KARMEL

Odměnou za srdce lidské dává Bůh srdce své; za celé srdce lidské dává celé srdce své, nerozdělené a jednotné, nejsa jako člověk omezen místem, počtem a časem. Jest naším Otcem nebeským a tím jeho otcovská láska převyšuje nekonečně každou otcovskou lásku pozemskou. Proto na člověka, který uslyší Jeho hlas až v hodině poslední, nehledí jako na tvora nedbalého a jako na bídného opozdilce, nýbrž jako na dítě nejpozději získané, nejpozději v milosti obrozené, tedy jako na dítě nejmladší a nejmenší.

(Jaroslav Durych, Srdce a kříž, soukromý tisk revue Na hlubinu, 1932)

Neradím Ti uchylovat se při modlitbě k mnoha slovům. Mluvená řeč vede často k nesoustředěnosti. Chovej se v modlitbě před Bohem jako ubohý němý a chromý žebrák u dveří bohatého muže. Buď Tvým nejvnitřnějším přáním udržet myšlenky v Boží přítomnosti. Když se Ti rozutečou a odvrátí se od Boha, neznepokojuj se proto příliš. Zlobení a neklid naše myšlení spíš rozptylují, než by je soustředily. Vůle musí uvést myšlení zase do správné klidné polohy. Budeš-li se takto se stálým úsilím snažit, Bůh Ti jistě dá pocítit svou blízkost.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 9)

Matka nese dítě v náručí do chrámu. Je to Mesiáš, její Bůh. Ale její vztah k němu se změnil. V době těhotenství ho nosila v sobě a dávala mu k dispozici všechno, co měla. Nyní, kdy Syna porodila, se cítí osamocena, téměř opuštěna. Předtím se nedalo její poslání rozlišit od poslání jeho. Nyní se poslání dítěte osamostatnilo: začíná jít svou vlastní cestou. (…)

Takto předstupuje před Simeona. Stařec ji i dítě přijímá, v Duchu svatém poznává ji i dítě, srovnává poslání Syna a Matky a spatřuje mezi oběma nové pouto. Svým pohledem a svým požehnáním pomáhá navázat toto pouto nově a nezrušitelněji. … Vidí budoucí cestu Syna. Vidí i těžkosti, které vzniknou pro opravdově věřící tím, že Bůh už v budoucnu nebude vzdálenou vznešenou bytostí ve vzdáleném nebi, nýbrž dítětem, člověkem, trpícím mezi nimi. Vzájemné vztahy lidí se úplně změní, odstup a blízkost se budou určovat jinak. … Od nynějška, když navážeme podstatný nebo nepodstatný vztah k druhému člověku, nebudeme nikdy vědět, zda nemáme již co do činění s Božím Synem, zda jsme v onom člověku nezasáhli nebo snad nezranili něco věčného, nepohrdli něčím věčným. Neboť nyní se Bůh stává hrozivě blízkým a všechno lidské je postaveno do bezprostředního světla k osvícení pohanů. Tím, že to Simeon vidí, chápe také, že mezi Pánem a lidmi bude nutné zprostředkování a že tato role může připadnout jen Matce. Ona bude udávat míru pro odstup a pro blízkost. V tom spatřuje Simeon pokračování jejího poslání.

(Adrienne von Speyr /1902–1967/, Služebnice Pána)

Žiji život, jaký jsem vlastně nechtěl. Ale Kristus byl také ve světě; žil ve shonu práce, často musel poslouchat plytké řeči, stále byl ochoten přijmout každého, kdo podle zvyku orientálců přicházel bez ohlášení. Je dobře, když neurčujeme sami, kde je třeba Bohu sloužit. Ať rozhoduje náš Pán. I na našich nejmenších činech se podílí celé Mystické tělo, aby rostlo a stalo se bohatším.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 27. 7. 1945)

Ať se ve mně, Pane, naplní tvá vůle, jak jen se tobě líbí! Chceš-li, abych trpěla, dej mi sílu to snášet, a jen ať to přijde! Chceš-li, abych byla pronásledována, nemocná, abych trpěla nouzí a potupami, tu jsem, neodvracím svou tvář. Můj Otče, nemám důvod obracet se k tobě zády. Vždyť tvůj Syn ti zasvětil zároveň s vůlí všech i moji, a nebylo by správné, abych nedodržela slovo. Abych je však dokázala dodržet, rač mi dáti, Pane, království, o něž tvůj Syn prosil pro mne, a pak se mnou nakládej, jak se ti zlíbí, jako s věcí, jež ti bezvýhradně patří.

(sv. Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXXII,10)

Vědomosti jsou užitečné a neužitečné. Dej si pozor, abys jich neměl víc, než uneseš. Pak nemluvíš ze svého, ale z myšlenek těch druhých a mnohé z nich jsi ani za své nepřijal. Hlas Pána se pak těžko prodírá k tvému vědomí silnou vrstvou pro tebe zbytečných vědomostí a může zeslábnout. A přece jen On oslovuje.

(Benedikt Holota OFM /* 1922/, deník, 17. 6. 1979)

Stane-li se lidské srdce bezcenným v očích tvorů, takže člověk sám se ho štítí a netroufal by si je ukázati a tím méně nabídnouti kterémukoliv tvoru jinému, zbývá mu ještě Bůh, který ani tím nejhorším srdcem nepohrdne, je-li Mu podáno. Bůh přijímá i nejslabší a nejhorší ze všech srdcí, s každým darovaným srdcem je spokojen, poněvadž ve své moudrosti a vševědoucnosti zná i jeho nejtajnější a nejskrytější hodnotu, a pro Boha má srdce lidské vůbec jinou cenu než pro lidi. Odměnou za srdce lidské dává Bůh srdce své; za celé srdce lidské dává celé srdce své.

(Jaroslav Durych, Srdce a kříž, soukromý tisk revue Na hlubinu, 1932)

Ona nekonečná láska, která nás obklopuje ze všech stran, nás chce už od této chvíle připojit k nekonečné blaženosti. Je to celá Trojice, která bydlí v nás a kterou budeme nahlížet v nebi.

(sv. Alžběta od Trojice, korespondence, dopis 148)

Láska působí osvícení srdce. Jak říká Job: „Všichni jsme zahaleni tmou.“ Vždyť často nevíme, co máme dělat nebo co si přát, avšak láska učí všemu, čeho je zapotřebí ke spáse: „Vás o všem poučuje jeho duch.“ To je proto, že kde je láska, tam je Duch svatý, který zná všechno, který nás uvede na správnou cestu.

Třebaže všechny dary pocházejí od Otce světel, přece tento dar, totiž dar lásky, převyšuje všechny ostatní. Všechny ostatní dary může mít člověk i bez lásky a bez Ducha svatého. Ale s láskou má nutně i Ducha svatého.

(sv. Tomáš Akvinský /1225–1274/, Opuscula theologica 4)

Přála bych si, abyste mě viděli při praní, cachtat se ve vodě s vyhrnutými šaty. Pochybujete o mých schopnostech v tomto ohledu a máte proč, avšak s Ježíšem se dá postavit všemu, vše se shledává příjemným, v ničem už není potíž nebo nuda.

(sv. Alžběta od Trojice, korespondence, dopis 97)