KARMEL

Radikální následování, bezpodmínečné putování s Ježíšem znamená: zanechat všeho, neklást si žádné omezující podmínky, vsadit všechno na jedinou kartu, jít za Ježíšem – tak, prostě a doslova – aniž tušíme, kam nás povede. To, co udělají první učedníci, je rozhodný, i když jistě ne do všech detailů promyšlený poslušný souhlas s Ježíšovým pokynem. Je to něco, co je v linii dokonalého ano „služebnice Páně“… Kdyby Maria své ano omezila, pak by tím položila překážky do cesty Božímu Slovu… A tak je i ano učedníků, kteří všechno opouštějí, nejprve ano doslovné, nedvojsmyslné, jak to také odpovídá slovní podobě Ježíšova volání. Až toto východisko umožňuje a ospravedlňuje výklad „duchovní“: i ti, kdo vydělávají, kdo disponují pozemským bohatstvím, se mají chovat tak jako by nevlastnili nic, to jest jako kdyby dali veškeré své jmění poslušně do služby Pánu.

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Kněžská spiritualita)

Texty propria

Albert se narodil v polovině 12. století v Castrum Gualterii (dnes tomuto místu mohou odpovídat dvě italské lokality: Gualtieri v diecézi Guastalla, nebo Gualtirolo v diecézi Reggio Emilia). Některé prameny říkají, že pocházel z rodiny Avogadro, jiné, což je pravděpodobnější, z hrabat ze Sabbioneta. Prvním ověřeným datem v jeho životě je rok 1180, v němž byl zvolen převorem řeholních kanovníků v Mortaře (nedaleko Pavie), jejichž členem se stal o několik let dříve. Roku 1184 byl jmenován biskupem v Bobbiu a v následujícím roce mu byla svěřena diecéze Vercelli, kde svou biskupskou službu konal 20 let.

Prosíme, podpořte modlitbou Kongres karmelitánských laiků s mottem „Zapalte svět“, který právě probíhá v italském Sassone a reflektuje synodální proces probíhající v církvi.

bratři karmelitáni

Více ZDE>>>

Moje milá malá sestro Růženko,

jsem rád, že se Vám vede lépe. Nic se nenamáhejte. My si myslíme, že Bůh je odkázán na naše výkony, jinak že nás nemůže milovat. A on chce, abychom před ním stáli s prázdnýma rukama, aby nás mohl obdarovat. Když jsme plni našich vlastních výkonů, myslíme si, že je to naše zásluha. Ale pak nás Bůh nemůže obdarovat, protože v nás není volné místo pro jeho dary. To je, myslím, smysl věty ve vašich Konstitucích – být volný pro Boha. Naše já je největší překážkou pro působení Boha v nás. Nekroužit kolem tohoto já, ale vycházet ze sebe, být „prázdný“ pro Boha a jeho působení v nás.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 27. ledna 1998)

Kdyby se nás Kristus zeptal: „Za koho mě pokládáte vy?“, mohli bychom mu odpovědět: „Kriste, ty jsi ten, který nás miluje až do krajnosti a bude nás milovat i v životě, který nekončí, v životě věčném. Víš o nás všechno a rozumíš nám. Chtěli bychom být ve vztahu k tobě naprosto průzrační, čistí a dát ti nejen určité období svého života, ale celý život.“

(bratr Roger /Robert Schütz; 1915–2005/)

Naše víra začíná v bodě, kde ateisté předpokládají, že musí končit. Víra začíná bezútěšností, která je nocí kříže, opuštěností, pokušením, pochybností o všem, co existuje. Naše víra se musí zrodit tam, kde je oproštěna od veškeré hmatatelné skutečnosti; rodí se z nicoty, musí zakusit nicotu.

(Jürgen Moltmann /1926–2024/, Ukřižovaný Bůh)

Vždycky jsem musela najít způsob, jak se dotknout všeho. Tak když jsme v kostele Sv. Kříže jeruzalémského v Římě mohli uctít několik kousků pravého kříže, dva trny a jeden z posvátných hřebů, uzavřených v nádherném nezaskleném relikviáři z tepaného zlata, přišla jsem na to, jak při uctívání vzácné relikvie prostrčit malíček štěrbinou v relikviáři, a tak jsem se mohla dotknout hřebu, který byl namočený v Ježíšově krvi. Byla jsem opravdu hodně opovážlivá! Jednala jsem jako dítě, které věří, že je mu všechno dovoleno a považuje poklady svého Otce za své…

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. A 66r)

Není třeba hned kvůli všemu vyrážet do boje. Zkus přijímat věci jako dar, snaž se užívat si věcí a pozitivně interpretovat i to, k čemu pociťuješ vnitřní odpor. A věř mi, že se z tebe stane jiný člověk. Jdi naproti všemu, co se přihází, co se dozvídáš – přijímej to z Božích rukou. Pokoušej se lépe vycházet s věcmi, lidmi i životními okolnostmi. To tvůj vnitřní odpor ti způsobuje tolik trápení a bolesti, a ne ty konkrétní problémy. Věřím, že jde o bolesti růstu, jimiž ti Pán odhaluje oblasti (ve tvém srdci), které vyžadují změnu a obrácení.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Žádat Marii úpěnlivě o úsměv, o její náklonnost, to není projev zbožné dětinskosti. Žalmista říká: „Naklonit si tě chtějí nejbohatší z lidu“ (Ž 45,13), přičemž v dimenzi víry to znamená lidi bohaté vírou, ty, kteří dosáhli velké duchovní zralosti, takže důkladně znají svou slabost a chudobu v očích Božích. V prostém projevu něžnosti, jímž je úsměv, nám dochází, že naším jediným bohatstvím je láska, kterou nám přináší Bůh a jež k nám proudí srdcem naší Matky.

(Benedikt XVI., promluva v Lurdách, 15. září 2008)

Poslední dobu mám tuhle čím dál silnější zkušenost: do mých každodenních, i těch nejnepatrnějších činností a pocitů se vkrádá tušení věčnosti. Nejsem přece jediná, kdo je unavený, nemocný, smutný nebo plný úzkosti: jsem tak v souznění s miliony jiných lidí za uplynulá staletí. To všechno zahrnuje život. Život je krásný a plný smyslu i ve své absurditě, jen když se trochu naučíme najít v něm pro všechno to správné místo a nést ho v jeho celistvosti. Vždyť potom vytváří dokonalý celek, ať se odvíjí jakkoli. Když některé jeho prvky odmítáme a snažíme se je eliminovat, když se zaměřujeme jen na určitý požitek či rozměr, když si připouštíme jen nějaký aspekt života a odmítáme jiný, život se nakonec stává absurdním. Když se nám vytratí celek, všechno je jen náhoda, postrádá to smysl.

(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis)