Nenech se příliš trýznit tím, abys rychle dosáhla uzdravení svého srdce, protože tato trýzeň by ho učinila ještě slabším než je teď. Nenamáhej se přespříliš v tom, že chceš přemoci svá pokušení, poněvadž toto násilí by Tě ještě více oslabovalo. Pohrdej těmito pokušeními a nevěnuj jim velkou pozornost. Představuj si ukřižovaného Ježíše, jak je ve Tvé náruči…
(Pater Pio, OFMCap /1887–1968/, korespondence)
Duchovní cesta, kterou nám Josef ukazuje, není cestou, která vysvětluje, nýbrž cestou, která přijímá. (…) První etapou každého pravého vnitřního uzdravení je přijetí vlastního údělu, neboli otevření se také tomu, co jsme si ve svém životě nevybrali. (…) Přijetí je způsob, jakým se v našem životě projevuje dar statečnosti, pocházející od Ducha svatého. Jedině Pán nás může obdarovat silou přijímat život takový, jaký je, včetně jeho rozporuplných, nečekaných a bezútěšných aspektů. (…)
Jako Bůh řekl našemu světci: „Josefe, synu Davidův, neboj se,“ jako by opakoval i nám: „Nebojte se!“ Je třeba odložit vztek i zklamání a dát prostor tomu, co jsme si nevybrali, a přece se to děje, nikoli se světskou rezignací, nýbrž s velkou odvahou. Když takto život přijmeme, pronikneme k jeho hlubšímu smyslu. Život každého z nás může znovu zázračně nastartovat, najdeme-li odvahu žít ho podle evangelia. Nezáleží na tom, jestli se zdá, že se vše zvrtlo a něco je už nevratné. Bůh může dát rozkvést květům na poušti. Třebaže nám naše svědomí něco vyčítá, Bůh „ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí“.
(papež František, Patris corde, Apoštolský list u příležitosti 150. výročí vyhlášení svatého Josefa za Ochránce všeobecné církve; 2020)
Bůh nám dává na srozuměnou, že v každém kříži, který na nás buď zvenčí nebo zevnitř dolehne, je pokaždé kus jeho lásky a jeho skrytého světla, a že když si ten kříž budete tisknout k srdci, až ho zlomíte, vyjdou z něho paprsky. „Ten, komu nestačí Bůh, je pořádně lakomý,“ to jsou slova, která z Marie od Vtělení učinila světici.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
„Úspěch,“ říká Martin Buber, „není žádné ze jmen Božích.“ Pointa křesťanského tkví v tom, že světská neúspěšnost, bankrot na kříži, byl vrcholem křesťanské plodnosti. Vzdát se všech vlastních plánů ve prospěch nepochopitelné vůle Otce, v poslušnosti uprostřed duchovní noci být veden „kam nechceš“, zapadnout do země jako pšeničné zrno, v tom tkví princip nové, světsky nepochopitelné plodnosti…
(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Cesty k ujasnění)
Ano, Bůh je opravdu dobrotivý, odpouští nám naši ubohost a hojí rány našeho srdce, někdy se to stane pouze tím, když k němu s láskou pozvedneme oči.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Šimon pomáhá nést kříž… Ježíš svým učedníkům připomínal, že každý musí nést svůj kříž. Teď ale zjišťuje, že sám ten svůj už neunese. Potřebuje pomoc.
Západní kultura šíří ideál soběstačného člověka, který nikoho dalšího nepotřebuje. Máme stát na vlastních nohou. Potřebovat druhé lidi, a zvláště cizince – Šimon byl ze severoafrické Kyrény –, je ponižující. V Ježíši vidíme Boha, který nás potřebuje: potřebuje se napít od Samařanky u studny, potřebuje pomoci s nesením vlastního kříže.
(Timothy Radcliffe OP /*1945/, Křížová cesta pro věřící i nevěřící, 5. zastavení)
Bůh vede každého po jeho vlastních cestách. Někdo se dostane k cíli snáze a rychleji než druhý. To, co můžeme udělat my, je v poměru k tomu, co Bůh činí s námi, skutečně málo. Ale aspoň to málo udělat musíme. To znamená především: vytrvale se modlit za to, abychom nalezli správnou cestu, a jít bez odporu tam, kam člověka táhne milost, kdykoli ji pociťuje. Kdo si takto počíná a trpělivě vytrvá, ten nebude moci říkat, že jeho úsilí je marné. Jenom nesmíme dávat Pánu žádná ultimáta.
(Edith Stein /1891–1942/, dopis A. Lichtenbergerové, 17. srpna 1931)
Nejnaléhavější reformou je reforma srdcí. Pro všechny křesťany. Struktury je možné zachovat, změnit, reformovat podle účelu, struktury musí být vždy aktualizovány, použijme toto pozitivní slovo. Ale srdce je třeba reformovat každý den: změnit srdce. A to je každodenní práce. (…) Změňte srdce, a pak změňte struktury. Struktury je třeba měnit, protože dějiny jdou dál. Věci, které byly dobré v minulém století, nejsou dobré nyní. A skutečnou svobodou je měnit je, protože samy o sobě nejsou absolutní, jsou to věci relativní vzhledem k dějinnému okamžiku.
(papež František, úryvek z rozhovoru s Fabiem Faziem v televizním vysílání; 15. ledna 2024)
Miluji našeho Pána Ježíše, i když srdcem, které by chtělo milovat více a lépe, ale konečně miluji jej a nesnesl bych žít jiným životem než on, životem v pohodlí a v poctách, když jeho život byl nejtvrdším a v největším opovržení, jaké kdy bylo. Nechci projet životem v první třídě, když ten, kterého miluji, jím projížděl v poslední.
(Charles de Foucauld /1858–1916/, dopis sestřenici)
Konečně všecko záleží na tom, dovést se obejít bez opory hotových světských kategorií. „Mít pevné postavení“ zní fráze, vyjadřující ideál našich otců a matek. Kdo jim to může zazlívat? Vážnější jest, že si nejsem jist svými silami, ba snad ani svým odhodláním. Nesmíš zapomínat, že můj náboženský život byl přerušen a že tedy u mne je to něco docela jiného než u Tebe. Trápí mě velmi často pocit, že jsem dosud nepřilehl ke dřevu všemi částečkami svého těla, že jsem se dosud neodevzdal bez rezervy. Není nic zhoubnějšího jako pošilhávání po více možnostech najednou. – Ale mám pevný úmysl nedát se odstrašit a odmrštit od středu, neboť vím, že jinde není záchrany.
(Jan Čep /1902–1974/, dopis A. Skoumalovi, 23. srpna 1926)