KARMEL

Chudé nemáme posuzovat podle toho, jak jsou oblečeni a upraveni navenek, ani podle toho, jakou se zdají mít duševní úroveň… Budete-li se dívat na chudé ve světle víry, poznáte, že zastupují Syna Božího, neboť on si zvolil chudobu. (…)
Služba chudým má přednost přede vším a je třeba ji konat bezodkladně. Je-li tedy nutné v době modlitby zanést někomu lék nebo poskytnout pomoc, jděte tam s klidnou myslí a obětujte tu službu Bohu, jako byste byli na modlitbách. Zanecháte-li modlitby, abyste posloužili nějakému chudákovi, vězte, že jste tím prokázali službu Bohu. Vždyť láska je víc než všechna pravidla.

(Vincenc z Paula /1581–1660/, korespondence, dopis 2546)

Stvoření je Boží hra, hra jeho nekonečné a nevyzpytatelné moudrosti. Je prostorem, v němž se projevuje Boží velkolepost. Radost je smyslem lidského života, radost s vděčností a vděčnost jako radost. Komu je vlastní radost, která objímá Stvořitele a jeho osobní přítomnost, ten je osvobozen od trýznivé otázky proč. Oslavování Boha tedy spočívá v radosti ze života. Člověk se ve svém tichém potěšení z konečného života, ve svém ano, kterým přitakává této kráse, podílí na nekonečné radosti Stvořitele.

(Jürgen Moltmann /1926–2024/, Le Seigneur de la danse, 1972)

Láska k bližnímu je láska, která sestupuje od Boha k člověku. Předchází lásku, která vystupuje od člověka k Bohu. Bůh spěchá sestoupit k nešťastným. Jakmile k tomu nějaká duše přivolí, byť by to byla nejposlednější, nejubožejší, nejošklivější duše, Bůh do ní spěchá sestoupit, aby tak skrze ni mohl naslouchat a hledět na nešťastné. Až časem si tato duše uvědomí jeho přítomnost. Ale i kdyby ho nedokázala pojmenovat, všude, kde jsou nešťastní lidé milováni pro ně samé, je Bůh přítomen.

(Simone Weilová /1909–1943/, Attente de Dieu)

Musíme si zapamatovat jednu věc: je třeba aktivně se stavět proti tomu, co cítíme na povrchu (zmatek, temnotu, pocit méněcennosti), a s vírou se svěřovat do rukou Božích. Tyto úkony víry a důvěry způsobí, že porosteme lidsky i duchovně. Je-li Ježíš naším životem, nemůžeme se spoléhat na své pocity, nemůžeme hledat svou jistotu v nich. Nemají velký význam. My víme své, nebo spíše On ví – a to je hlavní. Neexistuje větší jistota a naděje, než když se absolutně a ve všem opíráme o Pána.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Dnes si připomínáme výraznou osobnost českého undergroundu Ivana Martina Jirouse /23. září 1944 – 9. listopadu 2011/, držitele literární ceny Jaroslava Seiferta za celoživotní básnické dílo a také ceny Toma Stopparda (literární ocenění Nadace Charty 77) za sbírku Magorovy labutí písně. Dnes by oslavil své 80. narozeniny…

Kdybychom uměli být sami
jenom se svými modlitbami
ale je Bože je mi líto
modlit se nemůžu neumím to
přece mou prosím neodmítej
oraci stručnou: miluji Tě

(Ivan Martin Jirous, Magorovy labutí písně; verše z valdického vězení)

Pane, před tebou jsem jako hladový člověk, když vidí chleba, jako člověk sužovaný žízní u pramene. Ty jsi slunce, země, hora, květina, světlo, síla, život. Každá stvořená věc má něco z tebe a připomíná mi, jak naléhavě tě potřebuji. Všechno krásné mi vypráví o tobě, který jsi krása sama. Chtěl bych tě vychutnat tak, jako dítě vychutnává mléko, chtěl bych tě celého pozřít, chtěl bych do tebe vstoupit, ztotožnit se s tebou, splynout s tebou.
Teď vím, že tento hlad a tato žízeň mě budou provázet po celý můj život. Čím víc se ti z tvé lásky přiblížím, tím více budu toužit po tom, abych tě mohl jíst a pít.

