(karmelitán • blahoslavený • nezávazná památka 17. srpna)
Texty propria
Angelus byl synem Augustina z větve Peretola rodiny Mazzinghi, která žila ve Florencii. Přesné datum jeho narození není známo, ale bylo to pravděpodobně před rokem 1386. Přibližně roku 1413 vstoupil do karmelitánského řádu a byl, jak o tom svědčí nekrolog florentských karmelitánů, prvním synem rodící se „observance ze Selve“ (z Lesů), karmelitánské reformy, která začala v klášteře téhož jména (S. Maria delle Selve), blízko osady „Lastra a Signa“, a která později vyrostla v tzv. mantovskou kongregaci (1). O dva roky později už byl knězem a byl pověřen kázáním v tomto konventu, v němž později, v letech 1419–30 a v roce 1437, zastával také službu převora. V letech 1431–34 a roku 1436 měl postní kázání ve Florencii a v letech 1435–37 byl převorem florentského Karmelu. Plnil také jiné úkoly v Řádu i mimo Řád. V roce 1434 obdržel titul lektora. Zemřel 17. srpna roku 1438.
Víra nespočívá v nějakém pocitu jistoty, spočívá v hluboké ochotě přilnout k Bohu, podřídit se mu, jako se slepec odevzdává ruce toho, kdo ho vede. U Vás je jedno nebezpečí a ďábel se neustále snaží, abyste do něho upadala: to nebezpečí tkví v tom, že sebezkoumáním se zase znovu vracíte k sobě, což Vás může uvrhnout do zmatku a úzkostí pokaždé, když nebudete pociťovat, že máte víru. I takové pocity odevzdejte Bohu, má-li být pro jeho slávu lepší, když věříme v temnotách.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Panno, ty sluncem oděná,
s korunou hvězd a v lesku věčnosti,
jež lunu nebes pod nohama máš,
chraň před otravným dechem závisti,
zdrť faleš, podvodu osidla vražedná,
zboř nenávisti hráz a zvůli zloby smaž.
Pomoz, když je nám třeba válku vést
s armádou pekla, s vojsky proklatými.
V tom boji obstojím i beze zbraně,
pokud tvé jméno blahoslavené,
Maria, bude na mé straně.
(Fray Luis de León OSA /1527–1591/, úryvek z básně A Nuestra Señora v překladu Josefa Hrdličky)
Náš Pán si zvlášť cení člověka, který se raduje ze štěstí druhého. Pokud neživíme svou schopnost těšit se z dobra druhého a soustředíme se hlavně na své potřeby, odsuzujeme se k životu, ve kterém je málo radosti.
(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 110; 2016)
Když člověk ví, že Bůh na něj pohlíží bez přestání s velikou pozorností, jako by na světě nebyl nikdo jiný, komu by naslouchal a byl zde pro něj, než právě on,
a že Bůh nekonečně touží po tom být s ním, být od něj milován, vzýván, být jím vyhledáván ve svých potřebách,
a že je Bohu rozkoší sdílet se člověku, dávat mu zakoušet v nitru, jak láskyplně a něžně pečuje o člověka, který Ho hledá:
pokud člověk toto pociťuje, má se cvičit v tom, že si dodá odvahy k opětování lásky a řekne:
„Ó, Bože, kde jsem, pro co žiji, jestliže ne proto, abych Tebe, svého Pána, miloval… Ó, můj Bože, dej, ať žijeme spolu, Ty a já, já v Tobě.“
(Dominik od sv. Alberta O.Carm. /1596–1634/)
(člen škapulířového bratrstva • blahoslavený • nezávazná památka 12. srpna)
Texty propria
Blahoslavený Izidor Bakanja se narodil v Bokendela v Kongu kolem roku 1887. Izidor, člen domorodého kmene Boangi, se od chlapeckých let živil jako námezdní dělník prací pro belgické kolonialisty (1). Ke křesťanství se obrátil díky trapistickým misionářům; pokřtěn byl ve svých osmnácti letech 6. května roku 1906. Ve své rodné vesnici však byl jediným křesťanem, proto ji opustil a uchytil se jako posluhovač na belgické kaučukové plantáži. Mezi svými druhy v práci se snažil šířit křesťanství; ačkoliv neměl žádné vzdělání, považovali jej za katechistu (2).
