KARMEL

Pane,
ty nám z nebe říkáš,
že jsi první a poslední.
Dej nám,
abychom tomuto slovu porozuměli ve víře,
kterou nám stále znovu dodáváš
jako vyznání lásky k nám
a zároveň ke svému Otci.

Dopřej nám
porozumět významu tvého slova.
Ať se nám stane tím prvním v našem dni
a ať zůstane prvním a zároveň posledním
až do chvíle našeho večera.
Zaujmi místo prvního a posledního
v každé naší myšlence,
aby tak všechno, o čem uvažujeme,
bylo zahrnuto v tvé přítomnosti
a stalo se modlitbou.

Tím, že volíš právě takové jméno,
nabízíš se nám,
že se staneš naším počátkem i koncem.
Nabízíš se,
že v nás vykonáš všechnu námahu,
že nás učiníš hodnými tvých zaslíbení k Otci.

Pane, utvářej nás.
Dávej podobu naší víře,
ztvárňuj náš život svým vlastním bytím,
které je počátkem a koncem.
Vykořeň v nás všechno, co nezačíná a nekončí v tobě,
všechno, co nám brání dokonale tě následovat.
Budeš-li v nás počátkem a koncem,
pak v nás bude živě přebývat
tvoje poslušnost vůči Otci.

Dej, Pane,
abychom svou poslušnost nabízeli tvé vůli.
Daruj nám každý den nově sílu
přijmout tě za prvního i posledního v našem životě.
Jako tě Otec v Duchu svatém vlastní
coby svého prvního a posledního Syna,
tak dovol i nám,
abychom se od tvého Otce,
od tebe a od tvého Ducha učili
mít v tobě neustále svůj počátek i konec.
Amen.

(Adrienne von Speyr /1902–1967/, Bei Gott und bei den Menschen. Gebete, překlad Robert Svatoň)

Bible je plná rodin, narození, milostných příběhů a rodinných krizí, a to už od první stránky, kde vstupuje na scénu rodina Adama a Evy s břemenem násilí, ale také s trvající životní silou, až do poslední stránky, kde se odehrává svatba Nevěsty s Beránkem.

Mnohými stránkami Bible prochází cesta utrpení a krve, která začíná tam, kde Kain násilně zabil svého bratra Ábela. Dále čteme o sporech mezi dětmi a ženami patriarchy Abraháma, Izáka a Jákoba, o tragédiích s proléváním krve v rodině Davidově, o četných rodinných nesnázích v příběhu o Tobiášovi nebo o hořkém vyznání opuštěného Joba.

Vtělení Slova do lidské rodiny v Nazaretě svou novostí pohne dějinami světa. Potřebujeme se ponořit do tajemství Ježíšova narození, do Mariina „ano“ při andělově zvěstování, když je počato Slovo v jejím lůně, a také do „ano“ Josefa, který dal Ježíši jméno a ujal se Marie. Potřebujeme kontemplovat radost pastýřů u jeslí, klanící se mudrce, útěk do Egypta, při němž Ježíš zakouší bolest svého lidu ve vyhnanství, pronásledování a ponížení. Potřebujeme kontemplovat nábožné očekávání Zachariášovo a radost, která je spojena s narozením Jana Křtitele, naplnění příslibu, které bylo ukázáno v chrámě Simeonovi a Anně, údiv učitelů Zákona, když naslouchají moudrosti dospívajícího Ježíše. Dále potřebujeme nahlédnout do dlouhých třiceti let, v nichž si Ježíš prací svých rukou vydělával na chléb, odříkával tradiční modlitby a formulace víry svého lidu a seznamoval se s vírou svých předků, až ji nakonec dovedl k plodnosti v tajemství Království. To je tajemství Vánoc a skrytost Nazareta, provoněného rodinným životem! To je tajemství, které tolik okouzlovalo Františka z Assisi, Terezii od Dítěte Ježíše a Karla Foucaulda, tajemství, u kterého se občerstvují také křesťanské rodiny, aby obnovily svou naději a radost.

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 8.20.65; 2016)

Deset let je v životě každého člověka dlouhá doba. Protože čas je nejcennějším statkem, kterým disponujeme, a protože je nenávratný, znepokojuje nás při každém ohlédnutí zpět myšlenka na čas již ztracený. Ztracený by byl čas, v němž bychom nežili jako lidé, nezískávali zkušenosti, neučili se, netvořili, neužívali života a netrpěli. Ztracený čas je čas nenaplněný, prázdný. To minulá léta jistě nebyla. Mnoho, nesmírně mnoho jsme ztratili, ale nebyl to ztracený čas. A i když schopnost zapomínat je milost, k odpovědnému životu přece jen patří paměť a opakování získaných poznatků…

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, úryvek z textu Zamyšlení na prahu roku 1943, napsaného k desátému výročí uchopení moci Hitlerem; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)

Propasti lásky, zdá se, že bláznivě miluješ své tvory, jako kdybys bez nich nemohl žít, ačkoli jsi náš Bůh! Co tě přimělo k tak velkému milosrdenství? Láska, a ne to, že bys nás potřeboval.

(Kateřina Sienská /1347–1380/, modlitby 7)

Neposlouchejte ty, které šokuje spiritualita jesliček. Neposlouchejte ty, kteří by chtěli tuto zbožnost vyhradit dětem. To by bylo stejné, jako kdyby malé novorozeňátko mělo v rodině zajímat jen nejmladší sourozence a starší by měli počkat, až dospěje, aby se na ně dívali, obdivovali je a milovali.

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence IV/131)

Když Jan užívá formulaci: „A Slovo se stalo tělem“ („tělem“ se míní smrtelný člověk), vyjadřuje tím přechod od Staré smlouvy, uzavřené s jedním vyvoleným národem, ke Smlouvě nové, uzavřené se „všemi národy, kmeny, plemeny a jazyky“, která zahrnuje a která se obrací na každé tělo a na každého člověka. Tuto formulaci musíme brát natolik vážně, abychom uznali, že celé Ježíšovo lidství – jeho mluvení i mlčení, jásot i pláč, hněv, horlivost i únava, ba dokonce omrzelost z toho, že musí pobývat mezi lidmi – je výrazem vnitřního Božího smýšlení, které bylo už ve Staré smlouvě popisováno do značné míry „antropomorfně“. Musíme uznat, že Boží Slovo opravdu přijímá podobu člověka, abychom je mohli opravdu „vidět, slyšet a dotýkat se ho“. A musíme si přitom konečně být vědomi toho, že to, co Ježíš mluví, činí a představuje, je vždy předáváním toho, co má představovat: „Moje učení není moje, ale toho, který mě poslal“.

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Kněžská spiritualita)

Pán Bůh někdy doprostřed zkoušek sesílá radost. Velice často to učinil pro mučedníky: pro svatého Štěpána, svatého Polykarpa, svatého Ignáce z Antiochie, svatou Blandinu, svatou Perpetuu. A musíme pevně důvěřovat, že ten zázrak učiní i pro nás v den, kdy na nás přijde řada, abychom pro něho dali svou krev. Velice často však dopouští, že si rozdíráme srdce o trny, které máme v sobě. Tehdy je tma v našem srdci i kolem nás. Pochybujeme o sobě. Pochybujeme o tom, že by mohl milovat tak bídné bytosti, jako jsme my. A možná právě tehdy na nás pohlíží s tou největší láskou, protože v našich zkouškách vidí podobnost s utrpením svého Syna i se strázněmi Panny Marie Sedmibolestné.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Bůh je láska a svou bláznivě něžnou lásku nám ukázal, když k nám přišel jako malé dítě. Nezbývá než zavřít oči a vrhnout se mu do náruče.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Co se mě týče, horlivě využívám příležitosti, abych se při těchto Vánocích, jimž nechybí špetka náboženského citu, představil jako kněz novým složkám pluku, zejména důstojníkům. (…) Myslím, že pochopíš, když se Ti přiznám, že v určitých chvílích mi připadá poněkud hořké vrátit se ke svým hrubým a ukřičeným mužům. Ale to je jen přirozenost, není-liž pravda… Kdyby náš Pán nebyl shovívavý, zůstal by v nebi a nepřišel by se loajálně a láskyplně stýkat s naší hrubou povahou. Musím říci – a věřím, že to nakonec i pocítím –, že pro mě Vánoční noc nikdy neznamenala tolik jako ta, již strávím dnes večer na slámě ve společnosti méně sympatických mužů, u nichž si zato budu jist, že je miluji skutečně křesťanskou láskou.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 24. prosince 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Chci Ti říci, jak bolestně mě zaskočilo oznámení o smrti p. Auffraye. Vyřiď prosím paní de Margerie mou upřímnou soustrast. Myslím však především na Tebe, která tím ztrácíš ochránce a přítele. Nevím, proč (nebo spíš vím až moc dobře proč) si představujeme, že prostředí našeho života musí trvat stejně dlouho jako my sami. Nemůžeme si připustit, že ti, které jsme odjakživa znali nebo které jsme jednoho dne započítali mezi definitivní opory a vnější okolí naší osoby, by zmizeli dříve než my… Jako by nesčetné trhliny, které vznikají každý den před našima očima, musely vždy respektovat ten malý okruh našich náklonností. – Rád bych, aby Tě tato nová bolest a zklamání, jež se připojují k tolika dalším, nevyvedly z míry. Nemáme jiný trvalý příbytek než Nebe: to je vždy stará pravda, které se musíme stále učit a s níž se srovnáme jen pod ranami bolestných zkušeností. (…) Prosím našeho Pána, aby Ti dal pocítit, že On Ti může a chce nahradit všechny lidské opory, které Ti odnímá.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 9. dubna 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)