(karmelitán • svatý • svátek 9. ledna)
Texty propria
Ondřej Corsini se narodil na počátku 14. století (snad roku 1301) v aristokratické rodině ve Florencii jako jedno z dvanácti dětí Mikuláše Corsiniho a Gemmy degli Stracciabende. První zmínku o něm nalezneme v dokumentu z 3. srpna 1338, v němž je jeho jméno zaznamenáno mezi řeholníky konventu karmelitánů ve Florencii. V druhé polovině dubna roku 1343 se s ním setkáváme v Pise, jeho jméno figuruje na smlouvě mezi tamějšími karmelitány a firmou z Battuti (na dokumentu je podle zdejšího datování uveden rok 1344) (1).
Když mě nějaká vnější práce odvádí od myšlenek na Boha, upomíná mě Bůh na sebe v nejhlubším nitru mé duše, tichounce, a přece velmi silně. Niterně mě to tak rozohní a uchvátí, že je těžké to navenek skrýt.
Při své každodenní práci jsem s Bohem spojen víc, než když se uchýlím k hodinám vyhrazeným pro modlitbu. Zpravidla se od nich vracím s větší vyprahlostí ducha.
(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 3. rozhovor, 22. listopadu 1666)
Je hlubokou duchovní zkušeností kontemplovat každou drahou osobu Božíma očima a poznávat v ní Krista. Vyžaduje to ode všeho oproštěnou otevřenost, která umožňuje oceňovat její důstojnost. Pro druhého můžeme být plně přítomni jen tehdy, dáme-li se mu prostě „jen tak“ a na všechno kolem zapomeneme. Milovaná osoba si zasluhuje plnou pozornost. Vzorem toho byl Ježíš, protože když k němu někdo přistoupil, aby s ním promluvil, on se na něj zahleděl, díval se s láskou…
(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 323; 2016)
(karmelitán • svatý • svátek 8. ledna)
Texty propria
Petr Tomáš se narodil v roce 1305 ve Francii, patrně ve vesnici Lebreil v jižním Périgordu. Aby ulehčil rodině, žijící na pokraji existenciální bídy, odešel již jako chlapec z domova. Pobýval převážně v městečku Montpazier, žil z almužen a přivydělával si doučováním mladších žáků, což mu umožnilo navštěvovat místní školu. Když mu bylo asi dvacet let, povšiml si ho převor karmelitánského konventu v Lectoure a rok ho vyučoval v konventní škole. Petr následně vstoupil na Karmel v Bergeracu. Po vysvěcení na kněze pokračoval v dalším studiu, které završil v Paříži titulem magistra teologie.
Letos mě zaujalo tohle: jestliže se Slovo stalo malým dítětem, je to proto, abychom si je mohli přitisknout k srdci a dovolit, aby do nás vstoupila jeho čistota a jeho jas namísto onoho zoufalství, které číhá na každou duši, když se na chvilku odvrátí od svého Boha.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Na Lásku, na mou Lásku!
Pojďte, králové země,
pojďte, klaňme se mu.
Zpívám o velikosti,
o moci našeho Stvořitele:
pojďte, klaňme se mu.
Celá země, zvířata
v hluboké úctě se radují:
Pojďte, klaňme se mu.
Padněme mu k nohám,
darujme mu svá srdce:
pojďte, klaňme se mu.
(Marie od Ukřižovaného Ježíše, úryvek z Písně na Lásku)
Ve středu o vigilii Zjevení Páně jsme jeli do Louisville. V zimě vypadá pruhovaná krajina okresu Nelson strašně chudě a uboze. Jsme to my, kdo mají být chudí: myslím teď na lidi v chatrči u Brandeisovy továrny v Brook Street v Louisville. Museli jsme tam čekat, až ctihodný otec koupí nějaké náhradní díly k traktorům. Žena, která na tom místě bydlela, stála venku před chatrčí a třásla se v nějakých hadrech, zatímco podezřele vyhlížející anonymní náklaďák skládal jakési pašované uhlí na její dvorek. Pochyboval jsem, že už se letos v zimě zahřála. A myslel jsem na náš klášter v Gethsemani, kde jsme všichni vyhřátí a dostáváme své jídlo, takové jaké je, když přijde čas jíst, a kde žiji zavřený v té místnosti s rukopisy a starými tisky, které byste nenašli v domě milionáře! Cožpak nikdy nepřestanu být takhle pohodlný, prosperující a uhlazený? Svět je příšerný, lidé hladovějí k smrti a mrznou … a já tu sedím se stříbrnou lžící v puse a píšu knihy a kdekdo mi posílá fanouškovské dopisy a říká mi, jak jsem obdivuhodný proto, že se vzdávám tak „mnohého“. Rád bych se jich zeptal, čeho jsem se vlastně vzdal, kromě bolení hlavy a zodpovědnosti?
(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 8. ledna 1949)
Tím, co světu chybí, je právě maličký Ježíš z Betléma. Když ho najdeme, našly jsme mírnost, malost a lásku… Při pohledu na jesličky se pýcha zlomí daleko více než před obrazem nazaretské dílny nebo před Kalvárií. Člověk se musí tolik sklonit, aby chápal a zamiloval si malé dítě…
(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence II/67)
Církev je postavena na Ježíšově Jménu… Ó, nádherné Jméno! Jméno plné líbeznosti, hodné vší lásky a plné síly! Tebou je odpouštěna vina a přemáhán nepřítel… V tobě se chlubí všichni, které jsi oslavil. Ježíši plný lásky, dej i nám s nimi vládnout skrze své nejsvětější Jméno!
(Bernardin Sienský /1380–1444/, úryvek z kázání ke cti Jména Ježíš)
(spoluzakladatel Kongregace karmelitánů Neposkvrněné Panny Marie (CMI) a Kongregace sester Panny Marie, Matky Karmelu (CMC) • svatý • nezávazná památka 3. ledna)
Texty propria
Svatý Cyriak Eliáš Chavara se narodil 10. února 1805 v Kainakary, blízko Alappuzha, v indickém státě Kerala. Otec se jmenoval Iko (Kuriakose) Chavara a matka Miriam Thoppil. Oba rodiče byli velmi zbožní a patřili k církvi syromalabarského ritu (1). Podle místního zvyku byl chlapec pokřtěn osmého dne po narození ve farním kostele v Chennankari.
Vím také, že život, který je veden ve společnosti, je k mnohému užitečný. (…) Avšak k čemu je žít v samotě a odděleně ode všech ostatních? V čem ukazuje svou pokoru ten, kdo nemá nikoho, před nímž by se považoval za nižšího? Kde je slitování, když je oddělen od společenství více lidí? Jak se bude cvičit v trpělivosti, když nikdo neodporuje jeho vůli? Kdyby někdo tvrdil, že k napravování mravů mu postačí nauka svatých Písem, jedná jako ten, kdo se učí sice stavět, ale nikdy nestaví. Hle, Pán se nespokojil pouze s naukou, která je obsažena ve slovech, ale zjevně a výrazně nám dal příklad pokory v dokonalé lásce, sám se opásal a umyl nohy učedníkům. Komu je chceš umývat ty? Komu ty chceš prokazovat služby? Jak chceš být poslední, když žiješ jen sám se sebou?
(Basil Veliký /330–377/, úryvek ze spisu Asketika)