KARMEL

Dějiny nejenom přijímáme, ale také utváříme. Je proto vhodné pohlížet na proroctví knihy Zjevení jako na podmíněná. Konec světa nelze chápat jako určitou událost, jako osud, který by protiřečil křesťanské ideji svobody. Pouze pasivní očekávání strašlivého konce není něco, co by odpovídalo lidské důstojnosti.

(Tomáš kard. Špidlík SJ /1919-2010/, Věřím v život věčný. Eschatologie, s. 45)

Pane, až přijdeš ve své slávě, nepamatuj pouze na lidi dobré vůle, pamatuj také na lidi zlé vůle. Ale nevzpomínej na jejich krutost, surové zacházení a násilí. Vzpomeň na všechny plody, které jsme přinesli díky tomu, co nám dělali. Vzpomeň na trpělivost a odvahu těch druhých, na kamarádství, pokoru, velkodušnost, věrnost, kterou v nás probudili. A učiň, Pane, aby plody, které jsme přinesli, byly jednou jejich vykoupením.

(modlitba neznámého vězně, nalezená na kousku balicího papíru po osvobození Osvětimi)

Ježíš bořil kulturní a kultovní bariéry a navracel důstojnost „odepsaným“ nebo těm, kteří byli považováni za lidi na okraji společnosti: celníkům, ženám, dětem, malomocným, nemocným, cizincům, vdovám. Uzdravuje, sytí, brání, osvobozuje, zachraňuje. On sám se ztotožňuje se svými nejmenšími bratry a sestrami: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ V biblickém jazyce nejsou „nejmenšími“ pouze děti podle věku, ale také lidé bezbranní, zcela bezvýznamní, vyvržení, utlačovaní, odepsaní, chudí, odsunutí na okraj společnosti, nevzdělaní, nemocní, degradovaní dominantními skupinami. Oslavený Kristus bude soudit na základě lásky k bližnímu, která spočívá v pomoci hladovému, žíznivému, cizinci, nahému, nemocnému, uvězněnému, s nimiž se on ztotožňuje. Pro Ježíše je jediným kritériem soudu dobro prokázané každému člověku bez ohledu na pokrevní pouto nebo náboženství.

(Dikasterium pro nauku víry, deklarace Dignitas infinita o lidské důstojnosti, odst. 12; 2024)

Smělostí svého Zjevení zažeň, můj Bože, plachost dětinského myšlení, které se neodvažuje představit si na světě nic většího ani živějšího než ubohou dokonalost našeho lidského organismu! Na cestě k odvážnějšímu chápání vesmíru předstihují děti světa denně učitele Izraele. (…) Kdybych nemohl věřit, že Tvá skutečná Přítomnost oživuje, zjemňuje a zahřívá i tu nejmenší sílu, která do mě proniká nebo se mě dotýká, zemřel bych nejspíš chladem, prokřehlý až do morku své bytosti.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Mše nad světem; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)

Požehnej trpících
zkroušenou mysl,
tíživou samotu lidí,
neklidné bytí,
utrpení, s nímž se nikdo
nikdy druhému
nesvěří.

Požehnej onomu zástupu
nočních snílků,
kteří se nebojí
obtíží neznámých cest.

Požehnej tíseň lidí,
co právě umírají.
Dej jim, Pane,
dobrý konec.

Požehnej srdcím, Pane,
těm zahořklým.
Především
dej nemocným
úlevu.

Nauč zapomínat ty,
jimž jsi vzal
to nejmilejší.
Nenech na celé zemi
nikoho v tísni duše.

Požehnej radostným, Pane,
ochraňuj je. -
Mně jsi ještě nikdy neodňal smutek.
Někdy na mně
leží tíživě.
A přece dáváš sílu,
a tak jej snáším.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Gedichte und Gebet aus dem Nachlass, překlad Vladimír Petkevič)

Tohle je křesťanský život: odvíjí se často v mlze, někdy v závanech tmy či v záblescích slunce. Ale ta brázda lásky, kterou Bůh vyorává v duši, se stále prohlubuje: stále méně bychom dokázali žít bez víry v pravou vlast, která věcem pozemským – i těm nejubožejším – dává nedocenitelnou hodnotu. Svatý Pavel mluví o „vykupování času“ (1). A právě láska proměňuje trny v růže.

(1) jedná se o místo Ef 5,16 – „dobře využívejte času“ – které latinská Vulgáta překládá jako vykupování.

(kard. Charles Journet /1891-1975/, korespondence)

Ze života se stává nesnesitelné břemeno, kdykoli ztratíme kontakt s přítomností milujícího Spasitele a vidíme jen hlad, který je třeba utišit, nespravedlnost, kterou je třeba pojmenovat, násilí, jež je třeba překonat, války, jež je třeba zastavit, a osamělost, které je třeba se zbavit. To všechno jsou kritické otázky a křesťané se musejí snažit je řešit. Jakmile však náš zájem nepramení z osobního kontaktu s živoucím Kristem, ihned pocítíme neúnosné břemeno. (…)
Ježíšova naprostá, neomezená, nezištná účast na utrpení světa nám otevřela možnost žít v tomto světě a čelit jeho bolestné realitě, aniž bychom se stali její obětí. To měl také Ježíš na mysli, když se modlil za své učedníky: „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého.“

(Henri Nouwen /1932–1996/, Cesta pokoje)

Většinu zajímala otázka: Přežijeme lágr? Neboť nepřežijeme-li ho, pak nemá toto utrpení žádný smysl. Naproti tomu mne trápila jiná otázka: Má celé toto utrpení, to umírání kolem nás, nějaký smysl? Neboť nemá-li jej, pak by nakonec nemělo smysl ani přežití lágru. Neboť život, jehož smysl stojí a padá s tím, zda si jej uchovám, nebo ne, tedy život, jehož smysl závisí na milosti takové náhody, takový život by vlastně nemělo vůbec cenu žít.

(Viktor E. Frankl /1905-1997/, A přesto říci životu ano; 1945)

(OCD • svatý • nezávazná památka 19. listopadu)

Texty propria

Josef Kalinowski se narodil v polské šlechtické rodině ve Vilniusu na Litvě dne 1. září 1835. Tou dobou (od konce 18. století až do roku 1918) trpěli Litevci i Poláci pod ruskou nadvládou, oba národy byly systematicky decimovány a porušťovány (1). Nejprve navštěvoval Josef Ústav pro šlechtice, kde vyučoval jeho otec (maminku ztratil záhy po narození). Absolvoval jej s vynikajícími výsledky, poté krátce studoval agronomii v Hory-Horkach.

Neplavil jsem se po mořích
a přece sedím v lodi
nade mnou nebe ve mně hřích
dva věrní lodivodi

Namísto stěžně vztyčen kříž
tak pořád doufám že mě něžně
nad vodou podržíš

(Ivan Martin Jirous /1944-2011/, Magorovy labutí písně; verše z valdického vězení)