KARMEL

Jsme povoláni brát vše, přijímat vše: to, co už chápu, ale i to, co teprve objevím; co mi vyhovuje, i co se mi protiví. Protivnou věc přijímám, abych se jí přizpůsobil – jde-li o dobrou věc; v opačném případě ji přijímám, abych ji proměnil. Je třeba přijmout vítr, který mne nadnáší a pozvedá, ale i ten, který vane v protisměru a nutí mě, abych nabral výšku.

(Dom Samuel Lauras OCSO /*1954/, předmluva ke knize Mary David, Radost z Boha)

Snesli bychom Kristovu smrt, aniž bychom věděli o Kristově vzkříšení? Stejně jako hřích lze plně pochopit pouze ve světle milosti odpuštění, tak také smrti je možné čelit se sebedůvěrou jedině ve světle nového života, k němuž lze dojít skrze ni. Součástí historické reality, v níž žijeme, není jen Kristova smrt, ale i Kristovo vzkříšení. Možná bychom měli říci, že jsme schopni čelit lidskému utrpení pouze v kontextu nového života, jenž se právě z tohoto utrpení rodí.
„Kristus byl vzkříšen!“ To znamená, že vina, osamělost, hlad, chudoba, válka a zkáza již nemají poslední slovo. Smrt a všechny její symptomy v našem individuálním i společenském životě již nepředstavují konečnou realitu. Deprese, zatrpklost, rozhořčení, touha po pomstě a nenávist, to všechno jsou důsledky podřízení se moci smrti a naší neschopnosti pochopit, že v Kristu a skrze Krista smrt ztratila svou konečnou sílu.

(Henri Nouwen /1932–1996/, úryvek z eseje Christ of the Americas)

Je dobré, že máte úřad ošetřovatelky. Darovaný čas je darovaná láska. My raději dáváme něco jiného, ale dělit se o čas? Čas je v kontemplativní komunitě bohatství, které máme, ale ne pro nás, nýbrž pro druhé. Každý dar se musí dělit, aby byl opravdovým darem. Ježíš nás obohatil svou chudobou. Před svatým přijímáním někdy říkám: Zde je Ježíš Kristus, skrze jeho chudobu jsme se stali bohatými.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 2. července 2000)

Ptáte se mě, co Vám radím. Jak Vám to mám říci v této chvíli, kdy mezinárodní situace je tak strašlivá. Hledím na Ježíše a jeho jedinečnou lásku, na jeho tak hluboký soucit se světem, s každou bolavou duší, s Vaší duší. On ve svých rukou drží nebe. On Vám je dá, už teď, uprostřed všeho strádání, řeknete-li mu, aby se nad Vámi slitoval.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Připomeňme si, jak Ježíš vybízel svoje učedníky, aby si všímali podrobností. Zvláštního detailu, že se na slavnosti nedostává vína. Detailu, že chybí jedna ovce. Detailu, kdy chudá vdova dává dva drobné. Drobnosti, že je třeba mít zásobu oleje pro případ, že se ženich opozdí. Drobné otázky položené učedníkům, kolik mají chlebů. Detail rozdělaného ohně a ryb na roštu, když ráno očekával učedníky.
Komunita, která střeží drobné detaily lásky, kde o sebe jednotliví členové vzájemně pečují a vytvářejí otevřený a evangelizační prostor, je místem přítomnosti Zmrtvýchvstalého, který komunitu posvěcuje podle Otcova plánu.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 144.145; 2018)

Starat se především o ztracené ovce, o hříšníky, o ty špatné… Přemoci tu přirozenou přísnost, kterou cítím vůči hříšníkům, a ten odpor: a nahradit je soucitem, zájmem, horlivostí a snažnou péčí o jejich duše.

(Charles de Foucauld /1858–1916/, Seul avec Dieu)

Existuje mnoho důvodů, proč by mě Bůh neměl povolat.
Neměj však obavy. Jsi v dobré společnosti:

Mojžíš koktal.
Davidovi nepadlo brnění.
Marek byl zamítnut Pavlem.
Timotej měl žaludeční vředy.
Ozeášova žena byla prostitutka.

Jediným vzděláním Amose byla škola v prořezávání fíkovníku.
Jákob byl lhář.
David měl milostné pletky.
Šalomoun byl velmi bohatý.
Ježíš velmi chudý.

Abrahám byl příliš starý.
David příliš mladý.
Petr měl obavy ze smrti.
Lazar byl mrtvý.
Jan byl na sebe příliš přísný.

Noemi byla vdova.
Pavel byl vrah
stejně jako Mojžíš.
Jonáš utíkal před Bohem.
Miriam, sestra Mojžíšova, byla drbna.

Gedeon a Tomáš pochybovali.
Jeremiáš dělal ze sebe šaška,
měl deprese a sebevražedné myšlenky.
Eliáš trpěl syndromem vyhoření.
Jan Křtitel byl křikloun a buřič.

Marta byla příliš starostlivá.
Marie mohla být líná.
Samson měl dlouhé vlasy.
Noe byl opilý.

Umíš si představit, jak rychle Mojžíš vzplanul?
A co teprve Pavel či Petr?

Ale Bůh nevyžaduje přijímací pohovor.
On nenajímá a nepropouští jako většina zaměstnavatelů,
protože On je náš Otec, ne Zaměstnavatel.

ZDROJ>>>

Často si myslím, že tu milost, která ve Vás teď přebývá, jste od Boží lásky obdržela za svou předchozí věrnost, za rozhodnutí zasvětit se cele Bohu, jež jste učinila už v dětství, za svou touhu po jeho království. Jsou chvíle, kdy je třeba jít k Bohu, a jiné chvíle, později, kdy ke svým dětem přichází On.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

S projevy něžnosti nesmíme čekat, až druhý člověk zemře. Dávejme lásku najevo tehdy, kdy ji druhý může vnímat a oplácet. Rozdávejte slova lásky nebo vděčnosti, dokud je druzí mohou slyšet. Navštívil jsem svého otce den předtím, než zemřel. Když jsem spolu s matkou odcházel z pokoje, cítil jsem, že se na mě dívá, že mi možná chce ještě něco říct. Protože už jsme ale měli zpoždění, pomyslel jsem si: „Vždyť to můžu říct zítra.“ Jenže na druhý den už bylo pozdě.
Nečekejte. Před poslední večeří nějaká žena pomazala Ježíše olejem. Učedníci proti tomu měli námitky. On jim ale řekl: „Vykonala na mně dobrý skutek. Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky, mne však vždycky nemáte. Udělala, co mohla: už napřed moje tělo pomazala k pohřbu.“ Až pak ženy přijdou Ježíše pomazat do hrobu, bude už pozdě. Carpe diem: využij přítomný okamžik, abys projevil lásku.

(Timothy Radcliffe OP /*1945/, Křížová cesta pro věřící i nevěřící, 13. zastavení)

Pamatujme, že evangelijní věrnost není stabilita místa, ale stabilita srdce. Nespočívá v odmítání změn, ale v provádění nezbytných změn, abychom splnili to, co od nás Pán žádá, tady a teď. A tak věrnost vyžaduje pevnou oddanost hodnotám evangelia a vlastnímu charismatu a zřeknutí se toho, co člověku brání dát to nejlepší ze sebe Pánu a druhým.

(papež František, úryvek z promluvy k účastníkům generální kapituly Řádu bosých karmelitánů; Řím, Sala Clementina, sobota, 11. září 2021)