Ať bude Tvůj duševní stav jakýkoli, vždy budeš mít plnou důvěru v našeho Pána, že ano? To, co v nás dělá on, je mnohem cennější než všechny naše vlastní, s uspokojením prožívané úspěchy. Brzy Ti opět napíšu.
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 25. července 1918; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)
Po celý den se budeš snažit žít v Pánově přítomnosti. Budeš v ní zůstávat s duší chudého, neboť tvé životní podmínky, tvůj styk s vnějším světem a únava z práce velice často způsobí, že tvá modlitba bude obtížná a vyprahlá. Avšak současně ti život sdílený s chudými a potřeby lidí kolem tebe budou trvale připomínat tvůj úkol přimlouvat se. Naučíš se modlit s těmi, kteří tě obklopují.
(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, Règle de vie 179)
To právě je život v Bohu: být před Jeho zrakem, který na nás neustále spočívá s láskou. Dokonce i tehdy, když vše v nás je bezmocné. Bez jakékoli křečovitosti mu dávejte všecky ubohé každodenní věci, vnitřně přitom zůstávejte přívětivá a vstřícná a dovolte Mu, aby ve Vás působil to, co si přeje.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Je třeba počítat s tím, že většina lidí zmoudří jenom tím, co zakusí na vlastním těle. To vysvětluje za prvé úžasnou neschopnost většiny lidí k jakémukoliv preventivnímu jednání – věří, že právě oni se pokaždé ještě vyhnou nebezpečí, až je nakonec už příliš pozdě. Za druhé otupělost vůči cizímu utrpení; úměrně s rostoucím strachem z hrozivě blízkého nebezpečí se probouzí soucit.
Kristus se vyhýbal utrpení tak dlouho, dokud nepřišla jeho hodina; pak mu však vyšel svobodně vstříc, chopil se ho a přemohl je. Kristus zakusil veškeré utrpení všech lidí na sobě jako své vlastní utrpení – a svobodně je přijal. Zajisté nejsme jako Kristus a nejsme povoláni spasit svět vlastními činy a vlastním utrpením, nemáme si naložit na svá ramena něco nemožného a trápit se, že to neuneseme; nejsme totiž vládci, nýbrž nástroji v rukou Pána dějin, a utrpení druhých dokážeme opravdu prožít jen v docela omezené míře. Nikdo z nás není Kristus, ale chceme-li být křesťany, znamená to, že se máme podílet na Kristově velkodušnosti odpovědným činem, který se svobodně chopí pravého okamžiku a postaví se nebezpečí, jakož i opravdovou účastí, která nepramení ze strachu, nýbrž z osvobozující a spásné Kristovy lásky ke všem trpícím. Nečinné vyčkávání a tupé přihlížení nejsou křesťanským postojem. Křesťana nevolají k činu a ke spoluutrpení teprve zkušenosti na vlastním těle, nýbrž zkušenost bratří, kvůli nimž trpěl Kristus.
(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, úryvek z textu Zamyšlení na prahu roku 1943, napsaného k desátému výročí uchopení moci Hitlerem; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)
(OCD • svatá • patronka Evropy • svátek 9. srpna)
Texty propria
Edith se narodila roku 1891 ve Vratislavi (Wrocław) jako nejmladší z jedenácti sourozenců. Její rodina patřila k liberálním židovským kruhům, které se hlásily ke svému německému původu. Již v patnácti letech se odcizila židovské víře. Tehdy na deset měsíců přerušila školní docházku a pomáhala v domácnosti jedné ze svých sester, která žila v Hamburku. „Náboženství se v tomto domě vůbec nepraktikovalo. Zde jsem se také zcela vědomě a z vlastního rozhodnutí odnaučila modlit,“ píše ve své autobiografii (1).