Doporučujeme
Je třeba počítat s tím, že většina lidí zmoudří jenom tím, co zakusí na vlastním těle. To vysvětluje za prvé úžasnou neschopnost většiny lidí k jakémukoliv preventivnímu jednání – věří, že právě oni se pokaždé ještě vyhnou nebezpečí, až je nakonec už příliš pozdě. Za druhé otupělost vůči cizímu utrpení; úměrně s rostoucím strachem z hrozivě blízkého nebezpečí se probouzí soucit.
Kristus se vyhýbal utrpení tak dlouho, dokud nepřišla jeho hodina; pak mu však vyšel svobodně vstříc, chopil se ho a přemohl je. Kristus zakusil veškeré utrpení všech lidí na sobě jako své vlastní utrpení – a svobodně je přijal. Zajisté nejsme jako Kristus a nejsme povoláni spasit svět vlastními činy a vlastním utrpením, nemáme si naložit na svá ramena něco nemožného a trápit se, že to neuneseme; nejsme totiž vládci, nýbrž nástroji v rukou Pána dějin, a utrpení druhých dokážeme opravdu prožít jen v docela omezené míře. Nikdo z nás není Kristus, ale chceme-li být křesťany, znamená to, že se máme podílet na Kristově velkodušnosti odpovědným činem, který se svobodně chopí pravého okamžiku a postaví se nebezpečí, jakož i opravdovou účastí, která nepramení ze strachu, nýbrž z osvobozující a spásné Kristovy lásky ke všem trpícím. Nečinné vyčkávání a tupé přihlížení nejsou křesťanským postojem. Křesťana nevolají k činu a ke spoluutrpení teprve zkušenosti na vlastním těle, nýbrž zkušenost bratří, kvůli nimž trpěl Kristus.
(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, úryvek z textu Zamyšlení na prahu roku 1943, napsaného k desátému výročí uchopení moci Hitlerem; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)