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis, prosinec 1955)

Každé sebevědomé zdůrazňování „já se nestarám o politiku“ je buď farizejství, nebo nedostatek rozhledu, neznalost toho člověka. V této mentalitě je jedna z příčin, proč se v minulých staletích a desetiletích odcizilo Církvi tolik lidí. Měli dojem, že jim Církev neodpovídá na to, co je nejvíce tlačí.
Lidé nejnepolitičtější a nejnekompromisnější vůči režimům a vládám, které neodpovídají jejich vkusu, dovedou býti přímo u vytržení před režimy opačnými a dovedou naprosto bezpáteřně zavírat oči i před jejich zločiny a zvěrstvy nejstrašnějšími.
Problém konec konců vyúsťuje v tom, že jádrem křesťanství je pokorná láska. Z ní plyne zájem o lidi a jejich konkrétní starosti, z ní plyne i vynalézavost, jak je lépe poznávat, jak jim lépe sloužit, jak je smiřovat, jak mezi nimi dělat pravou, křesťanskou politiku.

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/; úryvek z článku Je lépe býti nepolitickým?, otištěno v „Katolíku“, 20. dubna 1947; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)

Politická funkce a odpovědnost ve skutečnosti představuje trvalou výzvu pro všechny, kdo dostávají mandát, aby sloužili své zemi, aby chránili ty, kdo v ní žijí, a usilovali o nastolení podmínek pro důstojnou a spravedlivou budoucnost. Pokud se politika praktikuje tak, že je respektována základní úcta k životu, ke svobodě a k lidské důstojnosti, může se skutečně stát výsostnou podobou lásky.
V této souvislosti stojí za zmínku „blahoslavenství pro politika“, jak je předložil vietnamský kardinál François-Xavier Nguyễn Vãn Thuận, který zemřel v roce 2002 a byl věrným svědkem evangelia:

Blahoslavený politik, který si je velmi dobře vědom významu své role a do hloubky rozumí jejímu obsahu.

Blahoslavený politik, který je příkladem důvěryhodnosti.

Blahoslavený politik, který usiluje o obecné dobro, a nikoli o svůj vlastní zájem.

Blahoslavený politik, který zůstává věrný a důsledný.

Blahoslavený politik, který uskutečňuje jednotu.

Blahoslavený politik, který se zasazuje o radikální změnu.

Blahoslavený politik, který umí naslouchat.

Blahoslavený politik, který nemá strach.

(papež František, Poselství k 52. světovému dni míru, 1. ledna 2019)

Při hostině v domě farizeje Šimona se odehrává překvapivě konfliktní scéna: je tu vystaven srovnání zbožný člověk a prostitutka, mocný muž a bezejmenná žena, zákon a vůně, pravidlo a láska. Sestra Marie z františkánské poustevny v Campello sul Clitunno opakovala svým sestrám: „Opusťte pravidlo pokaždé, když je v protikladu k lásce. Naším jediným pravidlem je láska.“ Jenom evangelium je schopno představit takový neočekávaný konflikt, v němž vyhrává vůně, prostitutka, něžnost. (…)
Ježíš, který si odnesl pohnutí, které v něm vyvolala ona žena, na to nezapomene: při poslední večeři zopakuje gesto té neznámé a zamilované hříšnice – bude svým učedníkům umývat nohy a utírat je. Je v tom něco velkolepého a dojemného: Bůh napodobuje gesta jakési ženy.

(Ermes Ronchi /*1947/, Klíčové otázky evangelia, meditace pronesené při duchovních cvičeních pro papeže Františka a římskou kurii, 2016)

Zakládat vše jenom na sobě znamená se limitovat, protože naše já je malé a omezené. Člověk tím limituje svého ducha, který je stvořen pro nekonečno, pro Boha. Čím víc spoléháme sami na sebe, tím méně jsme flexibilní. Nedokážeme pak rozlišit cestu, kudy k nám přichází Bůh. Čím více lpíme na bezpečných cestách, které známe, tím víc riskujeme, že opustíme milující náruč, která se nám otvírá, aby nás přijala a nesla na této úzké cestě.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)