Na dnešek připadá výročí mučednické smrti blahoslavené Marie Paschalis Jahnové, brutálně zavražděné vojákem „osvoboditelské“ Rudé armády tři dny po skončení 2. světové války a blahořečené papežem Františkem krátce po začátku ruské agrese na Ukrajině.
Sestra Paschalis vstoupila do Kongregace sester sv. Alžběty v Nise pouhý rok předtím, než Německo spolu se Sovětským Svazem rozpoutalo 2. světovou válku. Dolní Slezsko, kde Paschalis za války pobývala, patřilo po celou válku k relativně bezpečným místům. To se však změnilo na přelomu roku 1944/45, kdy Rudá armáda začala postupovat na západ.
Sestra Paschalis tehdy posílá rodičům pohlednici s tímto textem:
Milí rodiče. Oběma vám posílám co nejsrdečněji vánoční pozdravy a zároveň požehnaný Nový rok. Ano, ano, starý rok přinesl lidstvu mnoho utrpení a zdá se, že nový rok bude ještě horší. I my se nyní musíme připravit na nejhorší. Wroclaw se již musela vyklidit a evakuovat. Nechceme však ztrácet odvahu, všichni jsme v Božích rukou. Nic se neděje bez jeho vůle.
Když Duch svatý sestoupí na člověka, tehdy se lidská duše plní nevýslovnou radostí, neboť Duch svatý rozradostňuje, čeho se dotkne.
(Serafim Sarovský /1754–1833/, rozhovor s Nikolajem Motovilovem)
Tato novéna je učena všem, kteří chtějí, případně musí svou přípravu na Letnice uskutečnit uprostřed hektického každodenního života. Nabízí krátké, zapamatovatelné (alespoň rámcově), tematicky zaměřené Boží slovo pro vstup do každého dne přípravy a prostou střelnou modlitbu, kterou můžeme v duchu opakovat během dne co nejčastěji. Novéna začíná v pátek po slavnosti Nanebevstoupení Páně.
Andělé čekají u nebeské brány na návrat sté ovce, na svou sestru – na lidstvo. Nanebevstoupení je návratem ztracené ovečky nesené na ramenou Pastýřových a andělé pozdravují radostně Krista, vítěze nad smrtí, který znovu přivádí lidstvo do sboru, který je nyní opět úplný.
(Jean kard. Daniélou SJ /1905–1974/, Chrám jako znamení Boží přítomnosti)
(O.Carm. • svatý • nezávazná památka 9. května)
Texty propria
Jiří se narodil – jako sedmé z devíti dětí – 12. února 1880 na Maltě (1). Rodina patřila ke střední třídě, tatínek byl obchodníkem a posléze inspektorem, maminka učitelkou. Bydleli ve Valletě, hlavním městě Malty, blízko kostela Panny Marie Karmelské (zanedlouho se však přestěhovali do Hamrunu). Podle tehdejších zvyklostí v dětském věku přijal škapulíř, a tak se stal členem karmelitánské rodiny. V mládí se cítil povolán ke kněžství. Po studiích přijal kněžské svěcení 22. prosince 1906. Jako diecézní kněz působil po většinu života ve farnosti sv. Kajetána v Hamrunu.
Mnozí z nás byli svým povoláním zprvu zaskočeni. A přesto jsme věděli, že povolání je něco většího než všechny ty překážky a že pokud nás skutečně volá Pán, dá nám všechno, co potřebujeme. Je jen dobře, že pomyslné roucho našeho povolání je nám zatím trochu velké, takže do něj musíme dorůstat, a že některé jeho aspekty jsou pro nás výzvou. Kdyby totiž odpovídalo našim představám nebo naší dosavadní zralosti, hrozilo by, že z něj brzy vyrosteme!
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Když se naplňuje něco, za co člověk dlouho a vytrvale prosil, je to pro mě vždycky snad ještě úchvatnější než okamžité vyslyšení.
(Edith Stein /1891–1942/, dopis P. Brüningové, 1. května 1934)
Moje milá sestřičko Růženko,
dnes před 56 lety jsem byl v Olomouci vysvěcen na kněze. Byla také neděle, protože dřív byla svěcení na svátek sv. Cyrila a Metoděje, ale za války byla přeložená na neděli. Je to svátek Navštívení, který byl zaveden v Čechách. Je to svátek setkání. Setkání v hloubce – ne jen povrchní – jsou milostí. Za těch dlouhých let jsem se setkal s tolika lidmi, povrchně i v hloubce. Mnohá setkání trvají, i když jen písemně jako s Vámi.
Vždyť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný. Příští neděli chci o tom kázat. Církev musí dnes mnoho ztratit. Bude malá, musí začít znovu. Ztratí privilegia ve společnosti. Ale malá bude mnohem silnější, protože bude Církví Kristovou. Tam budou lidé cítit, že Bůh je v ní živoucí. Něco podobného platí i o řádech a kongregacích. (…)V lásce Vás nesu před Pána!
P. Vladimír
(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 2. července 2000)
(karmelitán • blahoslavený • nezávazná památka 7. května)
Texty propria
Spolehlivé informace o životě Aloise Rabaty, který se narodil v městečku Erice blízko Trapani na Sicílii patrně v roce 1443, nám poskytují dokumenty procesů, které zkoumaly svatost Aloisova života. Některé jsou datovány rokem 1533 – tento proces proběhl v Randazzu v Catanii, další rokem 1573. Ale všechny v nich obsažené údaje se vztahují k Aloisovu zralému věku a k jeho smrti.
Člověk musí vždy dělat jen jednu věc, nemůže dělat všechno najednou. Musí to být vždy jedna věc a v ní je třeba chápat všechno ostatní. Chce-li totiž člověk dělat to i ono, všechno naráz, a upouští od své cesty, aby si přivlastnil cestu někoho jiného, která se mu víc zamlouvá, způsobuje to u něho velkou nestálost… Ať člověk přijme dobrou cestu za svou a setrvá na ní už napořád, ale důležité je, aby tuto cestu přijal od Boha. Ať neusiluje dneska o jednu věc a zítra o druhou, a hlavně ať nemá obavy, že kvůli tomu něco zmešká. U Boha člověk nemůže nic promeškat. Bůh nemůže nic promeškat, a proto ani s ním nelze nic promeškat. Přijměte tedy od Boha jednu cestu a „vtahujte“ do ní všechno, co je dobré.
(Mistr Eckhart OP /1260–1327/, Talks of Instructions 22)