KARMEL

Vidím, připadá mi jasné, že Bůh ode mne chce, abych se v něm neustále ztrácela, abych dala utichnout svým schopnostem a ponořila je do propasti jeho božského Bytí. Když už mne Pán uvedl do této nekonečné propasti, ponořím se do ní, ztratím se v ní, nechám se jí strávit a tak zůstanu. Směřujeme k nekonečnu, duše má: … k nekonečnému ztracení se veškerého tvého bytí v nekonečném moři Bytí božského. Amen.

(Marie Magdaléna Martinengo OSCCap. /1687–1737/)

(OCD • svatá • nezávazná památka 8. listopadu)

Texty propria

Alžběta Catezová se narodila 18. července 1880 ve vojenském táboře d’Avor (1), blízko Bourges, v srdci Francie. Kostelík, ve kterém byla pokřtěna o čtyři dny později na svátek sv. Marie Magdalény, dosud stojí. Opakovaně si bude připomínat svůj křest, kdy se stala „adoptivní dcerou a byla označena pečetí svaté Trojice“. V dopise jistému knězi píše: „Zítra... je výročí mého křtu, a protože Vy jste služebníkem Lásky, prosím Vás, abyste mě opravdu zasvětil Ježíšovi zítra při mši svaté. Pokřtěte mě v Beránkově krvi, abych – panenská vzhledem ke všemu, co není On – žila jen pro Něj tím, že budu milovat se stále rostoucím zapálením, až k dosažení té šťastné jednoty, ke které nás ve své věčné a nezměnitelné vůli předurčil Bůh.“

„Přijímá hříšníky a jí s nimi“, vyslechli jsme právě na začátku čtení z evangelia. Reptali na to někteří farizeové a učitelé Zákona, které značně pohoršovalo a obtěžovalo Ježíšovo chování. Tímto vyjádřením se ho snažili diskvalifikovat a znevážit před okolím, avšak naopak zdůraznili jeden z jeho nejběžnějších a nejpříznačnějších postojů: „Přijímá hříšníky a jí s nimi“.
Ježíš se nebojí přistupovat k lidem, kteří na sobě z tisícerých důvodů nesli tíži společenské nenávisti, jak tomu bylo v případě celníků, či břemeno svých vin, chyb a omylů, jak tomu bylo u takzvaných hříšníků. Činí tak, protože ví, že v nebi bude větší radost nad jedním obráceným hříšníkem než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují.
Když Ježíš stoluje s celníky a hříšníky, porušuje logiku, která odděluje, vyčleňuje a klamně rozděluje na „dobré a špatné“. Nenařizuje to úředně, ani tak nečiní pouze z dobrého úmyslu, voluntarismu či sentimentalismu, nýbrž vytváří vztahy, sází na každý možný krok a oslavuje ho.
Radost a naděje každého křesťana – tedy nás všech, papeže nevyjímaje – pochází z toho, že na sobě někdy zakusil Boží pohled, který nám sděluje: „jsi částí mé rodiny, nemohu tě opustit v nečase, nenechám tě na cestě, jsem tady s tebou“. Tady? Ano, tady.
Ježíš tak mění reptání ve slavnost a říká nám: „Radujte se se mnou!“

(papež František, promluva ve věznici v panamském městě Pacora, 25. ledna 2019)

(zakladatelka Institutu Naší Paní z Karmelu /OCD/ • blahoslavená • nezávazná památka 7. listopadu)

Texty propria

Marie Scrilli se narodila dne 15. 5. 1825 v Montevarchi v Itálii v katolické měšťanské rodině. Její zbožnost od dětství postupně sílila a vyústila v rozhodnutí vstoupit do kláštera sv. Marie Magdaleny de’ Pazzi ve Florencii. Když si to u svých rodičů prosadila a ve svých jednadvaceti letech do kláštera odešla, záhy poznala, že to není její místo. Nechtěla se vzdát myšlenky na řeholní život, ale cítila se volána k apoštolátu formou práce s dětmi a mládeží. Vrátila se domů k rodičům a složila slib ve třetím řádu bosého Karmelu.

Velmi mnoho našich karmelských svatých a blahoslavených má osobní, bezprostřední zkušenost s válkou. Nejde přitom jenom o karmelitány 20. století, jako svatý Titus a blahoslavený Hilarius, kteří zahynuli v Dachau, nebo svatá Terezie Benedikta (Edith Stein), která byla zavražděna v Osvětimi. Nejde jenom o ty, kdo obětavě pomáhali raněným, jako svatá Jáchyma za karlistických válek ve Španělsku nebo blahoslavená Kandelárie během kruté vojenské diktatury ve Venezuele. Několik našich světců prožilo válku ve zbrani. Někteří se na agresi sami podíleli, jako ctihodný Vavřinec od Vzkříšení, který se účastnil třicetileté války a pak se léta trápil vracejícími se vzpomínkami, nebo jako blahoslavení Dionýsius a Redemptus, kteří se jako mladí kluci nechali naverbovat do „speciální vojenské operace“ daleko od domova. Jiní se aktivně agresorovi postavili, jako blahoslavený Rafael během protiruského povstání roku 1863, nebo dnešní světec, svatý Nonius.

