ubohá těla v celé své nahotě, upoutaná na hrubě otesaný kůl, nad nímž čněla příčná kláda ve tvaru T, ruce přibité k tomuto nástroji umučení, nohy rovněž připevněné hřeby… Viděli těla hroutící se pod vlastní vahou, klátící se hlavy, psy přilákané pachem krve, ožírající jim nohy, supy kroužící nad tímto polem krve a odsouzence vysíleného mučením, spalovaného žízní, přivolávajícího smrt křikem beze slov. To byl trest otroků a lupičů. To byl trest, který vytrpěl Ježíš.
(Marie-Joseph Lagrange OP /1855–1938/, L’Évangile de Jésus-Christ, Paříž 1928)
Ne, nedělejte nic, co překračuje meze Vaší odolnosti: dostala byste se do depresí. Vykonávejte dobře a v klidu prosté a drobné věci, které jsou úměrné Vašim slabým silám. V takových věcech se totiž skrývá láska.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Všechno bude dobré. To, že náš dobrý Pán miluje něžnou láskou všechny, kteří budou spaseni, a něžně a kdykoliv potřebují je utěšuje, znamená toto: Je pravdou, že hřích je příčinou veškeré této bolesti, ale všechno se napraví a každá záležitost se srovná. Tato slova mi byla zjevena s největší něhou, aniž by mě nebo kohokoliv, kdo bude spasen, kárala.
(Juliana z Norwiche /1342–1416/, DT 27)
Získat vše modlitbou, ztišit se, setrvávat v tichosti, přečkávat, přečkat sebe samu. Pán Bůh ukazuje cestu v tichosti, usebranosti a modlitbě.
O věrnost a trpělivost,
o věrnost a důvěru,
o věrnost tehdy, když je těžko,
o důvěru tehdy, když je tma,
prosím tiše, beze chvatu.
(Wanda Półtawská /* 1921/, deníkový zápis z 13. 8. 1963)
Otče na nebesích
jak bych ti byl vděčný
kdybych se této věci zbavil.
Ale musím-li to nést až do svého konce
jsem připraven.
Není to žádný krásný kříž
ale kříž tvého Syna byl také tvrdý.
I to chci snášet
že nemohu přesně rozlišit
co je nemoc a co hřích.
Jen o to tě prosím:
Pomoz mi
abych tento hřích překonal.
Chci trpělivě nést svůj kříž.
(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky z rozhovorů s P. J. E. Urbanem OFM)
Tvé srdce je stvořeno, aby milovalo Ježíše, aby ho vášnivě milovalo, modli se, aby nejkrásnější léta tvého života neuplynula v přeludech a obavách. Máme jen krátké chvilky svého života, abychom milovali Ježíše, ďábel to dobře ví, proto se snaží, abychom je promrhali zbytečným trápením…
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 92, Marii Guérinové, 30. května 1889)
Odevzdala jsem se Marii jako Matce a žádala ji, aby vyprosila pokoj mému duchu, mučenému temnotami víry. Napadlo mě, že jednoho dne se budu na tyto hořkosti dívat s velkou radostí, budu-li je snášet z lásky k té, kterou obdivuji a miluji jako svou drahou Matku. A už teď mi naděje na tuto radost osušovala slzy. Tato myšlenka mě naplňovala láskou. Tato láska mi utrpení činila sladkým.
(Marie Terezie Scrilli /1825–1889/)
Právě jsme přišli z prvních nešpor Narození Panny Marie. Jsem plný těch šťastných antifon a mám radost ze svátku a z toho, co znamená, protože skrze ni přijdeme do nebe. „Coeli fenestra facta es – Ty jsi oknem do nebe.“ Jsem rád, že v našem řádu vstupujeme do nebe oknem. Mám za to, že tento řádek hymnu byl v římské liturgii zreformován, a tak zbytek církve vchází dovnitř slušněji dveřmi. Ale my cisterciáci se tam ještě dostáváme oknem.
(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis ze 7. září 1947)
V každé minutě chce, abyste vycházela ze sebe a zanechávala všech starostí, abyste se uchylovala do této samoty, kterou si vyvolil v hloubi vašeho srdce. On je stále tam, i když to necítíte; čeká na vás a chce s vámi uskutečnit „podivuhodnou výměnu“, jak zpíváme v krásné liturgii, důvěrnost Snoubence a snoubenky. Vaše slabosti, vaše chyby, všechno to, co vás skličuje, ze všeho toho vás chce tímto nepřetržitým kontaktem vysvobodit On. Neřekl snad: „Nepřišel jsem, abych soudil, ale abych spasil“?
(Alžběta od Trojice, dopis 249)
Láska není nikdy abstraktní, nýbrž je vždy konkrétní. Je pro druhé, jako byla láska Kristova pro nás. V takové lásce je dokonalost, ne v zachovávání předpisů. Ty mají sloužit lásce, jejímu prohlubování. Láska není nikdy hotová. Při jejím růstu je hlavním činitelem Bůh, a ne my. Nechte ho také něco dělat a odevzdávejte se tak, jak jste, se všemi omezeními a slabostmi.
(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 12. června 1994)