KARMEL

Uctívání nás vytahuje z bubliny našeho bytí, která nás dusí. Je odmítnutím narcismu a kontemplace sebe sama. Osvobozuje nás od samolibého egoismu a vyjadřuje náš fundamentální vztah mezi sebou navzájem jakožto spoluuctívačů. (…) Jsme vysvobozováni ze své malicherné posedlosti sebou samými. Klečíme a uctíváme, protože – díky Bohu – nejsme středem světa. Ten se točí kolem druhých lidí, a v posledku kolem Boha. Slovy Richarda Rohra: „Váš život není o vás.“ Slovy svatého Pavla: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“ My ustupujeme ze středu jeviště. Jsme šťastní, že máme malou vedlejší roli, v mém případě je to role neupraveného řeholníka.

(Timothy Radcliffe OP /*1945/, Být živí v Bohu)

(karmelitán • blahoslavený • nezávazná památka 17. srpna)

Texty propria

Angelus byl synem Augustina z větve Peretola rodiny Mazzinghi, která žila ve Florencii. Přesné datum jeho narození není známo, ale bylo to pravděpodobně před rokem 1386. Přibližně roku 1413 vstoupil do karmelitánského řádu a byl, jak o tom svědčí nekrolog florentských karmelitánů, prvním synem rodící se „observance ze Selve“ (z Lesů), karmelitánské reformy, která začala v klášteře téhož jména (S. Maria delle Selve), blízko osady „Lastra a Signa“, a která později vyrostla v tzv. mantovskou kongregaci (1). O dva roky později už byl knězem a byl pověřen kázáním v tomto konventu, v němž později, v letech 1419–30 a v roce 1437, zastával také službu převora. V letech 1431–34 a roku 1436 měl postní kázání ve Florencii a v letech 1435–37 byl převorem florentského Karmelu. Plnil také jiné úkoly v Řádu i mimo Řád. V roce 1434 obdržel titul lektora. Zemřel 17. srpna roku 1438.

Odpuštění je pro každého. (…) Srdce otevřené odpuštění je okamžitě uchváceno srdcem Ježíše, který všechno odpouští, odpouští všechno, ale naše zatvrzelé srdce se stává neschopným prosit o odpuštění, a to je velmi špatná věc, neschopnost prosit o odpuštění. A odtud pramení určitá neschopnost nechat si odpustit, ale ne proto, že by Bůh neodpouštěl, ne, on odpouští všechno. V tom je takříkajíc „bláznem lásky“. (…) Bůh se nikdy neunaví odpouštět. To my se unavujeme prosit o odpuštění. Nikdy na to nezapomínejme.

(papež František, úryvek z rozhovoru s Fabiem Faziem v televizním vysílání; 15. ledna 2024)

Čekáme jen na rozšíření toho, co je již získáno pro všechny národy, které musí vstoupit do Slávy Trojice; již víme, že Kristus a Panna do ní vstoupili. Nanebevzetí ještě prohlubuje tajemství naděje: pouhá žena je ve Slávě Trojice, a to je pro nás obrovská záruka.

(Jean kard. Daniélou SJ /1905–1974/, Essai)

Ani když jsme naštvaní nebo rozčilení, nemůžeme tvrdit, že za to může práce či slovo, které nám nesedlo, napomenutí či cokoli jiného. Je to naše volba, jestli a do jaké míry budeme nešťastní a naštvaní, nebo zda zůstaneme nad věcí. Neutváří nás tolik to, co se děje navenek, ale jak na to sami reagujeme. (…)
Bez ohledu na to, jak moc jsme naštvaní, můžeme si zvolit způsob smýšlení, který vede k jinému chování. Tím přerušíme koloběh zvykových, instinktivních a omezených reakcí, kvůli nimž žijeme hluboko pod svými přirozenými i nadpřirozenými možnostmi! Když se rozhodneš dívat se na věc jinak, budeš se cítit jinak a jednat jinak. A nezapomeň – být šťastný nevyžaduje větší úsilí než být nešťastný. Člověk si může vybrat.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

K tomu, aby tvá vůle pro mě něco znamenala a aby mě také někam vedla, nutně potřebuji i tvou lásku. O ni tě prosím, a jsem si jist, že tě prosím o to, co chceš ty sám: Otče, dej mi svou lásku, a já ti dám svou vůli. Něco málo tě miluji už teď, rozmnož tuto nepatrnou lásku nesčetněkrát, a to mi postačí.

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis, 1955)

(člen škapulířového bratrstva • blahoslavený • nezávazná památka 12. srpna)

Texty propria

Blahoslavený Izidor Bakanja se narodil v Bokendela v Kongu kolem roku 1887. Izidor, člen domorodého kmene Boangi, se od chlapeckých let živil jako námezdní dělník prací pro belgické kolonialisty (1). Ke křesťanství se obrátil díky trapistickým misionářům; pokřtěn byl ve svých osmnácti letech 6. května roku 1906. Ve své rodné vesnici však byl jediným křesťanem, proto ji opustil a uchytil se jako posluhovač na belgické kaučukové plantáži. Mezi svými druhy v práci se snažil šířit křesťanství; ačkoliv neměl žádné vzdělání, považovali jej za katechistu (2).

Už zase klečím na hrubé kokosové rohoži s obličejem v dlaních a prosím: „Pane, dej, ať rozkvetu v jediném a nerozděleném citu. Ať konám těch tisíc všedních drobností s láskou, ale ať každá ta maličkost vychází z jediného ústředního ohniska ochoty a lásky.“

(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis, 3. prosince 1941)

Být trpěliví neznamená nechat se sebou zle zacházet nebo snášet projevy fyzické agrese nebo dovolovat, aby s námi lidé jednali jako s věcí. Problémy nastanou tehdy, když si myslíme, že vztahy by měly být ideální nebo že lidé jsou dokonalí anebo když sebe postavíme do středu a očekáváme, že se všechno bude řídit jenom podle nás. Pak jsme ve všem netrpěliví, na všecko reagujeme agresivně. Jestliže se necvičíme v trpělivosti, budeme mít stále důvody, proč reagovat s hněvem, a nakonec se z nás stanou lidé, kteří neumějí žít s druhými, asociálové neschopní ovládat svou impulzivnost, a rodina se promění v bitevní pole. Proto nás Boží slovo vybízí: „Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti.“ Moje trpělivost se posílí, když uznám, že také druhý má právo žít se mnou na této zemi takový, jaký je. Nezáleží na tom, že je mi obtížný, že mění mé plány, že je mi nepříjemný svým způsobem bytí a svými idejemi, že všechno není takové, jak jsem očekával. Láska s sebou nese vždycky hluboký smysl pro soucítění, s nímž přijímáme druhého jako součást tohoto světa, a to i když se chová jinak, než jak bych si přál.

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 91; 2016)

Bojuj proti své úzkosti, jak nejlíp umíš, neohlížej se nazpět a důvěřuj tomu, co Bůh koná. Zanech jakéhokoli lpění na svém vkusu, pocitech či na své představě Boha. (…) Jsi pro Boha nesmírně cenná – můžeš si dovolit trochu zrelaxovat, pustit to ze svých rukou a nechat na něm, aby se o tebe postaral a zahrnul tě svojí láskou.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)