(karmelitán • svatý • památka 6. listopadu)

Texty propria

Nonius Álvares Pereira se narodil 24. června 1360 v Portugalsku, pravděpodobně v Cernache do Bonjardim, jako nemanželský syn bratra Álvara Gonçalves Pereiry, člena rytířského řádu Špitálníků sv. Jana v Jeruzalémě (Maltézští rytíři) a převora v Crato, a doni Irie Gonçalves z Carvalhalu. Asi rok po narození bylo dítě královským dekretem prohlášeno za legitimní, a mohlo se mu tak dostat rytířské výchovy a vzdělání, jak bylo obvyklé pro potomka šlechtického rodu. Ve třinácti letech se Nonius stal pážetem královny Leonory, byl přijat ke dvoru a pasován na rytíře. V šestnácti letech se na přání svého otce oženil s bohatou mladou vdovou doňou Leonorou de Alvim, v tomto svazku se jim narodily tři děti.

Ráda bych ti řekla jasně jednu věc: Díky Bohu, že můžeš plakat! Kristus sám plakal nad Lazarem – řecký originál vyznívá dost silně: „propukl v pláč“! Naprosto reálně se tím ztotožnil se zármutkem všech truchlících všech věků na celém světě. Víra přece nevyžaduje, abychom zachovávali stoickou netečnost. Svatý Ambrož píše o smrti svého bratra: „Naše slzy nejsou něčím hříšným! Pláč nepochází ze slabosti nebo z nedostatku víry. Přirozený zármutek je něco jiného než smutek plný nedůvěry. Slzy jsou známkou oddanosti. Vyznávám, že i já jsem plakal.“ Proto se ani ty nikdy nestyď prolévat slzy. Věřím, že v Božích očích jsou převzácné.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha; citace sv. Ambrož, O smrti Satyra)

(karmelitka • blahoslavená • nezávazná památka 5. listopadu)

Texty propria

Františka se narodila pravděpodobně v Thouars, 28. září 1427; jejími rodiči byli Ludvík, vikomt z Thouars, a Marie z Rieux z baronské rodiny z Encenis. Už ve čtyřech letech ji zasnoubili Petrovi, mladšímu synu vévody bretaňského, a svěřili do výchovy její budoucí tchyni Janě, sestře francouzského krále Karla VII. Byla to právě Jana, která na ni zapůsobila hlubokým křesťanským životem a spiritualitou, čerpanou z učení svatého Vincence Ferrerského, kterého osobně poznala. Petr se po smrti svého otce a staršího bratra stal vévodou bretaňským a spolu s Františkou byli v roce 1450 korunováni v katedrále v Rennes. Františka měla velmi dobrý vliv na manžela, vévodu, na politiku dvora a na státní záležitosti, a to do té míry, že lidé vzpomínali na sedm let jejich vlády jako na »časy požehnané vévodkyně«.

Smrt, to je strhující, oslňující setkání s Nekonečným, s Věčným, s Láskou. Každá lidská láska je naproti tomu smíšena s bolestným vědomím, že i když se chceme dát, nikdy se nedáváme plně, i když chceme přijímat, nikdy milovaného nepoznáváme úplně. Nikdy se nemůžeme dát úplně poznat, nikdy nemůžeme dosáhnout absolutního poznání druhého člověka. Vždy zůstane něco nevyslovitelného, nevyjádřitelného, část bytí, kterou nelze vyslovit a do níž nemůžeme proniknout. V okamžiku smrti začíná ten, jenž nás opouští, poznávat naši nejskrytější podobu, a to skrze Boží poznání o nás. (…) Smrt je dlouho odkládané setkání s přítelem. Bohatě odměněné čekání.

(Abbé Pierre /Henri Grouès, 1912–2007/, Testament)

Výraz „všemohoucí“, který jako v rytmu bubnu zaznívá v liturgii, se v evangeliu vůbec nevyskytuje, nikdy nezazní z Ježíšových úst jako Boží vlastnost. Ježíš není vyprávěním o Boží všemohoucnosti, ale o jeho něžnosti. Bůh je láska a nemůže všecko. Může jen to, co může láska.
On nemá moc chirurga, který zasáhne a odstraní zlo. Ani nemá moc vojska, které zničí nepřátele. On má moc semene, moc milujícího, moc matky sedící u nemocného dítěte, která ho nemůže uzdravit, ale je mu nablízku a nevzdaluje se od něj, je tu od srdce k srdci, síla, jistota, přítomnost, která neopouští.
Nikoli Bůh vše-mohoucí ve smyslu jazyka politiky nebo našich lidských mýtů, který zničí nepřátele (ostatně temnota je tu stále a zlo je tu spolu s dobrem), ale Bůh vše-milující, který může jen to, co může láska.

(Ermes Ronchi /*1947/, Klíčové otázky evangelia, meditace pronesené při duchovních cvičeních pro papeže Františka a římskou kurii, 2016)